Kultura

10 dkg Kafkovy Proměny

Foto: Martina Root | © DJKTFoto: Martina Root | © DJKT
Kafkova „Proměna“ v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla

Plzeňský baletní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla servíruje Kafku groteskního, absurdního i existenciálního. Vše ale bohužel zůstává na zlatém podnose a příliš řádně předžvýkáno. Jaká proměna diváka čeká?

Soubor DekkaDancers, který vytvořil pro západočeskou scénu choreografii, nemá v českém prostředí obdoby. Před devíti lety jej založili tehdejší sólisté baletu Národního divadla Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský s fotografem Pavlem Hejným s touhou realizovat inscenace, na která už nezbývá v provozu velkého kamenného divadla energie a prostor. Před třemi lety přebrali jejich otěže Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar a Marek Svobodník, kteří spolupracují se svými baletními kolegy a večery po zkouškách a představeních věnují dalšímu tréninku.

Přelévání prostorem

Jeden z choreografů Štěpán Benyovszký se v divadelním programu zmiňuje o „přelévání tvarů na jevišti i přelévání nálady z komické na vážnou, z absurdní na realistickou“. Tento princip charakterizuje pohyb a tanec obecně, bezvýhradně pak platí pro plzeňskou inscenaci Proměna. V prvním obraze Řehoř Samsa lepicí páskou ohraničuje hrací prostor, a vyjímá jej z celku bezbřehých možností světa. Sledujeme jeho pečlivou stavbu, kdy na zemi téměř vykresluje jednotlivé kusy nábytku, přičemž jediným skutečným objektem umístěným na jevišti je jeho obrovská postel. Nicméně ani ta není zárukou stability. Svými dvěma zkosenými nohami navozuje dojem, že může kdykoliv odplout nebo se rozpadnout.

Velmi dobře také funguje rozdělení jeviště na Řehořovu potemnělou část a zbytek bytu zalitý měkkým světlem, kde se pohybuje otec a matka s dcerou. Tvůrci tím dosáhli efektu paralelního odvíjení děje, kdy hraje každý centimetr a prostor Malé scény je využit do nejmenšího detailu. Zároveň se jedná o výzvu, kdy si divák sám vybírá, kam nasměruje svou pozornost, a následně je zván, aby vjemy poskládal do celkového obrazu. Tím se však výzva k zapojení divákovy imaginace bohužel i vyčerpává, neboť žádné další nejednoznačnosti už jej příliš nedráždí.


DekkaDancers oblékli Kafkovu povídku, která vznikla před 103 lety, do groteskního hávu a odkládají ho jen minimálně. V rozhovoru s ČT další z choreografů a spolurežisér Štěpán Pechar prozradil, že se jedná o „pitoreskní příběh“ a v tomto duchu se nese i veškeré jednání odehrávající se v obýváku: pantomimické divadlo, kdy tanečníci posouvají děj modelováním předmětů a precizním napojením jeden na druhého. Navození roztomilosti dané kombinací cupitání rodiny utíkající před Řehořem, kostýmy ve švihácky bílé barvě a expresivními grimasami obličeje, však brání, aby se kus posunul z hravé polohy.

Zvláštním okamžikem, jenž diváka vytrhuje z rozvernosti, je intermezzo Řehoře a jeho sestry. Moment, v němž se zastaví idyla pomyslného házení balonem v nedělním odpoledni, ale který naopak vrací do hry míč nepochopení. Důvěrný dialog, během něhož vyvádí Markétka (Kristýna Potužníková) Řehoře (Richard Ševčík) z jeho pokoje a pomáhá mu překročit práh do společně obývaného prostoru, dává příběhu plastičtější rozměr a zároveň jde za hranice povídkové předlohy. Sestra tak ukazuje na práh, jenž může dva různé světy propojovat, a ne stavět na kontrastech neprostupnou hradbu. Krátkým střihem se však scéna bohužel v mžiku vrací k selance.

Odlévání normality

Druhým výrazným prvkem jsou skupinové choreografie, jež se koncentrují do chvil největšího napětí. Řehoř získává po svém probuzení kolektivní tělo, broukovu fyziognomii tak ztvárňuje dalších šest tanečníků, s nimiž se Samsa ve svém pokoji vždy pohybuje. Nedochází však k žádnému trapnému přilepování nožiček, všichni se opravdu rozpínají jako jeden celek. Několikanásobné ohmatávání prostoru spojené s hledáním vlastního místa tak určuje nepředvídatelnost pohybu a vystihuje prvotní zděšení, které proměna vyvolala.

Černý brouk však ztrácí svou vládu nad prostorem v momentu, kdy se ocitne v sevření bílých plášťů, které se snaží jinakost spoutat do osvědčených šablon známého a odlít ji do formy domnělé normality. Hauschkova hudba zde velmi silně rezonuje a podtrhuje marný boj proti všem, kteří se vlamují do života druhého s cílem obrousit odlišnosti a obléknout ho do konfekční velikosti. Počáteční komický úprk před Řehořem, během něhož celá rodina obíhá pokoj, se postupně proměňuje v hon, k němuž se přidávají další tanečníci v lékařských pláštích a jenž už není ohraničen žádnou páskou, pokojem, interiérem nebo exteriérem. Všichni Řehoře obstupují, smýkají jím po jevišti a pokouší se z něj vytřást broukovitost. V indiferentní bílé splývá sestra s neznámou ženou a otec se nijak neliší od kolemjdoucího, který si přišel kopnout.

Ani kapka navíc

Tvůrci slibovali, že v Plzni nechají diváka nahlédnout do Řehořovy hlavy a tím nabídnou široké spektrum možných interpretací. To se sice podařilo, nicméně už nezbyla skulina nejistoty, která by cokoliv problematizovala, kladla otázky a diváka nutila se s „proměnou“ rvát i po představení a sám se proměnit. Všechny hrany jsou pečlivě uhlazeny, takže se jevištnímu ztvárnění samému v podstatě nedá nic vytknout. Právě tato cizelovanost ale Kafku do jisté míry umrtvuje.

Kristýna Boháčová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
únor 2018
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...