Kultura

Švédská teorie vzájemné závislosti

Foto: © Antonín Matějovský | Institut dokumentárního filmuFoto: © Antonín Matějovský | Institut dokumentárního filmu
Eric Gandini v Praze vystoupil na pozvání East Doc Platform v rámci festivalu Jeden svět. Foto: © Antonín Matějovský | Institut dokumentárního filmu

Skoro polovina obyvatelstva Švédska žije v samostatné domácnosti, což je luxus, ale výsledkem může být velmi osamělý život. Dochází k situacím, že policie odhalí sebevraždu až po dvou letech, protože daný člověk jednoduše nemá nikoho, komu by chyběl... Ital žijící ve Švédsku Erik Gandini o švédské politice totální nezávislosti jednoho na druhém natočil film. Opravdu nepotřebujeme nikoho druhého?

Kdy jste si uvědomil, že je potřeba natočit film o kultuře individualismu?

Ve Švédsku pro mě bylo těžké najít nějaké téma na dokument. Hledal jsem nějaké komplexnější téma, něco složitého, nejednoznačného, a nakonec jsem se rozhodl natočit film o švédské společnosti: není to žádné drama, spíše se jedná o existencialistický problém.

Tím, že jsem Ital a žiji dlouhodobě ve Švédsku, jsem fascinován ideou normálnosti, kterou si každá společnost vytváří. Normy, o kterých si myslíme, že jsou správné a že právě tohle je pravda, a proto se podle nich chováme. Ale když člověk v sobě má dvě kultury, vzniká tu jakási relativita, která mě fascinuje. Jedna věc může být zcela normální pro jednu kulturu a nepřijatelná v kultuře jiné. Někdy ani neexistuje jasné vysvětlení, proč tomu tak je.

Čím je švédská společnost specifická?

Pro Švédsko je charakteristická především myšlenka autonomie. Je to supermoderní a superúspěšná idea spočívající v tom, že se můžeš realizovat a že ty sám jsi svým vlastním projektem. Zaujalo mě, že Švédsko tuto ideu dlouhodobě politicky podporuje. V 70. letech byl zahájen projekt na výstavbu milionu nových bytů. To, že staří lidé by nikdy neměli být závislí na svých dětech a děti se mají co nejdříve osamostatnit, je politická snaha. To celé souvisí se strachem ze vztahů, který je pro skandinávské země typický. V jistém smyslu byly tyto roky vizionářské a hlavně pro ženy velmi přínosné a osvobozující. Byl to projekt, který definoval budoucí společnost.

Jak se žije Italovi ve Švédsku?

Mám-li být upřímný, tak to, co ve svém filmu kritizuji, je zároveň tím, co mě tam drží. Žiju tam od svých dvaceti a tu zemi miluju. A díky tomu, jakým způsobem se ve Švédsku žije, jsem nemusel být závislý na svých rodičích, mohl jsem studovat. Mladí Švédové bývají velice svobodní ve svém rozhodování, kdežto moji kamarádi v Itálii byli přesným opakem. Někteří uvízli ve svých rodinách a žili v nich až do svých třiceti let.

Můj film je velice emocionální a temný, zpracoval jsem v něm i svůj strach z toho, že umřu osamocený a zapomenutý. Ve Švédsku to na druhou stranu není tak hrozné, jak ve filmu ukazuji, jinak bych tam samozřejmě nežil. Je to film, který je řízen pocitem ze švédské společnosti, o němž vím, že je ve svém jádru pravdivý.

Na jedné straně je váš film o lidech, kteří spáchali sebevraždu a nikdo si toho za dva roky nevšiml, na druhé straně představujete divákům skupinu alternativních lidí, kteří žijí ve stanovém městečku uprostřed lesa…

Mám rád, když samotná charakteristika filmu vypráví příběh. Postavit vedle sebe tak extrémní typy lidí posílilo jejich výpovědi. Každý z nich totiž nějak bojuje proti izolaci. Ve filmu nevystupují normální lidé, protože jsem chtěl ukázat extrémy, aby diváci sami mohli přemýšlet o řešení. Já to mám jinak: podívej se na film a zamysli se nad ním sám.

Nedělám filmy proto, aby divák viděl obyčejnou realitu. Chci, aby můj divák viděl realitu ve své výjimečné, poetické, umělecké a osobní rovině. A Švédsko na to má. Někdo tvrdí, že dokumenty mají být neutrální, nestranné, něco takového mě ale vůbec nezajímá.

V dokumentu hodně pracujete s pojmy osamocení a individualismus. Čím se podle vás liší?

Hranice mezi nimi je jen nepatrná. Individualismus je postaven na slibu štěstí, který pramení z nezájmu o problémy ostatních lidí: mysli na sebe; pokud se můžeš zaměřit na sebe a na svoji kariéru, budeš mít lepší život. Je pohodlné vyhnout se všem mezilidským stykům, sednout si k počítači, být v klidu, socializovat se pomocí sociálních sítí a tak dále.

Otázkou filmu ale je, jestli takový způsob života přináší kromě pohodlí i štěstí. Zygmunt Bauman to nazývá nudou. Tak by se to dalo vyjádřit z hlediska nepolitického a existenciálního. Moje otázka zní: Můžeš mít všechnu tuhle svobodu a zároveň rozeznat vzájemnou závislost? Vzájemná závislost znamená, že potřebuji ostatní lidi a nejsem žádný superčlověk, který nikdy nikoho nepotřebuje. Já jsem člověk, který vzájemnou závislost potřebuje a vyhledává ji.

Ve Švédsku mají takové rčení: Osamělý je silný. Nejsem si jistý, jestli v nějakém jiném jazyce existuje podobné rčení. Jedná se ale o kulturní věc a tím se vracíme k začátku našeho rozhovoru k tomu, co je vlastně „normální“. V současné společnosti normální znamená být sám a silný, protože je skvělé, když se ve svém životě postarám o sebe samého. Idea nezávislosti se převrátila v konstantní osamělost a problém říct: „Já tě potřebuji.“ Tahle tři slova se rovnají projevu slabosti.

Myslíte si, že kultura individualismu ve Švédsku ovlivňuje kreativitu?

Ano, v mnoha pohledech v dobrém smyslu. Je tam velice silná idea nenásledovat skupinu, je to paradox, protože lidé následují normalitu. Hodně lidí například cestuje a nepotřebuje být součástí nějakého klanu nebo skupiny jako třeba Italové.

Švédské sklony k individualismu se projevují i pozitivně, například ve školství. Moje děti jsou zvyklé se učit ne proto, že chtějí, aby jejich učitel byl spokojen nebo abych já je pochválil, ale proto, že to chtějí ony samy. Vštěpují dětem, že si mají najít téma, které je na probírané látce zajímá, i když to není jejich oblíbený předmět.

Jaké je pojetí multikulturalismu ve švédské společnosti?

Pro Švédy multikulturalismus znamená nezájem, který mnohým garantoval osobní svobodu: žij si svůj život a já si žiju svůj. Můžeš být homosexuál, muslim, cokoliv, co chceš, budu tě tolerovat, pokud mě necháš žít. Pro mě takový koncept není kompatibilní s moderní kosmopolitní společností. Multikulturalismus v tomto pojetí totiž znamená pouze to, že můžeme žít spolu, ale nebudeme nijak vzájemně provázaní. Jediné řešení je, že na sebe budeme vzájemně působit, přátelit se, zamilovávat se, mít děti… Podle Baumana je na tom, že nemluvíme s neznámými lidmi, něco pohodlného – nemusíme se potýkat s danou osobou ve vlastním životě, nemusíme dělat kompromisy, diskutovat, vyjednávat. A to je přesně to, co nebude fungovat v budoucí společnosti, nebo řekněme ve společnosti, ve které chci v budoucnu žít já.

A co budoucnost? Můžete říct, jak bude společnost vypadat v budoucnosti?

Jsem superoptimistický. Švédsko má tradici ambiciózních cílů. Švédové se například rozhodli vyjmout zdvořilostní „vy“ z jazyka. Možná to připomíná komunistické plány, ale jedná se o společnost, kde se lidé na něčem umí dohodnout. Švédové jsou v některých ohledech velmi uvědomělí, zavrhli velmi brzy dětské tělesné tresty. Lidé dokonce na ulici zasáhnou, pokud vidí, že někdo bije dítě. Jsou velmi tolerantní vůči homosexuálům, a když je v létě Gay Pride, každý autobus ve Švédsku má na sobě vlajku s duhou. Proto si myslím, že pokud budeme o tomto problému mluvit, stane se jedním z těchto ambiciózních cílů a nakonec se situace změní. Není to nic, co by vyžadovalo kompletní restrukturalizaci, jedná se pouze o korekci hodnot. Můj film má v tomhle ohledu napomoct, vnímám jej jako deklaraci vzájemné závislosti.

Rozhovor vedla Marie Kučerová.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
květen 2016

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...