Kultura

„Jen nenatírat nazeleno!“

Jak 16letý student přeměnil chodbu v neobyčejnou galerii

Rozmanité výstavy, vzrušující současné umění, vernisáže s mezinárodně uznávanými umělci – to by v Českém Brodě s pouhými šesti tisíci obyvateli, 30 kilometrů východně od Prahy, očekával jen málokdo.

Od začátku roku 2011 zde prezentovali svá díla umělci tak významných jmen jako karikaturista Jiří Slíva nebo ilustrátorka Galina Miklínová. Mluvíme o galerii, kterou provozuje 16letý student Pavel Fuchs v obchodě s keramikou svého otce. V současné době je zde k vidění výstava “Šumné kresby” pražského architekta a herce Davida Vávry. Jak je vůbec možné, že se z nenápadných prostor obchůdku na maloměstě stala zajímavá galerie? Sarah Borufka hovořila s mladým galeristou Pavlem Fuchsem.

Junggallerist Pavel Fuchs, Foto: © privat

Jak jsi přišel na ten nápad, že si otevřeš vlastní galerii?

Pořád mě napadají nějaké nápady, ale když dojde na jejich realizaci, tak bych nejraději zalezl pod postel. S tou galerií to začalo takto: Můj otec má v Českém Brodě obchod s keramikou, kde mi už více než rok vadila prázdná a nevyužitá chodba. Když ji chtěl otec později natřít nazeleno, řekl jsem si: „Ne, jen to ne!“, a chodbu jsem si prostě vypůjčil pro svou galerii.

Jak jsi se ty, tak v mladém věku, začal zajímat o umění?

Moji rodiče jsou totiž milovníci umění, ale já bych teď nerad budil dojmem, že jsem něco jako maniak do umění. Taky rád hraji fotbal a dělám spoustu úplně jiných věcí.

A proč se tvůj podnik jmenuje „Galerie K"?

To byl vlastně nápad mého otce, protože se jeho obchod jmenuje Keramos. On mě trochu k tomuto názvu přinutil - a teď s tím mám docela problémy, protože tím pádem není snadné najít naší galerii přes internetové vyhledávače. Ale název máme už rok, takže u něho zůstaneme.

Jaká zde byla tvoje první výstava?

V únoru 2011 u nás vystavovala Zuzana Krajčovičová. Ta je podle mého názoru nejlepší textilní výtvarnicí v celém Česku. Avšak u nás vystavovala už i jiné své věci - kresby, koláže, hodně duchovního, sošky Panny Marie a tak. Tím se dala galerie do pohybu, tudíž to tu od té doby funguje.

Svého otce jsi už několikrát zmínil. Jak reagovali tvoji rodiče, když jsi s galerií začal? Vadí jim to nebo to vidí spíš pozitivně?

Ovšemže se často s mým otcem hádáme. Diskutujeme skutečně dost často a někdy to bývá docela husté, ale nakonec se vždycky zase dáme dohromady.

Český Brod je relativně malé město, ale i tak se ti sem podařilo nalákat poměrně dost známé umělce jako například Jiřího Slívu, který již vystavoval v metropolích jako Řím a New York. Jak jsi to dokázal?

Sám přesně netuším. Já jsem asi prostě dost drzý. Většinou nejprve napíšu email, ve kterém hned neuvedu, že je mi 16. Oni si spíše myslí, že jsem 40letý zámožný muž. To, že je mi teprve 16, zjistí mnozí z nich teprve ve chvíli, kdy k nám dovezou své obrazy. Na to, aby si to rozmysleli, už je však příliš pozdě, a snad k tomu už ani nemají důvod. Já nevím, takhle to funguje skvěle. Jasně, stává se, že někdo už neodpoví, avšak u těch, kteří zde vystavovali, to problém nebyl.

Der Prager Architekt und Schauspieler David Vávra reiste eigens zur Vernissage seiner Zeichnungen nach Český Brod. Foto: © privat

Jak reagují lidé na to, že jsi tak mladý?

Těžko říct. U některých mám pocit, že se na mě dívají z patra nebo jsou překvapení, ale u umělců samotných se to ještě neprojevilo. Většina reakcí byla veskrze pozitivních. Já mám však ve svých emailech také velmi formální styl psaní, aby si nikdo nemyslel: „Bože, on mi to píše nějaký mladý studentík!“. To potom občas působím starším, než ve skutečnosti jsem. Avšak v poslední době spíše zkouším své mládí využít, protože v těch prvních několika mailech jsem působil možná až moc seriózně.

Máš vůbec ještě dost času se vedle školy věnovat své galerii? Jak je to s otevírací dobou?

Je pravda, že toho moc nenaspím. Občas to někdy ani nestíhám na vyučování, ale učení mi nepřipadá ani teď složité. Dokážu udržet krok. Otevírací doba se shoduje s tou jako má obchod, takže se prodavačky postarají i o galerii. To je samozřejmě skvělé, že mi tak odpadají náklady na vodu, proud, nájem. Bohužel je obchod otevřený v sobotu jen dopoledne, takže když nás chce někdo navštívit o víkendu, jde to jen po dohodě.

Přišli také návštěvníci odjinud než odsud?

Velká část návštěvníků jsou lidé, kteří zde bydlí. Pro lidi z jiných měst nemáme ideální otevírací dobu. A mnozí z nich nás vůbec neznají. V tom máme před sebou ještě mnoho práce: postarat se o reklamu, dát lidem vědět. Není to ale nijak jednoduché.

Jak to většinou ve tvé galerii probíhá?

Vždy pozveme umělce, který tu může něco vystavit. Jiří Slíva přijel také extra do Českého Brodu. Když umělec nemůže, raději pak žádné vernisáže nedělám. To mi potom připadá zbytečné. Lidé si chtějí s umělcem pohovořit, často stojí také frontu na jeho autogram. A když to není možné, nedává potom vernisáž žádný velký smysl. Ale to se nám stalo zatím jen jednou.

A podle kterých kritérií si vybíráš umělce ?

Jednoduše zcela egoisticky, tedy podle toho, co se líbí mně samotnému. A protože jsme jedna z mála galerií zde v okolí, snažím se sem přivádět vždy něco nového a představovat tak nová témata. Vážnější výstava byla například “Homeless Unlimited”. Potom ale přišlo opět něco zcela jiného - Slívovy karikatury. Je to takový pestrý koktejl.

Jak na to reagovali tvoji spolužáci?

Já jsem to spíš tajil a vyprávěl to jen těm, kteří se o to také zajímají. Dlouho to takhle klapalo, ale pak vyšel článek o mé galerii v deníku Mladá fronta Dnes. Naše škola se zrovna tou dobou účastnila projektu Studentských novin. A právě v ten den, kdy o mně vyšel článek, dostali všichni spolužáci jedno vydání zdarma a tajemství bylo venku. Většině se to buď líbilo nebo se o to prostě nezajímají.

Auch für die ganz jungen ist bei Pavel Fuchs buntem Cocktail manchmal etwas dabei – zum Beispiel die Lichožrouti Zeichnungen von Galina Miklínová. Foto: © privat

Jak vidíš současné umění v Česku? Dělá nová generace mladých umělců zajímavé věci anebo spíš ne?

Mně se vůbec nelíbí ty prázdné diskuse o umění. Líbí se mi moderní umění, instalace, ale to v naší galerii vystavovat nemůžeme. Na videoart a podobné záležitosti nemáme zkrátka prostor. Někdy nazývám instalační umělce žertem „instalatéry“. Česko je spíš takový malý rybníček. Když je někdo úspěšný, už je vynášen na podstavec.

Máš v plánu stát se kurátorem? Je to povolání, které by tě lákalo?

Když bych řekl svým rodičům, že se stanu kurátorem, myslím si, že mě vyhodí z domu. Ne vážně, já si myslím, že to zůstane pouze mým koníčkem. Já sám ještě přesně nevím, co budu jednou chtít studovat. Otázka „Čím bys chtěl jednou být ?“ mi leze dost na nervy, když vám ji kladou i jiní lidé než jen babička. Já sám ještě nevím.

Jsi propojen s českou uměleckou scénou nebo je obtížné navazovat kontakty?

Mám pocit, že je to dost těžké. Je snadnější navázat kontakt s umělci. V menších městech znám jiné galeristy a někdy je taky pozvu sem k nám. Rád bych navázal ještě více kontaktů, ale nemůžete prostě psát emaily typu: „Nechceš být můj kámarád?“. Ale výstava “Homeless Unlimited” byla předtím v pražské galerii DOX, potom na Praze 5 v Galerii Portheimka a teď zrovna usiluji o to, aby byla uváděna dál.

Která výstava tě osobně nejvíc bavila?

Nejvíc návštěvníků přišlo na výstavu “Lichožrouti” Galiny Miklínové, byly to kresby ze stejnojmenné a jedné z nejprodávanějších dětských knih na českém trhu. Bylo tu tehdy opravdu hodně lidí, tak okolo 60, a byla to naše asi doposud nejúspěšnější akce. Ale já nemohu jednoznačně říct, která mě nejvíc bavila, všechny byly svým způsobem vzrušující.

Co sis předsevzal na rok 2012?

Rád bych udělal něco úplně jinak a to podle inspirace pořadu “Hledáme mladé talenty”. Ten byl dřív velmi oblíbený a já bych rád taky zorganizoval takovou talentovou soutěž pro mladé umělce. Zrovna teď, když u nás právě tolik studentů umění dělá docela mimořádné věci. Potom bychom tady mohli vystavit díla pěti různých umělců z regionu.

Rozhovor vedla Sarah Borufka
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
únor 2012
odkazy k tématu

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Smát se všemu navzdory...
... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

Má dáti | dal
Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...