Kultura

A co když jsou ta klišé o Česku pravdivá?

Foto: © Ekko von SchwichowFoto: © Ekko von Schwichow
Martin Becker: „Kdo v Praze nečeká na Kafku?“

Česká republika je v roce 2019 hlavním hostem Lipského veletrhu. A těsně před konáním veletrhu vyšla i nová kniha Martina Beckera „Čekání na Kafku – literární cesta do hlubin české duše“ („Warten auf Kafka – Eine literarische Seelenkunde Tschechiens“).

V této vtipné esejistické knize se čtenáři spolu s Martinem Beckerem vydávají na literární výlet po hospodách. „Pokud chceme mluvit o českých knihách a české duši, musíme zajít do hospody. Kecání v hospodě je v Česku totiž něco jako poezie, z kocovinové nálady se spřádá střízlivá próza všedního dne.“ Becker vypráví příběhy od a o českých spisovatelích, příběhy o tom, jaké to je někde najít domov. A také o loučení. A u toho samozřejmě nesmí chybět ani Franz Kafka. Sandro Abbate se Martina zeptal na jeho novou knihu, českou literaturu a Českou republiku obecně.

Tvoje kniha, co právě vyšla, se jmenuje „Čekání na Kafku“ („Warten auf Kafka“). Předtím jsi už vydal antologii mladé české literatury a „Návod na použití Prahy a Česka“ („Gebrauchsanweisung für Prag und Tschechien“). Co tě vlastně k Česku váže na osobní rovině?

Jde opravdu o kýčovitý a romantický milostný vztah, pokud tedy člověk něco takového se zemí vůbec může prožít. Jako dospívající jsem objevil – podobně kýčovitě a romanticky – Kafku a Kunderu, ale v Praze jsem byl poprvé až v roce 2006. A při přímém kontaktu se zemí, s lidmi a jazykem mě to všechno čím dál víc fascinovalo: sem prostě musíš jezdit co možná nejčastěji, říkal jsem si. No a tak jsem skoro každý měsíc jezdil do Prahy, poznal tak skvělý lidi, především Jaroslava Rudiše, který je dnes jedním z mých nejlepších přátel a se kterým už víc než deset let znovu a znovu spolupracujeme na různých projektech. Dlouho jsem si přál v Praze žít déle než pár týdnů, to přání jsem si chtěl splnit v roce 2017, když jsem sbíral materiál na knihu Čekání na Kafku. A tak jsem si tam tehdy pronajal malý byt – ale z mnoha osobních důvodů jsem tam nakonec pobýval jen málo a musel ten byt na podzim roku 2018 zase pustit. Zkrátka, abych se vrátil k té romantické představě: Česko a já, to prostě bude evidentně radši vztah na dálku. Ale vztah velmi intenzivní.

© Luchterhand LiteraturverlagTvoje kniha nese podtitul „literární cesta do hlubin české duše“. Člověk se v ní dozví leccos o českých povahových rysech, dá-li se to tak vůbec říct. Především jde ale o melancholii a, na rovinu, o holdování alkoholu. V knize se za jeden večer vypije sedm piv a každé pivo má svoji kapitolu. To člověku připomíná spíš ruskou duši. Podobají se Rusové a Češi?

To nedovedu posoudit, na to toho o Rusku a Rusech vím příliš málo. Myslím, že Češi by z toho srovnání navíc nebyli moc nadšení: vpád vojsk Varšavské smlouvy do Česku a potlačení pražského jara v roce 1968 si lidi dodnes pamatují a tím pádem jsou poměrně alergičtí na to, když se třeba v zahraničí jejich jazyk považuje za ruštinu. V zásadě považuju pivní kulturu a melancholii za něco hodně českýho a to nezaměnitelným způsobem. Je mi to líto, i když to přesně nevím: ale v tomhle je Rusové prostě nedokáží předčit!

Česko je v tomto roce hlavním hostem Lipského veletrhu. Jakou literaturu tato země v současné době nabízí? Můžeš něco říct o mladé české literární scéně?

Česká literární scéna mi v posledních letech připadá čím dál agilnější, před několika lety vzniklo „České literární centrum“, lidé se organizují více než dřív, a tak je to správně. Samozřejmě ve srovnání s Německem je v Česku mnohem složitější se literaturou a psaním živit, je tu menší čtenářská obec, a zatímco v Německu lze pár měsíc žít jen z honorářů za čtení, v Česku to nejde. Současná česká literatura je pro mě velmi vzrušující, především teď, když vyjde tolik knih v německém překladu, které si doufejme najdou své čtenáře. Čím začít?

Když už něco musím zmínit, byly by to dva tituly, které mám obzvlášť rád, a to jeden román a jedna sbírka básní: román Ve skříni Terezy Semotamové vypráví neobyčejným, až fantaskním způsobem o současné mladé generaci, o zoufalství, o hledání možností, jak žít svůj život. Kniha vypráví příběh mladé ženy, která se zabydlí ve skříni v jednom pražském vnitrobloku. A potom se taky těším na básně Petra Hrušky: Někam domů (Irgendwohin nach Haus) je výbor básní v současného významného básníka, který pochází z Ostravy. Už tyto dvě knihy přeložené do němčiny jsou pro mě důvod, proč se vyplatilo, že Česko je hlavním hostem veletrhu.

Když už hovoříme o mladé české literatuře, existují rozdíly s německou literaturou?

Samozřejmě jsou to klišé, ale co nadělám, když jsou pravdivá: při práci na antologii Poslední metro jsme si se spolueditorkou knihy a překladatelkou Martinou Lisou všimli, že hodně textů se pořád odehrává ve hospodě, začínají tam, nebo tam končí. Tolik historek z hospody v německé literatuře rozhodně nenajdete. Dalším aspektem je určitě humor: přeháním, řekněme, že humor není úplně jednoduchá záležitost v německé literatuře. Humor v německé literatuře probíhá spíš tak, že se tučným písmem fixou na obálku knihy napíše LEGRAČNÍ. V Česku je to jinak, humor je tam pro mě mnohem přirozenější součástí literatury. A ta přitom přesto může být něčím velmi krásně vážným.

V Česku v současné době mají populistickou vládu. Má to nějaký přímý dopad na literární scénu? Existují kritické hlasy? Potýkají se kritičtí spisovatelé za této čím dál pravicovější vlády dokonce s nějakými většími problémy?

Cenzuře nikdo nečelí, naštěstí. Společenské klima se ale hodně vyostřuje. Když jsem například dělal rozhovor s literárním historikem Martinem C. Putnou, vyprávěl mi, že se na ulici setkává čím dál častěji s nadávkami. Putna je homosexuál a zasazuje se za společenskou otevřenost. Přiznal se mi, že už má strach. Kromě toho vím, že ve velmi pravicových kruzích existují seznamy „intelektuálů pražské kavárny“, na kterých jsou i jména mých kamarádů. Je tedy evidentní, že některé věci se nevyvíjejí dobrým směrem, ale skutečně existují – a snad je jich dostatek – kritické hlasy, které vytváření protiváhu.

Ještě k titulu tvé knihy „Čekání na Kafku“. Jak je Kafka v současné době vnímán v Česku? Jako autor přelomu století nebo turistický suvenýr?

Obojí ve stejné míře, řekl bych! Češi Kafku objevili poměrně nedávno mimo suvenýry, protože relativně pozdě konečně vyšlo jeho souborné dílo v českém překladu. V době komunismu Kafkovo dílo bylo zapovězeno. Takže bych řekl, že v současné době se Kafka teprve stává hrdinou. Projekty jako Kafka Band, který má úspěch se zhudebňováním Kafkových textů, ukazují na to, že Kafka je jednoznačně kult.

Prozradíš ještě, kdo vlastně na Kafku čeká? A čekala ta osoba marně nebo Kafka nakonec přece jen dorazil?

Odpovím otázkou: Kdo v Praze nečeká na Kafku? Vtip. V mé knize je to trochu zoufalej týpek, co sedí v pražským nonstopu. Tím čekáním mu noc přece jenom rychleji utíká – a kdo ví, kdo nakonec dorazí, jestli Kafka sám nebo ne, to prozradit nemůžu, to by bylo, jako bych odvyprávěl konec románu!

Rozhovor vedl Sandro Abbate pro jádu.
překlad: Tereza Semotamová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uvedte puvod - Neužívejte dílo komercne - Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-SA 4.0).
březen 2019
odkazy k tématu

Hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku 2019

Půvab banálnosti
Petr Hruška je mistrem tichých tónů: v jeho novém výboru básní Někam domů skýtá prostor pro všednost a nenápadnost, aby se mohly projevit v celé svojí kráse.

A co když jsou ta klišé o Česku pravdivá?
V vtipné esejistické knize Čekání na Kafku – literární cesta do hlubin české duše (Warten auf Kafka – Eine literarische Seelenkunde Tschechiens) se čtenáři spolu s Martinem Beckerem vydávají na literární výlet po hospodách.

„Bez kompromisů“
Jak se překládá nepřeložitelné? A proč mají malá specializovaná nakladatelství na napjatém knižním trhu šanci? Rozhovor s Ondřejem Cikánem, spoluzákladatel nakladatelství Kētos.


Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...