Kultura

Milostná vyznání literatuře

Foto: © Sandro Abbate | novelero.deFoto: © Sandro Abbate | novelero.de
Sandro Abbate: „Bloggery chápu jako literární zprostředkovatele – stejně jako dobré knihkupce.“

Hodně literárních kritiků nad book bloggery ohrnuje nos. Nakladatelství si ale jejich vlivu dávno všimli. Na německojazyčné scéně existuje více než 1300 knižních blogů. Jedním z těchto blogů je stránka „novelero“ Sandra Abbateho. V roce 2017 byl jedním z oficiálních doprovodných blogerů během klání Německé knižní ceny.

Sandro, od roku 2014 bloguješ o literatuře. Co tě na tom baví?

Literaturou se zabývám už dlouho a také jsem ji vystudoval. Ale blogování není jen o možnosti o literatuře psát, ale také o možnosti výměny názorů, proč si něco myslím, ale i co si o určitých knihách myslí jiní. Tady v Siegenu, kde žiju, je možnost kulturního vyžití malá, není tu žádný literární dům nebo tak. Člověk jen stěží potká lidi, s nimiž by se o literatuře mohl bavit. Ale na internetu existuje celá bloggerská rodina. Ta se každoročně setkává na knižních veletrzích ve Frankfurtu a v Lipsku.

I v těch nejlepších rodinách ale dochází ke třenicím.

Jasně, je pokaždé otázka, o čem se chceš bavit. Německojazyčných knižních blogů existuje více než 1300. Hodně z nich se věnuje určitému žánru. Existuje velké množství blogů věnovaných fantasy. A pak existují bloggeři, kteří se v zásadě zabývají stejnou literaturou, o níž se píše v novinách a časopisech. Řekněme „náročnou současnou literaturou“. Je to asi deset, dvacet blogů, které jsou pro mě osobně zajímavé. Ale nechci vynášet žádná hodnocení kvality. I žánrové blogy určitě mají své opodstatnění. Ale není to něco, co bych já četl.

Čím se knižní nebo literární bloger liší od literárních kritiků, kteří píší do médií?

Zaprvé svojí nezávislostí… v nejlepším případě. Jako kritik člověk musí zohledňovat i to, aby psal o knihách, které jsou zajímavé pro mainstream, které se obecně čtou. Například malá nakladatelství to v tomto ohledu mají velmi těžké. Jako bloger má člověk svobodnou možnost volby. Na blozích se sice stejně často kritizují stejné knihy jako v médiích, ale na blozích to bývá mnohem osobnější hodnocení. Bloger si dovolí zveřejnit svůj zcela osobní názor. To se v běžné literární kritice nestává. Bloggery tedy vnímám spíše jako literární zprostředkovatele – asi jako knihkupce, který se skutečně vyzná a dokáže mi poradit. Proto na blozích jen málokdy najdete ostrou kritiku. Člověk prostě raději napíše o něčem, co ho nadchlo.

A právě to se mnoha literárním kritikům nelíbí.

Existuje několik redaktorů, kteří pořád dokola omílají, jak špatné literární blogy jsou. Ale literární blogeři zase tvrdí: „Hej, my nechceme být žádní kritici, a děláme to přece z vlastní vůle...“ Ale tahle diskuse je ve skutečnosti úplně na hlavu. Blogeři různého druhu píšící na různá témata už prostě patří k mediální scéně – a stejně je tomu i v literatuře.

Nakladatelství si každopádně všimla, že knižní blogeři mají vliv.

Myslím, že už neexistuje žádné nakladatelství, které by s blogery nespolupracovalo. Ale člověk se musí mít na pozoru, aby zůstal nezávislý, aby o knihách nemluvil vlídně jen proto, že je dostal zadarmo nebo protože ho nakladatelství zvou na různé akce. Já sám třeba na taková pozvání téměř nereaguju. Co mám ale rád, jsou návštěvy nakladatelství, kde si člověk udělá obrázek o tom, jak to tam funguje. To je určitě výhoda toho být blogerem. Ale jak jsem řekl: nejdůležitější je pro mě zachovat si nezávislost a vyjadřovat se ke knihách, které považuju za důležité, a to takovým způsobem, jaký považuju za správný.

To najdeme také v příspěvcích v „Proč čtu“, jakémsi portrétu scény německojazyčných literárních blogerů, který jsi vydal. 40 knižních blogerů v této knize vypráví, co je pro ně čtení. Jak tento projekt vznikl?

Bylo to celkem spontánní. Krátce poté, co mi umřela babička, jsem na svém blogu novelero sdílel vzpomínky na ni. Jako dítě jsem pokaždé postával před obrovskými policemi s knihami, které v jejím bytě pokrývaly celé zdi. Neustále jsem si půjčoval knihy. První nedětské knihy jsem měl taky od babičky. Díky ní jsem se dostal k literatuře. Zajímalo mě, jak to mají jiní blogeři a některých z nich jsem se zeptal. Nepočítal jsem s tím, že dostanu tolik odpovědí. Ale hodně z nich prostě zareagovalo a vyvěsili to taky na svoje blogy. Tím se to dostalo zase k dalším blogerům a i ti měli potřebu vyjádření. A pak jsem dostal nápad z toho udělat knihu.

Čím to může být zajímavé pro někoho, kdo sám nebloguje o knihách nebo pravidelně nečte literární blogy?

Tuhle otázku jsem si taky položil: není to čirý narcismus? Existují skutečně lidi, které zajímá, proč jsem zrovna já začal číst? Myslím, že je těžké dostat knihu k lidem, kteří sami nečtou, ve stylu: „Tady, podívej! Takhle lidi zaujalo čtení knížek! Nemáš chuť to taky zkusit?“ To se stane jen těžko. Takže Proč čtu je prostě pokus. První náklad byl relativně malý – 400 kusů, ale ten už je rozebraný a teď bude dotisk. Takže odhaduju, že to musí číst i jiní lidé než jen blogeři.

Vydělává ti tvůj blog vlastně? Nebo je to prostě jen koníček?

Výdělek mi blog nepřináší žádný. Vedlejší efekt je ovšem ten, že spoustu knih dostávám zadarmo. Existují blogeři, kteří své texty prolinkují s Amazonem a tím si něco přivydělají. Myslím ale, že aby to něco hodilo, muselo by se na prolinkování klikat opravdu hodně. Ale chce člověk skutečně svůj blog mít prolinkovaný s Amazonem? Já to nechci. Na jednu stranu je můj blog prostě jen hobby, na druhou stranu často slouží jako vrátnice. Díky blogu mě třeba oslovila různá média, jestli pro ně nechci psát recenze. Moje náklady to ovšem nepokrývá.

Proč čtu – 40 milostných vyznání literatuře

Foto: © homunculus verlag„Jak se stalo, že tolik čteme? Kdo nás poprvé přivedl k polici plné knih a ukázal nám poklady, který román nás obdaroval bezesnými nocemi, jaká kniha změnila náš pohled na svět tolik, že po jejím přečtení už jsme někdo jiný?“

Proč čtu je společné dílo 40 německojazyčných knižních blogerů, kteří v osobních vyznáních vyprávějí, proč k nim a k lidstvu samému literatuře patří, protože bez ní se prostě nedá žít.

homunculus verlag, březen 2017
ca. 200 stran, brožovaný výtisk
cena: 12,90 €

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
říjen 2017
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Rio Reiser – Německý král
Rio Reiser byl nejen vynikající muzikant a ikona německého popu, ale vždy také politicky založený člověk. Nedávno vyšla velmi osobní biografie Rio Reisera, jejímž autorem je jeho bratr Gerd Möbius.

Zaplatit za pravdu pravdou
Ve svém románu „Mluviti pravdu“ popisuje český spisovatel a novinář Josef Formánek život Bernarda Marese, sirotka, příslušníka SS a funkcionáře komunistické strany.

Budoucnost psaná naší minulostí
Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo? Dětství strávené v psychiatrické léčebně bylo pro německého spisovatele Joachima Meyerhoffa velkým zdrojem inspirace.

Punk vůbec není dead
Román „Konec punku v Helsinkách“ lze číst jako obžalobu toho, že punk je mrtvý. Spisovatel Jaroslav Rudiš, jehož kniha vyšla roku 2014 i v němčině, to ale vidí jinak.

Jak svět miluje?
Mladá novinářka a spisovatelka Wlada Kolosowa sbírala na pěti kontinentech příběhy o lásce. Vzešla z toho knížka s názvem „Lovetrotter – Cesta kolem světa za láskou“ (Eine Weltreise rund um die Liebe), která mapuje cestu kolem světa a hledání lásky.

Návrat do temnoty
Martin Becker ve svém románovém debutu „Zbytek noci“ („Der Rest der Nacht“) vypráví temný příběh s dvěma dějovými liniemi, které se následně mistrně propojí.

Hmatatelný sen
Snem všech „šuplíkových“ pisatelů je vydat vlastní knihu. V dnešním 21. století už to není takový problém jako dřív. Stále je to však drahá záležitost. Několik autorů z Brna a jeho okolí nečekalo a vzalo to do vlastní rukou.

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...