Kultura

Co to je „obývaná skulptura“? Obrovský výtvor, ve kterém se nachází postel, skříň a kuchyň? Socha, v níž se uhnízdili paraziti? Pro umělce Marka Diva, tvůrce tohoto výrazu, jsou to prostory, v nichž se setkává umění a život. Vybavil je náhodně nalezeným čalouněným nábytkem, stoly, koberci, obrazy, obrazy na stěně, instalacemi vlastními či spřátelených umělců, regály plnými knih, drobnůstek, hraček. Do tohoto lehce přeplácaného mišmašem, který však má nezaměnitelnou atmosféru, zve k hravému setkávání, pořádají se tu výstavy, performance, koncerty a párty.

Tak jako jedno sobotní odpoledne v Kolíně, asi šedesát kilometrů za Prahou. V Kolíně žije asi 30 000 obyvatel, je tu diskotéka, pár hospod a uprostřed města i D.I.V.O. Institut, kde se pořádají grilovací večery a pikniky. Mark Divo, ročník 1966, tu hodlá nabízet mezinárodní současné umění na lokální úrovni a neznámým umělcům poskytnout prostor pro vystavování jejich děl. Aktéři tu nějakou dobu žijí a pracují na svých projektech. V dadaistické vile se nekonají prostě jen umělecké akce, umění a život tu mají pokud možno jít ruku v ruce. „Jde mi o to prolomit staré myšlenkové vzorce v rámci kolektivu, nikoli každý sám. Chci vytvořit síť lidí a společně s druhými něco vytvářet,“ vypráví Mark, v jedné ruce má cigaretu, druhou si tu a tam posune svoje tmavé kostěné brýle.

Umění je politika

Proč to vlastně tohohle Švýcara lákalo právě sem, do malého českého městečka, poté co žil v Berlíně, New Yorku, Janově? „Města jako Kolín jsou mnohem zajímavější než velkoměsta, kvůli lidem, kteří na maloměstě žijí, hodně euroskeptiků a tak dále. 70-80 procent návštěvníků je z Kolína, prostě tu není nic jiného, kam zajít. A skrze umění můžete člověka oslovit úplně jinak.“ Umění je pro Marka Diva tedy politický vyjadřovací prostředek. „Politika a umění jdou pro mě ruku v ruce, nijak si neodporují.“ Vidí v tom šanci, jak nově definovat hodnoty. „Pravice, levice, to už je dávno překonané. Nejlepším příkladem je český prezident Miloš Zeman, který je vlastně sociálním demokratem, přitom ale v této zemi brojí proti neexistujícím menšinám. Zažité pojmy už jsou překonané, vyprázdněné a bezobsažné.“

Kromě umělecké vily v Kolíně má Mark Divo ještě také galerii v Praze. Na Žižkově se nachází jeho Dadaistický seminář, offspace pro současné umělce z Evropy. Pořádají se tu různé párty, čtení, výstavy, kde se dá poznat umění a jejich autory. V poslední době Mark spolupracuje především s Čechy a Švýcary, v budoucnu se chce zaměřit ještě i na spolupráci s německými umělci. Pokud tu nějaký umělec žije, jsou mu dveře galerie otevřené. Návštěvníky vítá jeho černý buldoček Motoráček. O kolemjdoucí zvědavce, které zaujme instalace z odpadků ve výloze, tu není nouze. Během našeho rozhovoru sem náhodně zabrousí dva mladí polští umělci. Hledají možnost vystavovat. Mark si s nimi vymění vizitky, v dalších dnech se ještě určitě sejdou.

Umělec nomád a měšťáctví

„V současné době se snažím najít nový formát pro svoji práci,“ říká Mark Divo. Místní výstavy mu připadají příliš nudné, příliš dekadentní. „Uměín je vlastně jen výmluvou pro boháče, aby se seznámili s jinými lidmi.“ Místo toho chce ve své galerii vytvořit obytnou sochu, místo pro setkávání, nejrůznějších lidí, národností, umění a života.

Než žil v Praze, byl Mark Divo součástí squatterské scény. V únoru 1990 patřil k prvním squatterům domu Tacheles v Berlíně. Jako jeden z prvních ale Tacheles i opustil, protože mu rostoucí úspěch připadal příliš komerční. „Jednoho dne jsem se na to všechno vykašlal. Dotáhnul jsem motto ‚fuck the system‘ do konce.“ Už roku 1992 se Mark Divo vrátil do Švýcarska a angažoval se tam ve squatterské scéně. Roku 2002 se v Curychu dozvěděl o budově zvláštního historického významu: Cabaret Voltaire, místo, kde vznikl dadaismus. Budově už bylo vydáno povolení k přestavbě, ale díky obsazení umělci toto velmi živý památník mohl být zachován. Tím je sice znemožněno profesionální využívání budovy, ne však komerční využití dadaismu. Dnes se Curych dadaismem chlubí, jak jen to jde, v tomto roce se velkolepě slavilo dokonce 100 let od vzniku hnutí.

Klasický trh s uměním, do kterého za určitá současná díla tečou nepoměrné ceny, označuje Mark Divo za „zvrhnutí umění“. V Curychu se podle něj za umění dává obzvlášť mnoho peněz. Pro umělce jako je on je to ale samozřejmě výhodné. Díky projektům typu Kunst am Bau, různým grantům a veřejným zakázkám může Mark Divo financovat svůj svérázný styl života. Nadále dle svých slov hledá alternativní styl života. K tomu využívá etablované struktury, ale také přiznává: „Vlastně vedu přece jen celkem měšťácký život. Mám dceru, poměrně normální byt, letní dům mimo město.“ Když to říká, posměšně se usmívá.

Využít meziprostory

V roce 2005 se tento koncepční umělec chtěl zúčastnit Biennale – a už tu zůstal. V Česku mu sice chybí squatterská scéna srovnatelná s tou německou nebo švýcarskou. Přesto mu toto město s „raně kapitalistickou atmosférou“ skýtá spoustu svobodného prostoru: „Myslím, že Praha má enormní potenciál. Samozřejmě už to není žádný tajný tip, ale je tu spousta neobývaných budov, spousta nevyužitého prostoru, který člověku otevírá možnosti.“ Přestože i Žižkov už je víc a víc stižený gentrifikací, skýtá tato čtvrť Marku Divovi spoustu toho, co má rád. „Teď je to tu ještě poměrně autentické, ale za dva roky se to zvrátí. To už nebude nic možné. Už teď je tu spousta míst, kde je to předražené a plné hipsterů. Dříve to tu byla oblast, kam se nechodí, plná feťáků a divných lidí. To se taky nic nedalo dělat. Tyto přechodní fáze jsou tím, co Marka Diva zajímá, období, kdy se otevírají okna. A jakmile se zase zavřou, odchází zase na jiné místo.