Kultura

O české předposranosti

Foto: © CinemArtFoto: © CinemArt
Přední český surrealista, uznávaný filmař, animátor, výtvarník, osobitý autor s nezaměnitelným rukopisem Jan Švankmajer přichází po osmi letech s celovečerním filmem „Hmyz“ , který označil za svůj poslední. Žijící legenda promlouvá o hmyzu v nás a také předposranosti.

V den, kdy má místní hospoda zavřeno, je na jednom českém maloměstě konečně prostor pro umění, konkrétně v podobě ochotnického hereckého kroužku, ačkoliv v neúplné sestavě. Na programu mají hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Režisér (Jaroslav Dulava) přiblíží v několika dramaturgických poznámkách hercům, potažmo tedy i divákům pozadí a souvislosti dramatického textu a jde se zkoušet, na malém pódiu, v chatrných, úsměv vyvolávajících kulisách, univerzálně použitelných pro každý kus, co se místní herecká společnost rozhodne publiku předvést, ve stejně tak neohrabaných, pitomoučkých kostýmech.

Každý z členů kroužku je hercem tak říkajíc až v druhém plánu, nedostatek talentu, nadšení, soustředění, času nebo jen pouhé lidské energie tak neustále boří režisérovy představy o tom, jak má hra vypadat. Zkouška se vleče, pozornost aktérů opadává a začínají se dít prazvláštní věci. Snad po vzoru Stanislavského metody se začíná osobnost ochotníků čím dál tím více proměňovat a připodobňovat k osobnosti jimi ztvárňovaných představitelů hmyzu ze hry bratří Čapků a to do té míry, že se jejich životní příběh naplní jako v divadelní předloze.

Film o filmu, divadlo na divadle

Další vyprávěcí rovinou filmu je film o filmu. Ten začíná režisérovým úvodem. V krátkých vstupech se pak po celý čas filmu zpřítomňuje celý natáčecí štáb. Divákům není pouze přímo zprostředkován jen Švankmajerův pohled na film Hmyz, jeho předlohu, potažmo na některé otázky umění jako režijní a herecké postupy či funkce střihu v audiovizuálních dílech. Spoustu informací, kuriozit a zábavných detailů, které provází natáčení, můžeme vidět přímo ze zákulisí a nejednou si pomyslíme, že sledovat vytváření filmové iluze je stejně tak divácky zajímavé jako její samotný výsledek: jsou to třeba prostřihy dramatických násilných situací s dokumentárními obrazy zvukařské práce jako třeba bodání do mraženého kuřete či lámání řapíkatých celerů při úpravě postsynchronů.

Třetí linkou, vinoucí se filmem jako tenká červená nitka, je vyprávění o snech. Mají formu monologu a herci při nich vystupují ze svých rolí. Tedy se to tak alespoň zdá. Ačkoliv to všechno může být úplně jinak.


Chytrému napověz…

Jak bylo výše naznačeno, struktura filmu je důmyslně promyšlená, a především rafinovaně dotažená, vypracovaná do posledních detailů. Tento fakt si divák uvědomí až po shlédnutí celého filmu. Teprve se závěrečnými titulky zapadne zoubek do zoubku z každého ozubeného kolečka, jež se snad zdálo nepatřičně čnět, tu pohánět, tu brzdit vyprávění.

Jenomže… Pak se logicky divák musí zamyslet a přemítat o tom, zda ta nahodilost, nesmyslnost a přirozená automatičnost, jak o ní v předmluvě hovoří Švankmajer, opravdu pramení pouze z autorova automatického psaní. Jestlipak to všechno nebude ještě trochu složitější?

Každý z náhledů do zákulisí, které nám tvůrci zpřístupní, totiž nekazí kouzlo plynoucí z faktu, že film nás nutí věřit vlastním očím do té míry, že věci, jež se nám na plátně zdají být tolik skutečné, jsou doopravdy jenom jako. Druhá rovina vyprávění totiž do děje vnáší o něco víc humoru a hravosti, především u scén, které už divákově představivosti musí nutně fungovat na principu automatizace Jitka si zakryje ústa a vybíhá ven zvracet, všichni víme, že se herečka nedáví doopravdy, ale přesto očekáváme záběr na beztvarou odpudivou kaši. Dostaneme ho, a nádavkem také recept na rychlou přípravu; ovesné vločky a něco málo polévkové zeleniny. A navrch cukajícího se hmyzáka.

Právě on je tu oním znepokojivým elementem, bez kterých si Švankmajerovy filmy nelze (a my to ani nechceme!) představit. Viděli jsme, jak se Ivana Uhlířová láduje nevábnou kaší, takže kdo nám vysvětlí, kde se vzal ten velký brouk? Hluboká mystika podvědomí může mít někdy i takto nepatrné rozměry z čeledi chrobákovitých.

…hloupého trkni

Jan Švankmajer sice neprozradí, o čem jeho film je, ale nenechá nás na pochybách ohledně svých režijních postupů. Vede herce jako loutky (i když ne tak doslovně, jak jsme mohli vidět například v jeho Don Šajnovi), nenechává žádný prostor pro psychologii či hlubší rozpracování postav. Volí krátké a detailní záběry, umocněné zvukovou stopou s důrazem na jednotlivosti, z nichž je později seskládán celek.

Důležitým prvkem je pro prolínání světa divadla na divadle a divadla ve filmu také kostým a rekvizita. Postavy vystupují a vstupují do svých rolí právě tehdy, když jim na hlavách blikají svítící tykadélka nebo v pohybu zavazí obří krovky. Čím víc se ochotničtí herci stávají postavou ze hry Ze života hmyzu, tím méně je zdůrazňován proces přechodu z role zpět do reality. Ve filmu je změna situace na úrovni jediného záběru podpořena hudebním podkresem se stále se opakujícím týmž instrumentálním motivem. Po stránce filmařské můžeme hovořit o přechodu od přístupu přejatého z dokumentární formy k postupům typickým pro film animovaný.

Hmyz je na první pohled po stránce animace a použití loutek v kontextu Švankmajerovy tvorby spíše střídmý. Ovšem při hlubším prozkoumání zjišťujeme, že kostýmy, rekvizity i herecké gesta odkazují právě k loutkařině. Animované pasáže jsou do filmu včleněny tak citlivě a účelně, že divák není rušen přechodem od jedněch prostředků filmové řeči k druhým.

Navíc se nejedná o bezúčelnou manýru, která se tvůrci osvědčila a tak ji používá jako razítko své originality. Naopak, díky jediném záběru animované pasáže je divákovi zprostředkováno, na co postava myslí (režisérův pohled z okna) či co se s ní stalo (definitivní proměna v chrobáka). Nejasná hranice mezi skutečným člověkem a jeho pouhou maketou umožní režisérovi, spolu s několika agresivními ranami a litry falešné krve, demonstrovat všechno to temné a zlé v nás. Vedle otrocky dokumentárních záběrů, v nichž se paradoxně mluví o snech a kouzlu imaginace, film překvapí i hororovými a snově neskutečnými pasážemi.

Dobrý konec vše napraví?

V závěru se obloukem dostáváme zpět k režisérově předmluvě. Bratři Čapkové hře Ze života hmyzu připsali pod nátlakem negativních reakcí šťastný a optimistický konec. Švankmajer s nadsázkou označuje tuto chvíli za počátek české „předposranosti“. Avšak těží z něj, když se zcela proti očekávání dvěma Cvrčkům nebo postavě Režiséra a Růženy skoro zázračně narodí dítě. O mrtvé či zmizelé postavy se nikdo nezajímá, sok v lásce je zneškodněn, kanibal ajznboňák schopný citovat pasáže z Krále Leara nasycen nebohou Jitkou, všichni přeživší vesele odchází ze zkoušky. Dokonce i po celou dobu nepřítomný Tulák se tu raduje v postavě bezdomovce, spokojeného s úlovkem z popelnice. A co víc, sluníčko svítí a lidé se smějí. I samotný režisér, s kousavou poznámkou na rtech: „Já jsem vám to říkal!“

Po premiéře se objevilo mnoho recenzí, které hodnotily Hmyz jako velmi dobrý film, který ale mnoho diváků do kina nepřitáhne. Co se tak pro jednou vzdát navzdory dlouhé tradici zbytečné předposranosti? Hmyz stojí za vidění.

Bernardeta Babáková

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
duben 2018

    Další články k tématu

    Lovkyně
    Film „Odnikud“ německého režiséra tureckého původu líčí tažení za mstou ženy, která při atentátu neonácků přišla o muže a dítě. Film si ukousl velké sousto. Možná příliš velké?

    Kouzlení se lvy
    Film Masaryk vypovídá nejen o historii národa, ale také o muži, jenž se vyrovnával s vážností jména svého otce. Zasloužil si 12 českých lvů, díky kterým se stal nejúspěšnějším filmem v této soutěži?

    Manželství po 35 letech
    Helena Třeštíková se svojí kamerou 35 let sledovala manželský pár. V jejím dokumentu spolu s nimi zažijete úplně všechno: lásku, děti, ambice, hádky, násilí. A taky že to jde všechno nějak zvládnout.

    Oscar pro Toniho?
    Nacismus, STB, rozdělení země na východ a západ. Smutná minulost dominuje německé filmy, které se rok co rok posílají do souboje o Oscara. Toni Erdmann je jinak. Má přesto šanci na Oscara?

    „Nechtěli jsme další milý český film“
    Točilo se (téměř) bez peněz, zato se spoustou trpělivosti a díky dobrým přátelstvím: Menandros a Thaïs je prvním českou experimentální sandálovo-milostnou akční road movie.

    Co se stane, když se Hitler vrátí?
    Ve filmu Už je tady zas si Hitler podmaňuje současné Německo. Nedávno měl tento film premiéru v českých kinech.

    Zabít Baarovou doslovností
    V českých kinech právě dávají hned dva filmy věnované Lídě Baarové, herečce a milence nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Zájem publika je obrovský. Právem?

    Ztraceni v Mnichově
    Nový film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově dekonstruuje s humorem mýtus o Mnichovské dohodě jako o největší zradě na českém národu.

    Shořet kvůli svobodě
    Na to se čekalo dlouho: Hořící keř je snímek o sebeupálení Jana Palacha a boji jedné advokátky za Palachův odkaz.

    This Ain‘t California
    Skejťáci v NDR? Těžko se tomu věří, přesto tomu tak bylo, a projížděli se po asfaltu na svých prkýnkách mezi socialistickými stavbami.

    Marisa a její boj
    Na tričku má napsáno „Nacistická nevěsta“, příštím tetováním si chce na lopatce zvěčnit Adolfa Hiltera. Je jí teprve dvacet, ale nad svým životem ztrácí kontrolu. Recenze filmu Kriegerin (Bojovnice).

    Alois Nebel – další čestný občan Jeseníku
    Alois Nebel se vypracoval z komiksového miniseriálu, přes tři komiksové knihy až na plátna kina. Napůl komiks a napůl film baví návštěvníky kin příběhem málomluvného, zamyšleného a podivínského výpravčího.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...