Kultura

Paranoia a skutečnost

Foto: Urheber unbekannt, CC0Foto (detail): Lukáš Malý | CC BY 3.0
Dílo Hermanna Ungara (1893-1929) je v současné době téměř zapomenuté. Zavítáte-li do jeho rodných Boskovic, najdete na jeho rodném domě pamětní desku.

Thomase Manna a Stefana Zweiga jeho um uchvátil. I přesto, že měl tyto prominentní obdivovatele, je dnes spíše zapomenutý, což však nic nemění na významu jeho díla. Při příležitosti 90. výročí úmrtí spisovatele Hermanna Ungara.

„Nelze popřít, že existuje publikum, (…) které mohu definovat pouze jako skupinu lidí, k nimž je těžké se ‚dostat‘. S knihami je to vůbec těžké, velmi těžké, obzvlášť těžké je to pak údajně s mými knihami.“ Slova, jimiž Hermann Ungar odpověděl na anketu deníku Berliner Börsen-Courier, nepostrádají jistou ironii. Ukazují, že svoji situaci dokázal dobře odhadnout – i s výhledem do budoucnosti. Neboť v současnosti je Ungar v Německu téměř neznámý. Jeho jméno – pokud vůbec – znají jen ti, co se zajímají o pražskou německojazyčnou literaturu, která vznikala koncem 19. století až do německé okupace Československa.

Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel: to jsou nejslavnější spisovatelé této epochy, kteří jsou rodilí Pražané píšící německy. To, že Ungar je naproti tomu téměř zapomenutý, má různé důvody, které popsal germanista Dieter Sudhoff (1955-2007): kupříkladu tématická radikálnost, malý ohlas během života, předčasné úmrtí a historický vývoj ve střední Evropě včetně všech tehdejších katastrof. Přesto dílo Hermanna Ungara, který se znal s Kafkou i Brodem, patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejvýznamnějšímu, co německojazyčná literatura 20. století nabízí.

Ungar se přitom, stejně jako mnoho dalších spisovatelů Pražského kruhu, pohyboval mezi různými literárními, pracovními a jazykovými kruhy, respektive v nich: narodil se roku 1893 jako syn židovského majitele lihovaru a šenku v moravských Boskovicích. Po maturitě v Brně studoval nejdříve orientalistiku a filosofii v Berlíně a poté práva v Mnichově a Praze. Během první světové války částečně bojoval na frontě. Po válce pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři v Praze, jako dramaturg v Městském divadle v Chebu a poté opět v Praze jako úředník v německé bance.

Na přelomu let 1920/21 Ungar odešel jako československý úředník do Berlína, pracoval však v obchodním oddělení, stal se obchodním atašé a legačním tajemníkem. Roku 1928 se vrátil do Prahy a pracoval v diplomatických službách. 10. října 1929 s prací skončil a rozhodl se plně věnovat literární činnosti. 29. října 1929 ovšem nečekaně zemřel na akutní zánět slepého střeva. Byl ženatý a měl dva syny.

Romány, které čtenáře vtáhnou

Ungar žil dvojí život: život úředníka a život literáta. Posledních deset let svého života se věnoval publicistické činnosti. Roku 1920 mu pak vyšel soubor povídek Chlapci a vrazi, který tolik obdivoval Thomas Mann a Stefan Zweig. Jeho nejvýznamnější díla jsou pak romány Zmrzačení (1922) a Třída (1927). Otevřenost, s níž Ungar ve Zmrzačených líčí osudy bankovního úředníka Franze Polzera, může být důvodem, proč tehdejší čtenáři byli tolik šokovaní. Zweig Ungarův prozaický debut označil za „znamenitý a děsivý, lákavý a odporný“.

Ungar vypráví koncentrovaně a věcně, seznamujeme se tak s člověkem, jehož dětství a dospívání, všechna ta bezcitnost, týrání a úzkost, natolik poznamenaly, že svoji dospělou existenci nedokáže vést jinak než neustále pedantsky dbát na pořádek. Když se později sblíží s Klarou Porges, svojí ovdovělou bytnou, a ta na něj klade sexuální nároky, začne Polzer trpět stihomamem a narušenou sexualitou. S touto jím nevratně chápanou záhubou v chaosu je spojené také „mrzačení“ jeho kamaráda Karla Fanty. Ten má bezejmennou, nevyléčitelnou nemoc, která vyžaduje, aby se mu amputovala jedna část těla za druhou. Děs a hrůzu nahání i Fantův šílený pečovatel Sonntag, někdejší řezník a nyní fanatický křesťan.

Jazyk románu Zmrzačení čtenáře intenzivně vtahuje do děje. Stejně je tomu v Ungarově druhém románu Třída, který vyšel roku 1929 také v českém překladu. Josef Blau, maloměstský učitel, se Polzerovi podobá svými komplexy méněcennosti: i Blau všude větří zlo, které jej chce zahubit. Žáci jsou proti němu a chtějí ho zostudit. Na rozdíl od Polzera je Blau ženatý, ale i svoji ženu Selmu podezřívá z toho, že jedná proti němu. Když na jeviště vstoupí jeho kolega Leopold, podezřívá Blau Selmu z toho, že s ní má poměr. Zatímco paranoidní učitel nasadí všechny síly, aby zachoval „pořádek“, žák Laub umírá. Karpel, jiný jeho žák, je zoufalý, evidentně z homosexuálního vztahu, a tak vyhledá pomoc svého učitele. Ten ovšem Karpelovo chování špatně pochopí a sám vyhledá svého někdejšího kamaráda ze školy, sluhu Modlického, jenž ovšem v pozadí tropí zlo.

Romány Hermanna Ungara jsou precizně a poutavě vyprávěné příběhy, takříkajíc chorobopisy, přesahující líčené osudy. Zobrazují osamělé a bezradné, psychicky a fyzicky „zmrzačené“ lidi, kteří nároky, které na ně život tehdejší moderny klade, nezvládají a nenacházejí žádnou pomoc. To, že často nevíme, zda se něco skutečně stalo nebo se jednalo o přelud postav, – tato „poslední neurčitost“, jak se Ungar jednou vyjádřil o psaní Thomase Manna –, dodává jeho románům zvláštní kouzlo. Lze tedy jen doufat, že tento spisovatel a jeho dílo přece jen jednou získají pozornost, jež jim náleží.

Behrang Samsami | jádu | Goethe-Institut Praha
Autor je germanista, novinář na volné noze a vědecký spolupracovník Německého Spolkového sněmu. Více informací zde: behrangsamsami.com
překlad: Tereza Semotamová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ – Neužívejte dílo komerčně – Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-ND 4.0).
říjen 2019

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...