Kultura

Šarlatán s růžovýma brýlema

Foto: © Ekko von SchwichowFoto: © Ekko von Schwichow
Martin Becker, Foto: © Ekko von Schwichow

Praha a Česká republika musí už deset let „snášet“ to, že sem Martin Becker znovu a znovu jezdí. Nedávno tento spisovatel napsal „Návod k použití“ této země a hlavně lidí, kteří mu tolik přirostli k srdci. Svoji „příručku“ napsal subjektivně a je plná anekdot a zážitků ze života mimo vyšlapané cestičky turistů.

Martine, tvůj „Návod k použití Prahy a Česka“ je velmi nekonvenčním cestovním průvodcem. Vystupuješ v něm jako „necertifikovaný turistický průvodce“. Proč by si ti, kteří plánují cestu do Česka, tvoji knihu měli přesto přečíst?

V první řadě mi šlo o to sdílet svoje nadšení. Proč se člověku vyplatí investovat čas a ne si v Praz jen prohlédnout staré město a pak zase odjet. Během psaní jsem celou dobu pochyboval a připadal si jako šarlatán. Protože v Praze jsem nikdy déle nežil a česky nijak zvlášť neumím. Takže jsem ani nedělal, že všechno vím. Potom přišly první reakce od českých čtenářů a ty byly nadšené. V tu chvíli jsem se uklidnil a pomyslel si: buď šarlatán, ta kniha je přesto úplně v pohodě.

Proč Česko a Praha? Z čeho pramení to nadšení?

Byl jsem tady poprvé před deseti lety a nikdy se mi nestalo něco tak šílenýho, že někam přijedeš a řekneš si: to je ono! Jako když se šíleně zamiluješ, takže víš, že odmítnutí toho druhého tě bude hrozně bolet. Na Praze je úžasné to, že tě nemůže odmítnout. Musela mě prostě znovu a znovu nějak „snášet“. Přijel jsem sem a bylo to, jako bych přijel domů, přestože tady vůbec nejsem doma. Tak to začalo.

Píšeš hodně o svých českých kamarádech, kteří ti otevřeli dveře k české duši.

Před deseti lety jsem měl pro rozhlas dělat pořad o mladé české literatuře. U toho jsem poměrně brzy narazil na Jaroslava Rudiše a okamžitě jsme si porozuměli. V létě roku 2006 jsem poznal lidi, se kterými jsme dodnes dobří kamarádi. Od té doby jsem vždycky měl za kým sem jet a ta síť kontaktů se začala zvětšovat. V jiných městech se mi jen zřídka stalo, že by člověk zničehonic poznal tolik milých lidí.

Díváš se na to růžovýma brýlema, že?

Mám ty růžový brýle dodneška, a vím to o sobě. Nežiju tady totiž trvale. Hodně věcí tak lze považovat za skurility. Myslím, že kdybych tu žil, tak bych z toho šílel. Stačí jen pomyslet na politiku: Miloše Zemana člověk snese z dálky a může se tím bavit. Když tady ale člověk žije, tak už to není jen skurilní, protože …............................................ Můžeš tam prostě dát hodně teček a říct, že jsem hledal slova, abych se vyhnul fekálním výrazům?

Tak jo...

Nelíbí se mi toho spousta. Třeba to, že společnost je tady ještě fakt hodně mačistická. Na první pohled to není poznat. Co to ale pokaždé přebije a díky čemu mám pořád ty růžový brýle, jsou lidi a jejich humor. Mám ale samozřejmě to štěstí, že se pohybuju ve velmi alternativních kruzích. Konzervativní zabetonovaný mozky skoro neznám. Proto moje vidění země zůstává pozitivní.

Jaký „návod k použití“ Čechů tedy nabízíš?

Možná by byl lepší výraz „doporučení k používání“. Když tak pozoruju umělecké a literární kruhy, v nichž se tady pohybuju, pak si pokaždé všímám jedné věci – a to myslím bez těch růžových brýlí –, že lidi tady sice velmi vážně berou to, co dělají, ale ne sami sebe. Toho si velmi cením a připadá mi důležité to zprostředkovat. Ten humor, který člověku i někdy může lézt na nervy, ta neustálá ironie a distancování se, to je podstatný rozdíl. A myslím si, že pokud moje kniha přispěje k tomu to pochopit a ocenit, potom je to i dobrý návod k tomu, jak jít víc do hloubky.

Ve stejné ediční řadě už vyšel „Návod k použití“ od Jiřího Gruši, bylo to v 90. letech.

Nenašel jsem v něm nic z toho, co bych sám nevěděl. Což ještě nic neznamená, jen to ukazuje, že Gruša se tolik nezabýval současným děním. Nakladatelství mělo stejný dojem a pak už to šlo ráz na ráz... Hned jsem je nakazil svým růžovým entuziasmem.

Na cestách jsem se toho pak ještě spoustu dozvěděl. Nakladatelství například chtělo, abych napsal text o Karlových Varech. Já ale lázeňská města nenávidím. Nechtěl jsem tam jet. Byl jsem hrozně nešťastně zamilovaný. Už když jsem seděl ve vlaku, bylo mi jasné, že napíšu takové karlovarské blues. Na místě se pak samozřejmě všechna klišé potvrdila. Nenáviděl jsem všechny ty turisty. Nechtěl jsem vidět žádný ty blbý vřídla. Skvělý ale bylo – a to byl opravdu work in progress –, jak si člověka takový blbý lázeňský městečko umí omotat kolem prstu. Když jsem pak v tom neuvěřitelně krásným kasínu prohrál peníze, jedno mi bylo jasný: v Karlových Varech možná nechci žít, ale na pár dní bych si tam možná ještě někdy rád zajel. To je jen jeden příklad.

Co si od tebe přečteme od dalšího?

Píšu právě román o své rodině. Jde o to, že můj otec byl havíř, a taky o tu archaickou, mizející společenskou třídu. Bude to autobiografický román a vyjde v březnu 2017 a bude v něm poznámka, že mnohé příběhy v té knize se staly a osoby v ní zobrazené existují, a všechny se přesně takhle – a sice opravdu přesně takhle – staly.

© Piper Verlag GmbH 2016Jistěže existuje, to muzejní město. Idyla z pohlednice a jejích 180 mostů. Ale Martin Becker ví, kde její duch ožívá: v zapadlých putykách a za promrholených nocí, v někdejších dělnických čtvrtích, kam najednou večer všichni míří, a v opravnách kol, které jsou zároveň kavárnou. A ví taky, že existuje Česko mimo hlavní město. Zajedeme si s ním do Brna, Ostravy, Karlových Varů a taky do Krkonoš. Osvětlí nám sladkobolnou zádumčivost české duše, ale také „český humor“. A ukáže nám, kde se dodneška stávají české zázraky.

[Zdroj: © Piper Verlag GmbH 2016]

Se svolením nakladatelství Piper zveřejňujeme první kapitolu z knihy Martina Beckera Návod k použití Prahy a České republiky (Gebrauchsanweisung für Prag und Tschechien).

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
červenec 2016

    Martin Becker

    Martin Becker se narodil roku 1982 a vyrůstal v Plettenbergu v Severním Porýní-Vestfálsku. Pracuje jako autor na volné noze pro veřejnoprávní rozhlas, jako literární kritik pro rádio Deutschlandfunk a Deutschlandradio Kultur a ve svých rozhlasových dokumentech a reportážích se zabývá mimo jiné Českou republikou, Francií, Kanadou a Brazílií. Roku 2007 vyšla jeho sbírka povídek Krásný život, která obdržela hned několik ocenění. Spolupracuje mimo jiné s českým spisovatelem Jaroslavem Rudišem, vytvořili spolu několik rozhlasových her, společně také vystupují. Martin Becker žije se svým moldavským pouličním psem; jeho knihy vycházejí v nakladatelství Luchterhand, naposledy román Zbytek noci.

    Zdroj: © Piper Verlag GmbH 2016

    Další články k tématu

    Šarlatán s růžovýma brýlema
    Praha a Česká republika musí už deset let „snášet“ to, že sem Martin Becker znovu a znovu jezdí. Nedávno tento spisovatel napsal „Návod k použití“ této země a hlavně lidí, kteří mu tolik přirostli k srdci. [rozhovor + ukázka]

    O čem mluvíme, když mluvíme o Brně?
    Brno je prý místo, kam si člověk určitě musí zajet, píše se v New York Times a Guardianu. Co si o fenoménu Brno myslí autor průvodce po Brně Michal Kašpárek?

    „Město nemůže být jen krásné“
    Stefan Rettich je odborník na prostor, komunikaci a architekturu. Při architektonické procházce Prahou se do hloubky zaměřil na tři místa v centru města.

    Konzum ve městě
    Dobrovolníci nabízejí v různých německých městech prohlídky zaměřené na kritiku konzumu, při nichž hovoří o pozadí činnosti určitých výrobců a o vzniku konkrétních produktů. Naše autorka Janna Degener pro nás navštívila takovou prohlídku po Kolíně nad Rýnem s názvem „Kölle Global“.  

    V předsálí parlamentu
    Neziskovka LobbyControl provádí kritické prohlídky o lobbyngu po vládní čtvrti v Berlíně. Ukazují ulice kolem Spolkového sněmu jako prodloužené kuloáry parlamentu.

    Tajné tipy místních studentů
    Kdo už má plné zuby stále stejných turistických prohlídek města, hotelů a hospod přeplněných turisty, může nyní sáhnout po alternativě. USE-it průvodci vycházejí ze zkušenostní místních lidí.

    Křížem krážem po značkách
    Bez značení turistických cest by se jen těžko došlo do cíle. V Česku se značí již téměř 125 let, a to po celém území republiky.

    Po umělecké ose
    Díky ArtMapám má člověk českou uměleckou scénu jako na dlani.  Její název je jejím programem: ArtMap je mapa umění.

    Z ulice do povědomí
    Bezdomovci jako turističtí průvodci provádějí zvědavce neznámou Prahu. Jedněm to má posílit peněženku a sebedůvěru, druhým rozšířit obzor.  

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...