Kultura

Kulturní bohatství televize


„Sohrab Šahíd Saless byl geniálně talentovaný režisér,“ říká Jürgen Breest. Jakožto dlouholetý televizní redaktor Rádia Brémy Breest v 80. letech spolupracoval na třech filmech tohoto íránského scenáristy a režiséra. Behrang Samsami se Jürgena Breesta zeptal, jak se mu s ním spolupracovalo.

Pane Breeste, film „Podvrženec“ („Wechselbalg“) Sohraba Šahída Salesse byl natočen na motivy Vaší stejnojmenné povídky, která vyšla roku 1980. Jak tato povídka vznikla?

Bydlel jsem tehdy s rodinou v blízkosti Brém, na kraji města. A tehdy jsem si zapsal několik příběhů z předměstí, k nimž patří i Podvrženec. Pro Luise, hlavní hrdinku povídky, jsem měl předobraz v jedén ženě ze sousedství.

Jak došlo k tomu, že Šahíd Saless Vaši povídku zfilmoval?

Scénář na motivy Podvržence jsem napsal pro jednu filmovou produkci, Telefilm Saar. Ti o scénář nejdříve měli zájem, potom už najednou ne. Pořád se rozhodovali. Potom jsem se Šahída Salesse, které jsem dobře znal díky naší spolupráci na filmech Grabbeho poslední léto a Vrba, zeptal, jestli by o ten příběh třeba neměl zájem, že by ho natočil on. Když si povídku a scénář přečetl, byl okamžitě nadšený.

Nejdříve se film měl dělat pro televizní stanici WDR. Redaktorka nás podporovala, ale její šéf to nakonec zařízl, protože mu příběh připadal příliš drsný. Nakonec se firma Telefilm Saar filmu přece jen ujala a vznikl pro Sárský rozhlas.

Podvrženec | Wechselbalg (1987)

Natáčení filmu "Podvrženec" v létě roku 1985. Na autě sedí Sohrab Šahíd Saless, vlevo vedle něj v pozadí Jürgen Breest.

V létě a na podzim roku 1985 Sohrab Šahíd Saless zfilmoval povídku Jürgena Breesta Podvrženec, která vyšla roku 1980. Luise a Hermann, oba čtyřicátníci, vedou navenek klidné, nenápadné manželství. Zatímco on ráno opouští jejich společný řadový domek na sídlišti a jde do práce, ona začne uklízet. Protože nemají děti, rozhodnou se adoptovat dítě jménem Gabi. Jenže holčička je pro osamělou „tetu“ Luisu posedlou uklízením a pochybnostmi o sobě samé velkou zátěží, až jednoho dne začne být agresivní.

Šahíd Saless na počátku 80. let ve svých článcích „Poznámky z exilu“ a „Kultura jako nejtvrdší měna aneb Hollywood in Germany“ tvrdě kritizoval německý systém udělování státní podpory na vznik filmu a televizní redaktory. Mimo jiné napsal, že televizní redaktoři mají obrovskou moc a režisérům jako jemu ztěžují točit druh filmů, které točil.

Sohrab Šahíd Saless byl v západoněmecké televizní tvorbě solitér, a to jak tématy tak poetikou. Nebyl součástí mainstreamu a bylo tedy šíleně těžké tato velmi tíživá, náročná témata, o nichž chtěl točit, někde uplatnit.

Byla to doba, kdy v televizi byla už třeba znatelná proměna směrem k lidovosti a sledovanosti. Televize byly pod tlakem, musely vykazovat vysokou sledovanost – a toho se filmy Sohraba Šahída Salesse nedalo docílit. Musel se setkat opravdu s hořkým nezájmem. Koho přesně má ve svých článcích má mysli, nemohu říct. Každopádně naše spolupráce byla velmi úspěšná.

Kdy tento tlak na sledovanost nastal?

Bylo to v době vzniku soukromých televizních stanic 80. letech, které představovaly konkurenci. Stanice RTL a Sat1 oznámily svůj cíl, že chtějí získat největší sledovanost, a v tu chvíli si veřejnoprávní televize svůj cíl stanovily stejně. Pořady pro náročné putovaly na třetí kanály, načež i ty dostaly za úkol vytvářet úspěšné pořady – tedy mít velkou sledovanost. Tak vznikly čistě kulturní kanály jako arte nebo 3sat. Šlo o proces, který trval mnoho let. Šahíd Saless zažil jen počátek toho procesu.

Sohrab Šahíd Saless v letech 1974 a 1991 natočil desítku filmů v němčině. Mnoho z nich bylo oceněno, například „Grabbeho poslední léto“. Co je dle Vašeho názoru příčinou toho, že tento scenárista a režisér je ale téměř neznámý?

Není to jen Šahíd Saless, kdo upadl v zapomnění, ale i celá ta epocha. V 60., 70. a 80. letech vzniklo pro televizi skutečně mnoho skvělých filmů. Filmy pro kino točilo jen pár výjimek jako Rainer Werner Fassbinder. Optická kultura se přesunula do televize. Ale na to se dnes zapomnělo a na tehdejší tvůrce rovněž.

To se týká i mé vlastní práce. Spolupracoval jsem na celé řadě úspěšných filmů – kromě Šahída Salesse taky s Rainerem Wolffhardtem (1927-2017) a Thomasem Valentinem (1922-1980), autorem předlohy ke Grabbeho poslednímu létu. S Valentinem jsme spolupracovali na celé řadě skvělých televizních filmů.

Televizní epocha včetně svých kulturních pokladů je ovšem zapomenuta v archívech a nikdo o nich neví. A tím se dostáváme k mému bolavému místu, protože mi velmi vadí, jak pomíjivé umění televize představuje – a jak málo televize sebe sama považuje za kulturní bohatství.

Jak jste se Sohrabem Šahídem Salessem poznali?

Viděl jsem jeho film Zátiší (1974) a hrozně mě nadchl, až jsem si pomyslel: s tímhle režisérem si chci jednou promluvit. Později jsem ho kontaktoval a zeptal se ho, jestli by mě zájem o spolupráci. Jenže on tehdy zrovna pracoval na filmovém portrétu svého nejoblíbenějšího spisovatele Antona Pavloviče Čechova. Ale spolupráce s Rádiem Brémy jej zajímala, měl nápad, že zfilmuje jednu Čechovovu povídku. A to Vrbu.

Jenže realizace byla provázenou spoustou obtíží, protože nechtěl točit v Severním Německu, ale v tehdejším Československu. Tam prý najde motivy, které připadají v úvahu, tvrdil Šahíd Saless. Měl už kontakty v Bratislavě. Každopádně produkce byla obtížná, protože Rádio Brémy byly chudá stanice a točit v zahraničí vlastně nepřipadalo v úvahu. Musel jsem hodně bojovat za to, aby to celé vzniklo.

Grabbeho poslední léto | Grabbes letzter Sommer (1980)

Během natáčení filmu "Grabbeho poslední léto“

Začátek léta 1836. Dramatik Christian Dietrich Grabbe, ročník 1801, se vrací po pobytech ve Frankfurtu nad Mohanem a Düsseldorfu do rodného Detmoldu. Tam se ale nenastěhuje do domu své ženy pocházející ze zámožní rodiny, místo toho jde do hostince. Grabbe, churavý, nešťastný a vznětlivý, to nikde dlouho nevydrží: navštěvuje matku, vysedává s kamarády po hospodách a snaží se dokončit svoji Arminovu bitvu – marně. Film Sohraba Šahída Salesse na motivy stejnojmenného románu Thomase Valentina roku 1981 získal Grimmeho cenu za nejlepší scénář, nejlepšího představitele mužské role a nejlepší režii.

Předtím jste produkoval jeho film „Grabbeho poslední léto“.

Ano, ten film byl naprostej úlet. Měl trvat dvě hodiny, ale nakonec byl téměř dvakrát delší. Doprovázely ho šílené diskuse, protože s Šahídem Salessem nebyla řeč. Tvrdil, že pokud to neodvysílám takhle, tak stáhne své svolení a půjde domů. Takhle nebo nic. Nakonec si prosadil svou. Ale bylo těžké to vyjednat s televizí ARD. Ale po odvysílání se to přešlo, protože film sice nebyl divácký úspěch, ale co se recenzí týká ano, kromě toho obdržel tři Ceny Grimme.

Ani bych vlastně nevěděl, jak ten film zkrátit. Salessův způsob vyprávění byl detailní a plný maličkostí, které v podstatě nelze vystřihnout. Skvělý film, který mu přinesl velké uznání.

Pojďme k osobnosti Sohraba Šahída Salesse. Jak byste ho popsal?

Byl to nesmírně politický člověk, které nemohl snést situaci v Íránu. A velmi vážný člověk, který ale taky – což se možná nezná možné, znáte-li jeho filmy – měl také velký smysl pro humor. V Grabbeho posledním létě jsou scény, které považuju za velmi vtipné, například když básník, kterého hraje grandiózní herec Wilfried Grimpe (1944-1985) – Šahíd Saless ho objevil v Brémském divadle – sedí v obýváku, čeká na svoji ženu, slyší pípat ptáka v kleci a rozhlíží se.

Co se umění týká, byl Šahíd Saless ale absolutně nekompromisní a zcela přesvědčený tím, co dělá. Museli jste ho brát takového, jaký byl a nechat ho tvořit. Jsem s takovými vyjádřeními opatrný, ale Šahíd Saless byl pro mě geniálně talentovaný režisér, spíše než normální televizní režisér. Reprezentoval celý kosmos.

Považoval se za Němce nebo za Íránce žijícího v Německu?

Vzhledem k tomu, že uměl perfektně německy, národnost pro něj nehrála žádnou roli. Ale já si myslím, že se jako Němec necítil. Úplně jistě to ale nevím. Nerad mluvil o Íránu a svém původu – vlastně vůbec, s Německem se velmi silně identifikoval, i s politickou situací tady. Dlouho chodil s Němkou, měl s ní dceru a vlastně založil poloněmeckou rodinu. Povahou ale nebyl typický Němec.

Když nahlédneme do jeho životopisu, působí jako vyhnanec.

V době, kdy měl hodně práce, žil víceméně po hotelech. Tvrdil sice, že má byt, ale hovořil o něm velmi pohrdavě a říkal mu temná díra. Nikdy tam ani nikoho nezval. Scházeli jsme se vždycky po hospodách nebo hotelech. Šahíd Saless nebyl typ usedlíka, byl neustále na cestách.

Vrba | Der Weidenbaum (1984)

Na place při natáčení filmu „Vrba“: režisér Saless a Jürgen Breest.

Film Vrba vznikl na jaře a v létě roku 1984 a je zfilmování krátké povídky ruského spisovatele Antona Pavloviče Čechova, která poprvé vyšla roku 1883. Stařičký Archip sedí a rybaří, když v tom zpozoruje, jak poštovní kočí, který denně jezdí okolo, zbije poslíčka s penězi a tašku s penězi ukryje v duté vrbě. Stařík tašku sebere a jde s ní do města, aby ho udal. Tam ho posílají z jednoho úřadu na druhý.

Pojďme na závěr ještě k Vašemu třetímu filmu „Podvrženec“.

Šahíd Saless moji povídku zfilmoval kongeniálně. Film vás natolik vtáhne, že prostě nepřepnete. Sledovanost filmu tedy byla relativně dobrá a film, ostatně jako všechny filmy Šahída Salesse měl dobré recenze.

Více o Sohrabu Šahídovi Salessovi na jádu

V rámci našeho seriálu představujeme tyto a další filmy Sohraba Šahída Salesse.

#1 Zátiší: O filmech Hans – Chlapec v Německu (BRD / ČSSR 1985) a Vrba (BRD / ČSSR 1984).
„Bylo to jako ve venkovním studiu“: Rozhovor s Bertem Schmidtem, dlouholetým asistentem režie Sohraba Šahída Salesse

#2 Ne zrovna hezká země: O filmu V cizině (SRN / Írán 1975)

#3 Manželství Marianne Eschbachové: O filmu Adresát neznámý (SRN 1983)

#4 Kulturní bohatství televize: Rozhovor s Jürgenem Breestem, který jakožto televizní redaktor spolupracoval se Salessem na filmech Grabbeho poslední léto (BRD 1980), Vrba (BRD / ČSSR 1984) a Podvrženec (1987).

Behrang Samsami
Narozen roku 1981 v Urmii, Írán. Germanista a absolvent doktorského studia, novinář na volné noze a vědecký spolupracovník Německého Spolkového sněmu. Více informací zde: behrangsamsami.com
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2018

    Sohrab Šahid Saless

    Narozen roku 1944 v Teheránu.
    Od roku 1962 studium filmové akademie ve Vídni. Onemocnění tuberkulózou. Roku 1967 pokračování ve studiu v Paříži. Roku 1968 návrat do Íránu.

    Několik dokumentů pro íránské ministerstvo kultury. Dva hrané filmy, Prostá událost a Zátiší, natočené v Íránu.

    Roku 1974 emigrace do Západního Německa. 13 hraných a dokumentárních filmů pro německou a slovenskou televizi.
    Výběr:

    • V cizině ( In der Fremde, 1975)
    • Čas zrání (Reifezeit, 1976)
    • Dlouhé prázdniny Lotte H. Eisnerové (Die langen Ferien der Lotte H. Eisner, 1979)
    • Anton P. Čechov – Život (Anton P. Čechov – Ein Leben, 1981)
    • Adresát neznámý (Empfänger unbekannt, 1983)
    • Podvrženec (Wechselbalg, 1987)

    Od roku 1984 člen Akademie umění, Berlín. Roku 1984 přesídlení do ČSSR. Koncem 80. let návrat do SRN. Přesídlení do USA.
    Roku 1998 umírá v Chicagu.

    Různá filmová ocenění.
    Výběr:

    • Zlatý ibex za nejlepší režii na Mezinárodním teheránském filmovém festivalu za Obyčejná událost (Ein einfaches Ereignis, 1973)
    • Stříbrný medvěd na Berlínském filmovém festivalu za Zátiší (Stilleben, 1974)
    • Zlatá cena Adolfa Grimmeho za nejlepší scénář, nejlepší mužskou roli a nejlepší režii za Grabbeho poslední léto (Grabbes letzter Sommer, 1981)
    • Cena Akademie múzických umění za film Utopia (1984)
    Íránský scenárista a režisér Sohrab Šahíd Saless je v německojazyčném kontextu jen málo známý. A přesto jeho práce v současné době zažívají opětovnou rezonanci v Německu i v cizině. Goethe-Institut tohoto transnacionálně žijícího a tvořící umělce již za jeho života vnímal jako součást Nového německého filmu a roku 1979 dostal pozvání do USA, kde se konala přehlídka nejnovějších německých autorských filmů. Roku 1983 retrospektiva jeho filmů byla uspořádána v Paříži. Goethe-Institut se podílí i na jeho současném znovuobjevení v rámci retrospektivy – v létě 2017 v Bruselu a od listopadu 2017 do ledna 2018 v Londýně.

    Jürgen Breest

    Jürgen Breest se narodil roku 1936 v Karlsruhe. Vystudoval germanistiku a historii v Hamburku a Marburku. V letech 1963-1969 působil jako redaktor a dramaturg v televizní stanici Rádio Brémy. V letech 1969-1999 vedl výrobu televizních filmů a zábavných pořadů ve stejné stanici, kde vznikly filmy například Vicca von Bülowa alias Loriota.

    Breest sám napsal několik scénářů rozhlasových her a televizních filmů, dále povídky a romány. Roku 1991 získal Cenu Friedricha Glausera.

    V současné době žije v Berlíně.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...