Kultura

TONYC

Perlivé funky

Foto: TonycJe vlahý večer, babí léto je v plném proudu. Jdu navštívit pravidelnou zkoušku kapely TONYC. Nedaleko od pověstné brněnské Kamenné kolonie se na předzahrádce domku, který je umělecky laděný, choulí jakási plechová garáž. Z ní už se do klidné ulice tu a tam ozývají tóny svižně laděné hudby. Je to funky.

Foto: Tonyc

„Za prvotním dojmem se skrývá víc poetiky.“ Tonyc

Párkrát zabouchám na vrata garáže, ale hudba hraje jakoby nic dál. Dozvoním se na někoho jiného v domě. Projdu jím až do sklepa, který mě nakonec dovádí rozličnými zákoutími do kýžené garáže, která zevnitř vypadá spíše jako podzemní bunkr. Atmosféra je uvolněná. Během zkoušky čeká v jakémsi předsálí dalších deset lidí, kteří popíjejí pivko a debatují o problémech všedních dnů. Na stole se mezi zápalkami a poznámkami ke koncertům válí i umělecká díla jako výkal z keramiky. Podobných úkazů je tu vlastně krapet víc. Všude, na stěnách, skříňce, židlích je nějaký skrytý kousek, který překvapí. Je to jako kapela TONYC. Za prvotním dojmem se skrývá víc poetiky. Je to kapela „sedmi statečných“ mladých kluků z Brna, co svoji muziku popisují jako jemně perlivou hudbu.

„Hrajeme lidem hlavně pro zlepšení nálady, aby se mohli bez kdejakých složitostí bavit,“ popisuje styl kapely její zpěvák a frontman Sláťa. Šedá eminence kapely Honza Wolf popisuje žánr jako funky s jazzovými a rockovými prvky. To už jsme se ale po zkoušce přesunuli do nedaleké hospody ve staré dělnické kolonii.

Kapela má své místo vysezené

Na zemi poblíž hospody sedí spousta mladých lidí, kolo tlačí drobná místní postavička, která zrovna prochází, a nějaký štamgast se naklání z okna a zdraví... Zkrátka večer, jak má být. Když vkročíte do této čtvrti, máte pocit, jako by se zastavil čas. Malé skromné pitoreskní domečky snad způsobily, že tu lidé mají k sobě blíž. Je vidět, že už tady má kapela své místo vysezené. Když kluci popisují své nejlepší zážitky s hraním, rozzáří se jim oči a skoro se jednohlasně shodují, že největším úspěchem byla akce nazvaná Kamenka open. „To byl teda úplně zdarec!,“ nadšeně přikyvují. „Bylo to i v televizi,“ doplňuje někdo pod stolem.

Foto: Tonyc

„Bylo to i v televizi.“ Kamenka Open 2010

Svoje začátky kluci přičítají nejen tomu, že souzní s touto vesnicí uprostřed města, ale i faktu, že si prošli různými kapelami, které se měnily a rozpadaly. „Samotný TONYC vznikl v konečné podobě před třemi lety,“ objasňuje začátky s úsměvem klávesák Honza Wolf. „Začali jsme cvičit dvakrát týdně. A taky díky kamarádům a různým známým na koncertech se nám podařilo si i někde zahrát,“ popisuje rozjezd Honza. Ale co jejich osvěžující jméno? „Samotný název vznikl jednou na zkoušce jen tak. Název TONYC nám přišel dobrý. Má to tu lehkou perlivost Toniku a dá se to navíc třeba brát i jako určitá cesta do New Yorku,“ shodují se Honza se Sláťou. Na kraji stolu jim přikyvuje s birellem v ruce řídící a prý nejnadanější hudebník kapely Pepa, který nečaruje jen s citerou, ale i s kytarou. Celou sedmihlavou sestavu pak doplňuje Tomáš na saxofon, Gabo na perkuse, Wolf na bicí a basista Michal.

„Kdybych uměl senegalštinu...“

Jednotlivé skladby vznikají hlavně ze vzájemné inspirace a jamování. „Nejdůležitější je, aby to pěkně přirozeně plynulo,“ zdůrazňuje Sváťa. „Texty pak ladím podle toho, aby šly k muzice a doplnily její rytmus. I proto používám často angličtinu, protože čeština je na některý věci neznělá. Prostě, kdybych uměl senegalštinu, tak zpívám klidně senegalsky, dodává frontman kapely.

Po čtvrtém pivu se řeč z hudby stáčí i na odsun Němců jakožto válečný zločin Dál pak na špatné skutky Husitů a též na to, jak kdysi Adamité byli takoví hipíci své doby. Debatu doplní filosofie karate, odkud se nakonec opět přesouváme ke středobodu dění, muzice. Slova se ujímá Honza a prozrazuje, že to taky občas tónově zaskřípe. „Jsme docela sladění. Malinkaté nuance v hudbě nastávají ve chvílích, kdy se kapela nepotkává.“ Sláťa jen s grácií sobě vlastní ještě dodá: „Nerozjíždíme se moc rychle, protože stojíme na pevných základech.“

I přes drobné nedostatky nemají o vystoupení před publikem nouzi. Svým živým hraním zpestřují různé kulturní akce od vesnických zábav až po koncerty pod širým nebem v centru Brna. Na nejbližší koncert se můžete přijít podívat na Leitnerku v Brně 2. listopadu. Pro mě však zahráli už dnes večer. Domů jsem se dokutálel velmi dobře kamarádsky naladěn po druhé ranní. Dal jsem si tonik a koukal na etiketu, že je špatně nadepsaná. Prostě jemně perlivý TONYC!

Jan Duda

Copyright: Goethe-Institut Praha
březen 2012
odkazy k tématu

Další články k tématu

Štěstí, to je každýho povinnost
Biomasha, královna české slam poetry, člověk se srdcem na dlani. Má obrovskou touhu něco sdělit a má to štěstí, že většinou má co sdělit.

Brno není New York
Brněnské zpěvačky Adéla a Zuzana, které si říkají Čokovoko, to se svým „mluveným slovem“ umí pořádně rozjet. Jako svoji přednost uvádí to, že nejsou hudebně talentované.

Každá řeč je naší vlastní
Alternativní kapela DVA je pozoruhodná nejen hudebně, ale také jazykově: používají totiž vymyšlená slova. Videoreportáž o tom, jak DVA přichází na vlastní řeč a jak znějí naživo.

Akne auf der Stirn
Akne auf der Stirn je kapela z Olomouce. Stejně jako se nenechá vyrovnaný člověk rozhodit nějakou tou vyrážkou, jde i tahle skupina s převzatými písněmi a nástrojovým obsazením violoncello, kytara a xylofon bezstarostně za svým.

Krusta z bahna
Norimberská skupina Der Ungeheuer sei Schwester kombinuje hrubý metalový zpěv s franckým nářečím, složitýmí jazzovými rytmy a bizarními převleky.

Koifest
Koifest je festival špatných kapel a oslava všeho špatného vůbec. Přihlásit se a vystoupit může kdokoliv. Stačí mít dostatek odvahy, smyslu pro humor a kreativního ducha.

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...