Kultura

„Nejsem výjimečná“

Foto: Hana SvobodováFoto: Hana Svobodová
Foto: Hana Svobodová

Umění jako životní postoj či životní filozofie je běžná věc. Co ale umělce k tomu vede a na co tím reagují? Hana Svobodová, čtyřiadvacetiletá studentka Vizuální tvorby a Výtvarné výchovy, si povídala s naší autorkou o jejím postoji k umění, které sama tvoří.

Hanko, proč tě zaujala zrovna fotografie?

Moje práce vlastně není jen o fotce. Fotografie je pouze výstupem nějakého projektu, který můžeme zaštítit pojmem konceptualismus nebo konceptuální umění. Obecně mě vlastně zajímá obyčejný lidský život, který se snažím prozkoumat z různých úhlů pohledu pomocí performancí, kterým říkám „drobné“ performance nebo „drobné“ akce, a různých projektů založených na spolupráci ostatních účastníků projektu. A právě fotografie je hmotným výstupem těchto akcí, tedy takovým druhotným záznamem, artefaktem, který může být vystaven.

Jak bys pojmenovala ten prvotní impuls?

Je to vlastně myšlenka nebo filozofie, která vychází z mého života. Taky se snažím pracovat s lidmi pomocí mého vidění světa a tím jim zprostředkovat určitý zážitek. Výsledkem je, že to, co vnímají jako běžné, mají možnost vidět z jiného úhlu pohledu a možná i zjistit, že ten svět je jiný, než si dříve mysleli. Ale není to takto ideální, dost často se mi nepodaří vybrané lidi ke spolupráci přesvědčit. A ani nechci říci, že by mé vidění světa bylo lepší než někoho jiného. Jde jen o jakousi diskusi.

Existuje ke každé tvé fotografii nějaký příběh?

Ano, ale vždy se snažím, aby výstupy měly nějakou obecnou informaci, aby byly čitelné, ale ne prvoplánové. Každý člověk je jedinečný a tu informaci si vyloží po svém, a o to právě jde. Umění nemůže být jednoznačně definovatelné, to by znamenalo jeho konec. Je krásné, že může být vším.

Používáš k focení speciální fotoaparát?

Záleží na konkrétní situaci, ale preferuji klasický filmový fotoaparát, který umožňuje vyšší technickou dokonalost, než nabízí cenově dostupné digitální technologie. Určitým způsobem chci dosáhnout estetiky a technické dokonalosti, přestože, jak už jsem říkala, ta fotografie je až druhotným produktem a svým způsobem není vůbec důležitá. Vím, že je to takové ambivalentní, ale tak to vnímám.

Kdy a kde už jsi vystavovala?

V rámci společných výstav, co pořádala škola. Nejpovedenější byla výstava našich diplomových prací v galerii Sýpka architekta Velka.

Foto: Hana Svobodová
Foto: Hana Svobodová

Čím se zabýváš ve svých performancích?

Například v jednom ze svých posledních projektů navazuji na prostředí kolem sebe. Mám pocit, že dnešní společnost klade příliš velký důraz na úspěch a jedinečnost. Ty performance jsou demonstrací, která má tento požadavek či trend popřít. Každý jsme sice jedinečný, ale v určitých ohledech jsme si všichni velmi podobní. Čím dál tím více nacházím určité lidské nastavení odshora nebo třeba zespoda. V těchto akcích tedy navazuji na různá prostředí - buď vytvořená lidskou rukou anebo úplně přírodní. Například jsem uviděla lávku přes řeku, proto jsem ze sebe udělala lávku nebo kus stromu, ve kterém byla výduť, do které jsem si vlezla a byla stromem. Později jsem více pracovala s prostředím, které vytvořil člověk, kdy jsem se třeba snažila být jedním ze psů barona Haase na Bítově. Pokoušela jsem se být vším kolem, popřít svojí domnělou jedinečnost.

Které autory konceptuálního umění a jejich práce máš ráda?

Pokud bych měla říct pár jmen, které spadají do konceptuálního umění, ačkoli jde podle mě o značně problematický pojem, musím jmenovat „drobné“ performance Jiřího Kovandy. Například jeho akci, kdy jen rozpažil na ulici ruce a tak trochu všem zaváděl v cestě. Ze zahraničí bych vzpomenula starší práce Mariny Abramović. Například putování kolem Čínské zdi s jejím partnerem Ulayem, které bylo jakýmsi finálním gestem jejich společné cesty životem, kterou se rozhodli ukončit. Dále třeba naprosto geniální akci Yoko Ono Cut piece, k níž se vracelo a stále vrací hodně umělců.

Jsou to tvoje vzory? Inspirují tě?

Určitě mě jejich umění ovlivňuje, ale nejsou to moje vzory. Já mám vzory v lidech a věcech mimo umění. To je pro mě hodně důležité, protože umění vnímám jako běžnou součást každodenního života, takže bych z umění nechtěla dělat něco velkolepého. Proto doufám, že už pomalu mizí vnímání umělce jako génia, protože s tímto viděním nesouhlasím. I když umělce obdivuji, stejně tak obdivuji spoustu jiných profesí. Chtěla bych, aby lidé víc o umění přemýšleli, tedy když přijdou na výstavu, aby si nenechali danou institucí namluvit, že je ta výstava dobrá, kvalitní, ale aby sami vyhodnotili, jak to cítí oni. Stejně jako může být špatný číšník, může být i umělec špatný.

Co znamená umění pro tebe?

Jedinečný druh diskuse, komunikace, která umožňuje zamyšlení se nad světem a sebou samým. A někdy je umění třeba jen sranda, nic závažného.

Kde budeš vystavovat příště?

Tady v Brně jsou galerie hodně profesionální, takže hledají převážně známé mladé umělce. Je možné vystavovat v kavárnách, kde je úroveň dosti kolísavá a těch prostorů, které by byly mezi galerií a kavárnou, tady moc není.

Co je tedy potřeba, aby se umělec prosadil?

Myslím si, že musí mít ostré lokty. Nejdůležitější je se prosazovat a dělat si konexe, což mi není úplně vlastní. Pro mě ale to vystavování není příliš důležité. Navíc nemůžu říct, že zrovna já bych měla být ta, která se má prosadit. To je spíše pro někoho jiného. A ani si nejsem jistá, zda je prosazení se tím nejpodstatnějším.

Foto: Hana Svobodová
Foto: Hana Svobodová
Rozhovor vedla Lucie Paseková

Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2012

    Konceptuální umění

    Konceptuální umění vzniklo v 60. letech 20. století v USA a zpočátku bylo reakcí na formálnost tehdejšího amerického výtvarného světa. Všeobecně tento směr dematerializuje umění, čímž ho přesouvá od fyzického k duchovnímu, intelektuálnímu. Spíše než o formu jde o nazírání na umění. Přitom se klade důraz na samotnou myšlenku či koncept autora. Pro řadu autorů konceptuálního umění hraje fotografie klíčovou roli. Za průkopníky se považují manželé Becherovi nebo Edward Rush. Mezi další autory patří například fotografka Annie Leibovitz, která se proslavila portréty Johna Lennona a Yoko Ono.

    Další články k tématu

    Vesnice, která mizí před očima
    Doktor filosofie Ondrej Čechvala vyfotografoval vesnici, v níž jako dítě trávil prázdniny. Prozkoumal také to, jestli se změnil tamní život nebo jen jeho perspektiva.

    Objevuj a interpretuj
    Malte z Berlína pracuje po celém světě. Se svou kamerou je na cestách hlavně v Asii. Rozhovor o Maltesově lásce k cestování a jakou roli přitom hraje fotografie.

    Rozostřená minulost
    Fotograf Lukáš Houdek se věnuje problematice vyhnání sudetských Němců. O výstavě „Na Johanna musíš zapomenout“ v klášteře Speinshart v Horním Falcku.

    Z obyčejných věcí neobyčejné
    „Baví mě měnit realitu,“ říká Martin Faltejsek, 19letý fotograf, samouk, který se zabývá především autoportréty a konceptuální portrétní fotografií.

    Nejsem výjimečná
    S čtyřiadvacetiletou studentkou umění a fotografkou Hankou Svobodovou o jejím přístupu k vlastní tvorbě a k sobě samé.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...