Kultura

V den, kdy má místní hospoda zavřeno, je na jednom českém maloměstě konečně prostor pro umění, konkrétně v podobě ochotnického hereckého kroužku, ačkoliv v neúplné sestavě. Na programu mají hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Režisér (Jaroslav Dulava) přiblíží v několika dramaturgických poznámkách hercům, potažmo tedy i divákům pozadí a souvislosti dramatického textu a jde se zkoušet, na malém pódiu, v chatrných, úsměv vyvolávajících kulisách, univerzálně použitelných pro každý kus, co se místní herecká společnost rozhodne publiku předvést, ve stejně tak neohrabaných, pitomoučkých kostýmech.

Každý z členů kroužku je hercem tak říkajíc až v druhém plánu, nedostatek talentu, nadšení, soustředění, času nebo jen pouhé lidské energie tak neustále boří režisérovy představy o tom, jak má hra vypadat. Zkouška se vleče, pozornost aktérů opadává a začínají se dít prazvláštní věci. Snad po vzoru Stanislavského metody se začíná osobnost ochotníků čím dál tím více proměňovat a připodobňovat k osobnosti jimi ztvárňovaných představitelů hmyzu ze hry bratří Čapků a to do té míry, že se jejich životní příběh naplní jako v divadelní předloze.

Film o filmu, divadlo na divadle

Další vyprávěcí rovinou filmu je film o filmu. Ten začíná režisérovým úvodem. V krátkých vstupech se pak po celý čas filmu zpřítomňuje celý natáčecí štáb. Divákům není pouze přímo zprostředkován jen Švankmajerův pohled na film Hmyz, jeho předlohu, potažmo na některé otázky umění jako režijní a herecké postupy či funkce střihu v audiovizuálních dílech. Spoustu informací, kuriozit a zábavných detailů, které provází natáčení, můžeme vidět přímo ze zákulisí a nejednou si pomyslíme, že sledovat vytváření filmové iluze je stejně tak divácky zajímavé jako její samotný výsledek: jsou to třeba prostřihy dramatických násilných situací s dokumentárními obrazy zvukařské práce jako třeba bodání do mraženého kuřete či lámání řapíkatých celerů při úpravě postsynchronů.

Třetí linkou, vinoucí se filmem jako tenká červená nitka, je vyprávění o snech. Mají formu monologu a herci při nich vystupují ze svých rolí. Tedy se to tak alespoň zdá. Ačkoliv to všechno může být úplně jinak.

Chytrému napověz…

Jak bylo výše naznačeno, struktura filmu je důmyslně promyšlená, a především rafinovaně dotažená, vypracovaná do posledních detailů. Tento fakt si divák uvědomí až po shlédnutí celého filmu. Teprve se závěrečnými titulky zapadne zoubek do zoubku z každého ozubeného kolečka, jež se snad zdálo nepatřičně čnět, tu pohánět, tu brzdit vyprávění.

Jenomže… Pak se logicky divák musí zamyslet a přemítat o tom, zda ta nahodilost, nesmyslnost a přirozená automatičnost, jak o ní v předmluvě hovoří Švankmajer, opravdu pramení pouze z autorova automatického psaní. Jestlipak to všechno nebude ještě trochu složitější?

Každý z náhledů do zákulisí, které nám tvůrci zpřístupní, totiž nekazí kouzlo plynoucí z faktu, že film nás nutí věřit vlastním očím do té míry, že věci, jež se nám na plátně zdají být tolik skutečné, jsou doopravdy jenom jako. Druhá rovina vyprávění totiž do děje vnáší o něco víc humoru a hravosti, především u scén, které už divákově představivosti musí nutně fungovat na principu automatizace Jitka si zakryje ústa a vybíhá ven zvracet, všichni víme, že se herečka nedáví doopravdy, ale přesto očekáváme záběr na beztvarou odpudivou kaši. Dostaneme ho, a nádavkem také recept na rychlou přípravu; ovesné vločky a něco málo polévkové zeleniny. A navrch cukajícího se hmyzáka.

Právě on je tu oním znepokojivým elementem, bez kterých si Švankmajerovy filmy nelze (a my to ani nechceme!) představit. Viděli jsme, jak se Ivana Uhlířová láduje nevábnou kaší, takže kdo nám vysvětlí, kde se vzal ten velký brouk? Hluboká mystika podvědomí může mít někdy i takto nepatrné rozměry z čeledi chrobákovitých.

…hloupého trkni

Jan Švankmajer sice neprozradí, o čem jeho film je, ale nenechá nás na pochybách ohledně svých režijních postupů. Vede herce jako loutky (i když ne tak doslovně, jak jsme mohli vidět například v jeho Don Šajnovi), nenechává žádný prostor pro psychologii či hlubší rozpracování postav. Volí krátké a detailní záběry, umocněné zvukovou stopou s důrazem na jednotlivosti, z nichž je později seskládán celek.

Důležitým prvkem je pro prolínání světa divadla na divadle a divadla ve filmu také kostým a rekvizita. Postavy vystupují a vstupují do svých rolí právě tehdy, když jim na hlavách blikají svítící tykadélka nebo v pohybu zavazí obří krovky. Čím víc se ochotničtí herci stávají postavou ze hry Ze života hmyzu, tím méně je zdůrazňován proces přechodu z role zpět do reality. Ve filmu je změna situace na úrovni jediného záběru podpořena hudebním podkresem se stále se opakujícím týmž instrumentálním motivem. Po stránce filmařské můžeme hovořit o přechodu od přístupu přejatého z dokumentární formy k postupům typickým pro film animovaný.

Hmyz je na první pohled po stránce animace a použití loutek v kontextu Švankmajerovy tvorby spíše střídmý. Ovšem při hlubším prozkoumání zjišťujeme, že kostýmy, rekvizity i herecké gesta odkazují právě k loutkařině. Animované pasáže jsou do filmu včleněny tak citlivě a účelně, že divák není rušen přechodem od jedněch prostředků filmové řeči k druhým.

Navíc se nejedná o bezúčelnou manýru, která se tvůrci osvědčila a tak ji používá jako razítko své originality. Naopak, díky jediném záběru animované pasáže je divákovi zprostředkováno, na co postava myslí (režisérův pohled z okna) či co se s ní stalo (definitivní proměna v chrobáka). Nejasná hranice mezi skutečným člověkem a jeho pouhou maketou umožní režisérovi, spolu s několika agresivními ranami a litry falešné krve, demonstrovat všechno to temné a zlé v nás. Vedle otrocky dokumentárních záběrů, v nichž se paradoxně mluví o snech a kouzlu imaginace, film překvapí i hororovými a snově neskutečnými pasážemi.

Dobrý konec vše napraví?

V závěru se obloukem dostáváme zpět k režisérově předmluvě. Bratři Čapkové hře Ze života hmyzu připsali pod nátlakem negativních reakcí šťastný a optimistický konec. Švankmajer s nadsázkou označuje tuto chvíli za počátek české „předposranosti“. Avšak těží z něj, když se zcela proti očekávání dvěma Cvrčkům nebo postavě Režiséra a Růženy skoro zázračně narodí dítě. O mrtvé či zmizelé postavy se nikdo nezajímá, sok v lásce je zneškodněn, kanibal ajznboňák schopný citovat pasáže z Krále Leara nasycen nebohou Jitkou, všichni přeživší vesele odchází ze zkoušky. Dokonce i po celou dobu nepřítomný Tulák se tu raduje v postavě bezdomovce, spokojeného s úlovkem z popelnice. A co víc, sluníčko svítí a lidé se smějí. I samotný režisér, s kousavou poznámkou na rtech: „Já jsem vám to říkal!“

Po premiéře se objevilo mnoho recenzí, které hodnotily Hmyz jako velmi dobrý film, který ale mnoho diváků do kina nepřitáhne. Co se tak pro jednou vzdát navzdory dlouhé tradici zbytečné předposranosti? Hmyz stojí za vidění.