Kultura

Festival Dance transit nabízí čistě taneční divadlo, ale i crossoverová propojení s jinými performačními uměními. Nejen díky „moving audience“ se jedná též o určité obnovování česko-německého kulturního transferu. Divadelní vědkyně Jitka Pavlišová se pro jádu festivalu účastnila.

Česko-německý taneční festival „Dance transit. Praha. Dresden. Leipzig“ lze v uměleckém světě do jisté míry stále ještě považovat za „nováčka“, neboť se letos konal jeho teprve druhý ročník (po prvním v roce 2015). I přesto se však tento festivalhned v několika aspektech vymyká standardním festivalovým konceptům, a nabývá tak na specifických kvalitách, hodných naší pozornosti. Především svým zacílením a programem vytváří tento festival platformu pro podporu kreativní spolupráce mezi třemi městy (Praha, Dresden a Leipzig), která jsou si vzdálenostně velmi blízká. Zároveň se de facto jedná též o určité obnovování kulturního transferu a uměleckých vlivů mezi těmito městy.

Tanečně-historicky mělo zejména Hellerau v Drážďanech neodmyslitelný podíl na vývoj moderního tance v Československu v období meziválečné avantgardy, konkrétně výrazového tance, jehož formování je výsostně spjato právě s Německem a rovněž tak s drážďanským Hellerau. Jak již vypovídá sám název festivalu, je nadto koncipován jako festival tranzitní, to znamená, že po celou dobu jeho trvání (10. až 29. duben) nepodléhal pouze jedinému místu, respektive městu konání, ale probíhal napříč všemi třemi participujícími městy. Tranzitní záměr byl mimo jiné splněn do důsledku také v tom, že nejenom umělci měli možnost být součástí propojování těchto měst, ale též diváci sami. Charakteristickým znakem tohoto festivalu je totiž též koncept tzv. „Moving Audience“, což jsou kulturní výlety společným autobusem do jednoho z měst, kde část festivalového programu právě probíhá.

V Hellerau na vás tento festival dýchal úplně odevšad

Festival Dance transit letos odstartoval v Praze premiérou nové choreografie českého souboru Spitfire Company s názvem Constellations I. Before I Say Yes. Vznikla ve spolupráci s orchestrem BERG, tvořeným mladými českými hudebníky, kteří za sebou mají mimo jiné řadu úspěšných kooperací s takovými osobnostmi hudebního divadla, jako je Heiner Goebbels. Již tímto zahajovacím představením organizátoři festivalu v podstatě navázali na předchozí, první ročník Dance transit 2015. Právě soubor Spitfire Company během něj za dílo One Step Before the Fall získal hlavní ocenění festivalu, jehož součástí byla finanční a rezidenční podpora pro vznik nové taneční inscenace.

Na zbylých čtrnáct festivalových dnů se pak Dance transit přesunul do německých měst, ve dnech 21. až 29. dubna probíhal v Hellerau – Evropském centru umění Dresden, poslední víkend (27.–29. 4.) se pak odbýval souběžně v Drážďanech a lipském divadle Lofft.

Já osobně jsem měla příležitost zúčastnit se, alespoň zčásti, drážďanského programu Dance transit. A byla jsem jím doslova „polapena“. V Hellerau na vás totiž tento festival dýchal úplně odevšad, rozhodně však nezůstal pouze u každovečerních představení jednotlivých současných tanečních děl a upoutávek na ně. Součástí víkendových setkávání v Hellerau byly též workshopy (workshop light-designu pod vedením Kataríny Ďuricové a Tomáše Morávka, taneční workshop Petera Šavela pro profesionální i amatérské tanečníky, či taneční workshop ArtRose, vedený Jenny Coogan pro všechny zájemce starší 60 let), tzv. lounge, pořádané domovskou platformou TanzNetzDresden, během nichž se prezentovala tvorba a spolupráce jednotlivých choreografů a tanečníků z Drážďan a hojně se zde také diskutovalo o možnosti zapojení se v ucházení Drážďan o titul Evropské město kultury v roce 2025.

Jednou z akcí doprovodného programu byla rovněž prezentace současné české taneční scény Check the Czechs. A co že jsou dle prezentujících odbornic ona specifika kvalit současného tance v ČR? Především brilantní a precizní taneční vzdělání a fyzické dispozice jednotlivých tanečníků, ale i v posledních letech stále více zpozorovatelný jev, jímž je spolupráce tanečních souborů s výraznými mladými představiteli divadelní režie (Jiří Havelka, Petra Tejnorová), která opět posouvá dramaturgické možnosti a interdisciplinárnost současného (tanečního) umění. Všudypřítomné taneční naladění doplňovala výstava fotografií Michala Hančovského insTANZ, který se ve své profilaci primárně zaměřuje právě na zachycení tohoto efemérního umění, jakým tanec a divadlo jsou.

Hranice fyzické akce

Z hlavního programu mě výrazně zaujaly zejména tři taneční choreografie, které bych jakožto jejich spojovatele v určitých aspektech formy i významu rovněž nazvala za „tranzitní“, zde ovšem míněno jako „dále posouvající“. První z nich je audiovizuální taneční performance Věry Ondrašíkové Guide, vyvstávající ze základní otázky, jestli bychom v našem životě udělali něco jinak, kdybychom věděli, jak to jednoho dne všechno skončí? Co by se stalo, kdybychom prostě ne(vy)slyšeli toho, kdo na nás celý ten čas čeká, doprovází a chce nám pomoci?

Toto až metafyzické tázání je v choreografii ukázáno prostou poutí osamělého jedince a jeho střetávání/míjení se se svým „průvodcem“. Ojedinělost tohoto díla pro mě však spočívá v precizní práci s light-designem, v oné dokonalé souhře pohybujícího se těla a vizuálních efektů, respektive obrazů, které nám před očima vznikají a „vyprávějí“. Tranzitní je pro mě Guide v tom, jak kromobyčejně a přitom de facto velmi jednoduše posouvá divákovo vnímání a obrazotvornost a jak tím zároveň velmi implicitně sebereflektuje onu odvěkou iluzivnost divadla a transformuje ji do zcela nových rozměrů.

Druhou choreografií je dnes již mezinárodně oceňovaná taneční inscenace Collective Loss of Memory českého souboru DOT504, který si ve své tvorbě od počátku zakládá na akcentování fyzické přítomnosti lidského těla a mnohdy až hraniční fyzické akci. Nejinak tomu bylo i v případě této inscenace, v níž jsou lidské fyzično, přesněji řečeno mužská fyzická síla, ale i její určité latentní sklony k násilnostem a výtržnictví přímo tematizovány. Tranzitní je pro mě zde sama aktivizace publika, onen dopad na diváka, respektive proměna divácké percepce reagující na dění na scéně. To je od samého počátku dramaturgicky velmi umně vystavěno na nenápadné, až laškovné manipulaci s publikem, které se po celou dobu oněm fyzickým hrátkám a opěvování mužství žertovně směje, pro které je však následný zlom v poslední části pak o to větším nečekaným šokem (nelze prozradit více, aby byl i pro všechny další potenciální diváky zajištěn stejný ohromující účinek!).

Do třetice bych chtěla zmínit choreografii Achse, Ader, Zeh německého tvůrčího tria Anny Till, Ulrike Feibig a Juliane Schmidt. Považuji ji za do jisté míry konceptuálně pojaté dílo, jež po dobu necelých čtyřiceti minut vytváří ze symbiózy řeči, obrazu a tance působivé časoprostorové performativní kontinuum. Tranzitní je pro mě právě v onom dalším crossoverovém propojování několika uměleckých forem do jedné společné a výsledný efekt takového díla.

V poslední době a jistě i vlivem dlouhodobějších zkušeností poměrně často přemýšlím nad vlastním, subjektivním rozlišováním pojmů přehlídka a festival a relevancí označení jednotlivých kulturních akcí za to či ono. Festival je pro mě totiž vždy něco víc, zážitek, který jde za hranice oné prezentace současného umění, ať už propojené jakýmkoliv společným jmenovatelem, je více o poznávání se mezi sebou navzájem, navazování kontaktů, vzájemných oficiálních i zcela neformálních diskuzích, o přátelské atmosféře a určité „nabitosti“ programu, kde člověk už hned během prvních dvou dní poznává „staré známé tváře“. Právě tím vším pro mě letošní ročník festivalu Dance transit. Praha. Dresden. Leipzig byl. Právě tím tak pro mě zároveň potvrdil vše, čím sebe sama profiluje. Nezbývá, než se za dva roky těšit zase na shledanou…

„Navnadit na českou produkci zůstává těžký úkol“

Rozhovor s Frauke Wetzel, spoluorganizátorkou festivalu Dance.transit.Praha.Dresden.Leipzig a referentkou pro kulturní vzdělávání a vztahy s veřejností v Evropském centru umění Dresden-Hellerau.

Jak vybíráte jednotlivé choreografie a taneční inscenace?

Pro druhý Dance transit jsme vybírali jakožto tým: Carmen Mehnert, programová vedoucí Performing Arts in Hellerau, dramaturgyně a již porotkyně České taneční platfofmy, kromě toho Anna Till jakožto zástupkyně TanzNetzDresden a já. Ale také jsme se radily s jinými.

Známe už dlouho šéfky Tance Praha a divadla Ponec, také šéfa divadla Archa. Zuzana Hájková kromě toho byla tři měsíce součástí týmu v Hellerau. Ti všichni nám dali spoustu podnětů ohledně souborů a vzdělávacích zařízení.

Stejně, akorát opačným směrem to funguje na české straně. My z Hellerau dáváme tipy a doporučeni, návrhy ovšem poskytl TanzNetzDresden.

Důležitými kritérii jsou pro nás kvalita tanečníků, přesah do současnosti a také zpracování tématu. V Sasku a Česku vidíme spoustu velmi podobných tendencí vývoje taneční scény. A právě to publiku chceme zprostředkovat, aby to mohli zažít bezprostředně. Některé soubory sledujeme a podporujeme již déle, jako třeba Spitfire Company, která byla letos součástí festivalu jakožto vítěz Koprodukční ceny roku 2015.

Jaké byly ohlasy na Dance transit 2017 u publika a veřejnosti?

V Drážďanech jsme měli kolem 1200 návštěvníků. To je slušné, ale nijak vynikající. Nadále zůstává těžkým úkolem publikum v Drážďanech navnadit na východní sousedy a jejich současnou kulturu. Navíc v kulturním zařízení jako Hellerau, kde ukazujeme arabskou, brazilskou nebo africkou kulturu a ty na publikum na první pohled působí exotičtěji a atraktivněji. Ale my se nadále budeme snažit publikum navnadit na živou českou taneční scénu, která má v Hellerau své pevné místo!

Festival je koncipovaný jakožto biennále. Jaké plány máte do budoucna?

Tato otázka zůstává otevřená, protože roku 2018 se v Hellerau změní vedení a my ještě nevíme, jakým směrem se nová intendantka bude chtít vydat. Ale Dance transit 2017 navštívila a o českou kulturu, performing arts a tanec, projevila velký zájem.

Vztahy s institucemi, s nimiž spolupracujeme, pokračují. Máme také přímé navázání na umělce a ty nyní intenzivně využijeme – i nezávisle na festivalu.