Kultura

„Mám rád vyhrabávání kousků“

Foto: © Arno Declair

Rozhovor s německým hercem Danielem Hoevelsem

Foto: © Arno Declair
Foto: © Arno Declair

Deutsches Theater Berlin (Německé divadlo Berlín) je považováno za jedno z nejprogresivnějších současné doby. Díky tomu se dočkávají i relativně staré hry nové podoby a interpretace, která se dá přenést do současnosti. Je tím ale dostatečně politické a multikulturní? Německý herec Daniel Hoevels se o tom a ještě o jiném bavil s Michaelou Pňačekovou.

Danieli, role, které hraješ, jsou velice proměnlivé. Kterému divadlu dáváš přednost: tradičním kouskům, například od Shakespeara a Schillera nebo současné dramatice?

Vesměs dávám přednost současné dramatice. Nemám moc velkou chuť hrát klasiku, která má už dlouholetou tradici. Podle mého názoru potřebují herci i režisér až příliš mnoho síly, aby se přenesli přes tuto interpretační tradici. Takovýto problém u současných dramat není. Také mám rád „vyhrabávání“ kousků, v nichž se z nějakého důvodu schovává zajímavá látka. Jako například v Capitalista, Baby – to je taková ideologická vykopávka. Taková práce mi vyhovuje nejvíc.

Foto: © Arno Declair
Daniel Hoevels (uprostřed) v „Capitalista, Baby“, divadelním zpracování knihy „The Fountainhead“ od Ayna Randyho, Foto: © Arno Declair

„Capitalista, Baby“ je divadelní adaptace knihy „The Fountainhead“ od Ayna Randeho, která propaguje liberální ideologii. Můžeme to chápat jako politické divadlo?

Řekl bych, že to do jisté míry politické divadlo o našem porozumění společnosti je. Tato hra reflektuje, jaká by měla nebo mohla společnost být. A ukazuje to skrze ideologii, která je nám zdánlivě velmi vzdálená, ale zároveň je dnes v naší západoevropské společnosti velkým tématem, snad jen možná trochu skrytým, ale je to v každém případě něco, co se této společnosti týká. Pojem politické divadlo je ale složitý. Žijeme ve velice nepolitické době. Například projevovalo divadlo v sedmdesátých letech v NDR a pravděpodobně také i v jiných východoevropských zemích odpor vůči komunistickému režimu, pokaždé bylo všechno politické. Otázka politického divadla se v posledních dvaceti letech klade poněkud jinak, protože už neexistuje konsensus, který předem hlásil: „Všechno, co uděláte, je ihned chápáno jako souhlas nebo nesouhlas. S režimem nebo proti režimu, se Západem nebo s Východem, se Sovětským svazem nebo s USA“. Tyto konflikty ve své jasné formě zanikly. A kdyby ses postavil například na stranu kritiků globalismu, okamžitě ztratíš půdu pod nohama. Základ, na kterém se diskutuje, je zcela jiný, a tak je tomu i s motivy tvůrců.

„Capitalista, Baby“, divadelní zpracování knihy „The Fountainhead“ od Ayna Randyho v „Deutsches Theater Berlin“

Po divadle Petera Brooka v osmdesátých letech se multikulturní situace divadel nijak zvlášť nezměnila. Velká témata se na velkých scénách vlastně nikdy neuchytila. Myslíš si, že se to ještě může změnit?

O tomhle se opravdu musí diskutovat nejen mimo divadlo, ale i uvnitř něj, mezi samotnými divadelníky. Jsou váhavé pokusy o změnu. Občas se někdo pokouší dát velkým tématům více prostoru, ale berlínské Deutsches Theater je neuvěřitelně těžkopádná instituce, zvlášť co se týče způsobu práce. Společenské změny, jejichž účinek se již ve společnosti projevil, nemůže divadlo zpracovat tak rychle. Jinak by samo sebe jako instituci zpochybnilo. Existují pokusy - například v kolínskorýnském Schauspielhausu nebo v mnichovském Kammertheater, kde se vytvořily multikulturní soubory. Instituce typu městských divadel se tomu však z nějakého důvodu brání. Ve velkoměstech existují projekty se školami a s takzvanými postmigrantskými divadly. V Berlíně toto přísluší režiséru Nurkanu Erpulatovi, který zde byl také vyškolen. Existují tedy stále určité pokusy, ale do této aktivity se vrhají spíše jen divadla na okraji, tak jako se věnují péči o mládež. Ve středu dění je v podstatě pořád německé divadelní umění, které vykonávají také Němci, kteří nemají žádný vztah k cizině. Já věřím, že se něco změní, ale jen pozvolna.

Foto: © Arno Declair
Daniel Hoevels v „Capitalista, Baby“, divadelním zpracování knihy „The Fountainhead“ od Ayna Randyho, Foto: © Arno Declair

Hraješ v divadelní adaptaci knihy Josefa Conrada „Srdce temnoty“. Kniha vypráví o evropském kolonialismu v Africe na konci 19. století. Odkud přišel nápad přenést „Srdce temnoty“ na německé jeviště?

Režisér Andreas Kriegenburg to chtěl vyprávět jako černou pohádku, která takříkajíc nereflektuje současné dění, jako jsou zájmy EU v Kongu nebo nasazení vojsk Bundeswehru, tedy jako jistou nadčasovou bajku. Je to v podstatě cesta do vlastní duše, vyprávění o člověku, který plave vlastními duševními propastmi. Toto stojí v popředí. Není to žádná kritika německého nebo evropského kolonialismu.

Z tvých rolí vyplývá, že hraješ v mnoha německých a anglosaských hrách. Proč se hraje tak málo současných východoevropských her? Jsou příliš jiné?

Hrál jsem jen v jediné současné ruské hře Kyslík od Iwana Wyrypajewa. Je to vynikající kousek, v němž jsem ale jen pětkrát zaskakoval. Proč je to jen jedna z těch mála her, to vysvětlit nedokážu. Já si například myslím, že je současná britská dramatika docela přeceňovaná. Domnívám se, že se západní Evropa té východní pořád ještě bojí. A to je skutečný kulturní fenomén. Je to strach, ale zároveň i velká fascinace. Východoevropský prostor je pořád ještě vnímán jako pekelný kotel. Ovšem ani španělská nebo italská literatura nehraje v západní Evropě tak velkou roli, dokonce ani francouzská divadla nehrají tyto autory, snad s výjimkou Yasminy Rezy. Nevěřím, že je to anglosaský kulturní imperialismus, avšak docela bych si dokázal představit, že Němci anglosaskému umění a kultuře rozumějí lépe než tomu východnímu.

Foto: © Arno Declair
Daniel Hoevels se Susanne Wolffovou ve hře „Diebe“ od Dea Lohera, Režie: Andreas Kriegenburg, Foto: © Arno Declair

Také jsi vystupoval v Čechách. Jsou rozdíly mezi publikem v Německu a v zahraničí?

V Praze jsem měl dojem, že publikum by raději vidělo klasiku a že tam současná komedie není tak ceněná. Ale hra Diebe (Zloději), ve které jsem v Praze hrál, fungovala velice dobře například v Mexiku, které je kulturně ještě o dost vzdálenější. Já si myslím, že vzdálenost může i pomáhat. Čím vzdálenější jste od místa děje, tím zřetelněji vnímáte divadelní večer jako podivnou barvu z jiného kontinentu.

Rozhovor vedla Michaela Pňačeková
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2012

    Daniel Hoevels

    Narodil se v roce 1978 ve Švédsku. V letech 2004 až 2009 byl členem souboru Thalia Theater Hamburg. Pracoval v něm na četných inscenacích s režiséry Davidem Böschem, Jorindou Dröse, Andreasem Kriegenburgem, Stephanem Kimmigem a Nicolasem Stemannem. Od roku 2009/10 působí v souboru berlínského Deutsches Theater, kde mimo jiné působil v inscenacích Diebe (Zloději) a Herz der Finsternis (Srdce temnoty) pod vedením Andrease Kriegenburga, nebo v Marii Stuartovně v režii Stephana Kimmiga.

    Další články k tématu

    Čí je tahle země?
    Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. „Experty všedního dne“ o svém „češství“ v divadelní inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?.

    Sex, lišaji a vzkazy od Boha
    Press Space! Drama René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

    Noční můra v táboře míru
    Komunistický teror inscenovaný ve stylu béčkových hororů: Divadelní hra Mlčení bobříků vypráví o dívce na jednokorunové minci.

    Vesnické divadlo jako cesta ke kořenům
    Divadelní režisér Vítězslav Větrovec zkoumá integrační sílu pouličního, lidového a kočovného divadla – nejenom ve vesničce Velká Lhota, ale i v Turecku a Maroku.

    Je škoda to vyhodit
    Ve skladu rekvizit Národního divadla má každá věc svůj příběh; nové dostávají v dílně umělou patinu. Skladu šéfuje rekvizitář a malíř Miloš Koutecký.

    Pantomima na podpatcích
    Žádná z oněch pěti žen na pódiu nemluví. Přesto každý v publiku rozumí, o čem hra je.  Těchto pět mladých umělkyň studuje pantomimu na pražské AMU.

    Divadlo fyziky
    Členové „Úžasného divadla fyziky“ jsou jako děti, které rozebírají okolní svět svojí zvědavostí a nenechají žádnou otázku nezodpovězenou. Inspiraci a materiál nachází všude kolem sebe.

    Olomoucká revoluce začala v divadle
    Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

    „Mám rád vyhrabávání kousků“
    Deutsches Theater Berlin je považováno za jedno z nejprogresivnějších současnosti. Ale je dostatečně politické a multikulturní? Rozhovor s hercem Danielem Hoevelsem.   

    Smrt a dívka
    Skladby Franze Schuberta rezonují dodnes - skoro 190 let po jeho smrti. Důkazem je mezinárodní studentský projekt propojující hudbu, zpěv, tanec a divadlo.  

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...