Nonstop galerie
Neobvyklá místa pro umění
Kde všude se dá vystavovat současné umění? Ještě před pár lety by asi většinu z nás nenapadla jiná odpověď než ta samozřejmá – „v muzeu nebo v galerii“. V poslední době se však množí výstavní místa, která nám na takovou otázku umožňují odpovědět „na benzínce“, „ve výloze obchodu“ nebo „na zastávce vlaku“.
Pořádat výstavu v negalerijních prostorech přináší celou řadu výhod. Pro benzín a do obchodu chodí i lidé, které by nikdy nenapadlo zajít do muzea. Jejich setkání s uměním není omezeno žádnou otevírací dobou a nevyžaduje se po nich ani zaplacení vstupného. A koneckonců: umění na neobvyklých místech vídáme rádi také my, kteří do galerií a muzeí chodíme.
Ve skutečnosti nejde o úplnou novinku. Ve světě se netradiční výstavní místa začala pozvolna objevovat už v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Někteří umělci se zabývali tvorbou, o kterou komerční galerie nejevily zájem, nebo jednoduše chtěli dělat věci po svém. Jedním z prvních proslulých prostorů je newyorská The Kitchen, kterou založil československý emigrant Woody Vasulka se svou ženou Steinou. Z názvu místa už je jasné, že se výstavy odehrávaly v kuchyni. Vystavoval se zde zejména videoart – manželé Vasulkovi patří mezi jeho zakladatele. V kulinářské místnosti uspořádal svou první výstavu v devadesátých letech také nejslavnější kurátor současnosti Hans Ulrich Obrist – bylo mu dvacet tři a směstnal do malého prostoru ve svém bytě díla sedmi světoznámých umělců. Obě slavné kuchyně navštěvovali více méně pouze přátelé vystavujících. Existují však též místa, jejichž návštěvníkem je každý náhodný kolemjdoucí a lze je najít také v Česku.
Plzeňská Fresh Air Gallery pořádá svůj program v podchodu v tamní Resslově ulici. Galerií je v tomto případě zeď a výstavy na ní bojují proti tradiční nevzhlednosti podobných míst. Zato Ukradená galerie obsazuje dlouhodobě opuštěné městské vitrínky. Za necelé dva roky fungování se jí podařilo vytvořit celou galerijní síť. Její „pobočky“ najdeme v Českém Krumlově, Praze, Banské Štiavnici a dokonce i v zahraničí: v Lisabonu, Drážďanech a Linci. Brněnská galerie Umakart pak nabízí divákům umění ve výkladní skříni neobsazeného obchodu. Pražská galerie Artwall nabízí umělcům prázdné rámy opěrné zdi Letenských sadů. Jako jedna z mála je velkoformátová a díky tomu nepřehlédnutelná pro auta projíždějící kolem. Také v pražských Holešovicích najdeme novou formu výstavního prostoru nazvanou m.odla. Jde o tradiční vývěsky v bytovém domě, a abychom si je mohli prohlédnout, musíme přijít na vernisáž nebo zazvonit na někoho z obyvatel domu.
Celkově mají netradiční galerie oproti běžným několik výhod. Zatímco se o těch klasických musíme dozvědět z nějakého média, o neobvyklé zavadíme na cestě do školy nebo do práce Zároveň podobné projekty umožňují studentům uměleckých škol a začínajícím studentům vystavit jejich díla. Nabízejí ale zajímavou příležitost rovněž pro zkušené autory, tudíž mezi vystavujícími najdeme často i velmi známá jména. A ještě jeden aspekt je pozoruhodný. Všeobecně totiž přináší netradiční výstavní prostor pro samotné tvůrce nové výzvy, které se mohou odrazit v jejich výsledném díle. Důvod je prostý: alternativní galerie jsou obvykle součástí veřejného prostoru, proto na něj musí umělec nějakým způsobem reagovat – nemá zde neutrální bílé zdi, ale oprýskané omítky, zaprášené sklo a mnohdy také svébytnou paměť konkrétního místa. Za všechny, kde je tato souhra vidět, zmiňme galerii m.odla, která vytváří nový způsob komunikace mezi obyvateli domu, labskoústecké Vitrínky, které reagují na průmyslovou historii bývalé továrny, nebo galerii Na shledanou, jež se vypořádává s atmosférou volyňského hřbitova.
Galerií na veřejných místech je v Česku čím dál tím víc. Je snadné je přehlédnout, ale stačí se při procházce městem dívat kolem sebe a možná si všimnete něčeho nečekaného v nenápadné vitríně nebo obvykle nudné výkladní skříni. Řada galerií existovala pouhých pár let a dnes už se proměnily zpátky v běžné výlohy, ledničky (ano, jedna výstavní je v Bratislavě) a benzínky.
