Útěk do Egypta
Hledání stop v severních Čechách
Lobendava a Mimoň, Mnichovo Hradiště a Královec – to jsou místa v severních Čechách, která nepatří zrovna k českým turistickým magnetům. Přesto se česko-německá skupina vydala na cestu, aby objevila tato a ostatní místa: na kole jeli po trase popsané v Útěku do Egypta, románu německo-českého spisovatele Otfrieda Preußlera. Ten svůj příběh zasadil právě do Království českého.
Cesta začíná v Dolní Poustevně. Pohraniční obec se nachází zhruba 50 km východně od Drážďan a v sousední německé obci Sebnitz je označena jako „Niedereinsiedel“. Zde se v jednom penziónu scházejí lidé ve věku od 16 do 80 let, kteří pocházejí především z Německa a Česka a mají zájem o sousední zemi. Se svým kolem budou po celý týden hledat stopy zdejší historie a přitom objevovat dva nové světy: první z nich tvoří krajina, lidé a vesnice podél zhruba 250 km dlouhé trasy.
Větší náhled
Druhý svět je pak literárně historický, který popsal Otfried Preußler ve svém románu. Tento česko-německý autor se narodil v roce 1923 v Liberci a v Německu je známý především díky dětským knihám, jako jsou Kašpárek a loupežník, Čarodějův učeň nebo Strašidýlko. Útěk do Egypta, který nese podtitul Království české, je však knihou pro dospělé. Preußler v ní nechává prchat Svatou rodinu před králem Herodem přes severní část rakousko-uherské monarchie – tedy Preußlerovým rodným krajem, do něhož se po propuštění z ruského zajetí v roce 1949 již nemohl vrátit. Příběhy, které znal především od své české babičky Dory a svého německého otce, jenž jako vlastivědný badatel sbíral staré pověsti a legendy daného regionu, uchoval a zpracoval ve svých knihách.
„Mnoho Preußlerových motivů pochází jednoznačně z Čech,“ říká literární vědkyně Kateřina Kovačková, která se zabývá česko-německou literaturou a svou diplomovou práci napsala právě o Preußlerově Útěku do Egypta. Nápadem projet trasu daného románu na kole byla tak nadšená, že se i ona připojila k cyklistickému putování Po stopách. Preußlerova literatura je pro Kovačkovou „německy psaná literatura z Čech“. „S takzvanou vlasteneckou literaturou by to zaměňováno být nemělo,“ vysvětluje vedoucí občanského sdružení Antikomplex a organizátor Po stopách Ondřej Matějka: „U Preußlera se nejedná o vlast v politicky zmanipulovaném, ale prožitém smyslu. Dodnes se tento pojem zneužívá,“ domnívá se historik Matějka, „avšak ne u Preußlera“.
Opačným směrem
To však neznamená, že domov a vyhoštění v Preußlerově románu nehraje žádnou roli. Naopak: souvislost mezi útěkem Svaté Rodiny a odsunem sudetských Němců je zřejmá. Marie a Josef se občas v románu pohybují přesně těmi cestami, kterými musejí později opačným směrem opustit zemi Němci. Navíc Preußler v závěru jedné kapitoly například píše, jak mladá žena vyhání dva staré lidi z jejich vlastního domu:
„Ale i tak stojí za to doufat, že jí Pán Bůh se svou nesmírnou laskavostí odpustil – jakož odpustí každému, kdo kdy připravil člověka o jeho dům a domov, ať už je to sklářská vesnice, někde jinde v království Českém, či kdekoli jinde.“ |
Další kapitolu, v níž se autor zabývá česko-německým soužitím a kde nechává selhat pokus Svatého Václava o usmíření dvou národů pomocí zázraku, uzavírá slovy:
„Ale možná ještě na to doba není zralá, tudíž nebude unavený, svatý vévoda český, a tak se modlí za oba dva, jak za Weishäuptly, tak i za Bělohlávky, aby jednoho dne nepřivedli do neštěstí sebe navzájem i se svým národy. A pokud by přeci jen tak učinili, ať Pánbůh dobrotivý ve svém rozhodnutí zohlední, že alespoň poté, až se jim přihodí všechno zlo, k sobě navzájem najdou cestu a jednou provždy uzavřou mír na tomto světě .“ |
Jak to dopadlo, ukázal skok zpět do současnosti. Při putování Po stopách je samozřejmostí, že Němci a Češi společně překonávají mírné i méně náročné kopce jizerského a krkonošského podhůří. Avšak krajina, jak Preußler píše, „zlo“ dosud nepřekonala. Při polední přestávce v Mimoni, kterou až do roku 1945 jako Niemes z větší části obývali Němci, se tři účastníci vypravují shánět pohlednice. „Pohledy Mimoně?,“ ptá se udiveně prodavačka v trafice na náměstí. Vytáhne košík, který vypadá, jako by nebyl používán příliš často. Turistům dává na výběr ze čtyř různých motivů. Na jedné z pohlednic je namalováno centrum města, jež má jen máloco společného s realitou. Na další je snímek kostela Sv. Petra a Pavla, který je vyfotografován z takové dálky, že nejsou vidět trhliny na budově, oprýskaná omítka, ani zrezivělé lešení okolo soch svatých před kostelem, ani zchátralá fara.
Lidice a pozdravy domů
Poštovní známka, která se později nalepí na pohlednice do Německa, je k dostání za 20 korun na poště v Mimoni: velkými písmeny, které jsou vytvořeny z ostnatého drátu, je na ní napsáno „Lidice“. Pod tím je text, který má připomenout „70. výročí vyhlazení Lidic“. To, že to byli němečtí nacisté, kteří v roce 1942 tuto českou vesnici nedaleko Prahy zničili, tam napsáno není. Je pravděpodobné, že žena za poštovní přepážkou nevybrala známku určenou na pohlednici do Německa záměrně. Ale okamžiky jako tento na náměstí v Mimoni dělají minulost Sudet se všemi aspekty pořád živou – a kvůli nim stojí za to se vydat Po stopách daleko od turistických lokalit.
