Kultura

This Ain‘t California

Prkna, která znamenají svět

Foto: © Harald Schmitt
Skejťáci v NDR? Těžko se tomu věří, ale bylo to tak. Foto: © Harald Schmitt

Léto, slunce, několik drzých kluků na skateboardech – v pozadí ale není vidět Tichý oceán, nýbrž berlínská televizní věž na náměstí Alexanderplatz. Obrázek jak z osmdesátých let, což se dá snadno určit podle oblečení lidí. Ale existoval skateboarding v NDR? Těžko uvěřit, ale i ten tu byl. Mezi honosnými socialistickými stavbami křižovali asfalt na svých „prkýnkách“, jak se jim v mluvě tehdejší NDR přezdívalo, a to, co umí, ukazovali ve východním Berlíně nejraději právě na „Alexu“. Autorka těchto řádek je tehdy sama viděla a vlastně na ně už málem zapomněla, dokud nespatřila film This Ain‘t California (Tohle není Kalifornie) , který natočil režisér Marten Persiel. Tento snímek měl v únoru 2012 premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde ihned platil jako tajný tip.

Svoboda na kolečkách

Tři přátelé jsou hrdiny tohoto neobvyklého příběhu, který v sedmi kapitolách včetně epilogu vypráví o životě v pozdní NDR a na její malé, ale o to více vzrušující skateboardové scéně. Klíčovou postavou je Denis, zvaný „Panika“, který se – alespoň podle filmu – po převratu stal vojákem a při misi bundeswehru přišel v Afgánistánu o život. Jeho pohřeb je smutnou příležitostí, při které se staří přátelé z dávných časů sejdou opět po letech a vzpomínají na svého bývalého nejlepšího kamaráda a tehdejšího vůdce, jakož i na jejich docela bezstarostné mládí ve východním Berlíně osmdesátých let, které však bylo ukončeno Denisovým zatčením krátce před převratem.

Foto: © farbfilm verleih

Hlavní postavou snímku je Denis, řečený „Panika“. Foto: © farbfilm verleih

Inspirováni vzory ze Západu stavějí si tři kluci (Denis, Nico a Dirk) nejprve v Magdeburgu-Olvenstedtu své první vlastní skateboardy a rovnou na nich vyrážejí do ulic. Bezcílné ježdění sem a tam a zábava je pro ně tím nejdůležitějším. Trochu svobody na kolečkách v jinak autoritářském policejním státě. Především pro Denise, z něhož chce mít jeho otec vrcholového plavce, je skejtování kompenzací každodenního tréninkového drilu. Ale teprve o několik let později, kdy se chlapci přestěhují do hlavního města NDR, kde si nepřizpůsobivých mladistvých všimne také Státní bezpečnost, se z Denise stává charismatický „Panika“, tedy ten, který všechno vyzkoušel a nezalekne se žádného nebezpečí. Skejtový pankáč bez kapely. Každopádně takhle Persiel představuje svého mimořádně pohledného hlavního protagonistu a nechává tohoto příjemně berlínsky hovořícího vypravěče vše vtipně komentovat.

Méně dokumentu, mnoho fikce

This Ain‘t California je strhujícím filmem, to bezesporu. Přesto hned po své premiéře vyvolal skandál. Režisér byl – i přes všechno nadšení – obviňován ze zavádějícího triku a úmyslného klamání publika. Persiel totiž své dílo od začátku prodával jako „dokument“. A pod tímto žánrovým podtitulem film běžel nejen na Berlinale , nýbrž také na mnoha dalších festivalech, a nasbíral důležitá ocenění a vyznamenání.

Čistě formálně se zdá být jeho mix správný, který se skládá z údajných archivních snímků, filmových útržků ve formátu super-8, animovaných scén, rozhovorů a rámcového děje, jenž se odehrává v současnosti. Nicméně velká část filmu – od rámcového děje, starý příběh z NDR, přes obrázky ze zpravodajství, až po rozhovory v novinách – je dodatečně zinscenována, o čemž se ale divák nic nedozví. Naopak, Marten Persiel vyvinul mnoho úsilí na to, aby vytvořil a udržel iluzi, že má člověk před očima skutečný filmový dokument. Tak jsou například životy tří skateboardistů na scénu uvedeny s velkou láskou k detailu v rozmazaném stylu „super-8-ORWO-color“. Původní super-8 materiál? Podvrh, alespoň tam, kde je vidět Denis a jeho kamarádi.

Foto: © Wildfremd Production Berlin

Snímek ukazuje NDR, která nabízela i volný prostor, když člověk věděl, jak si ho může vytvořit. Foto: © Wildfremd Production Berlin

Tak se také mohlo stát, že jednoho dne stál údajně mrtvý „Panika“ zcela zdravý se skateboardem pod paží vedle autorky tohoto textu v metru. Tedy herec, který se v normálním životě jmenuje Kai Hillebrand. Uvolněný vypravěčský hlas, jímž ve filmu hovoří Denisův nejlepší kamarád Nico, patří dabingovému herci Davidu Nathanovi, který svůj hlas propůjčuje mimo jiné Johnny Deppovi a Christianu Baleovi. A jedinou ženskou protagonistku Hexe (čarodějnice) hraje hudebnice Tina „Trillian“ Bartelová. A tím je také načrtnut současný děj – jestliže neexistuje žádný mrtvý Denis, nemůže být tudíž ani pohřben.

Autenticky, ale jak?

Dodatečné zinscenování – takzvané reenactments – jsou v dokumentech poměrně časté a samo o sobě se nejedná o nic špatného za předpokladu, že jsou jako takové publikem rozpoznatelné. Avšak tvůrci This Ain‘t California své krajně laxní zacházení s autenticitou dokumentů (nebo jejich „znovustvoření“) velmi dlouho nepřiznávali. Kritici oprávněně poznamenali, že se cítí být něčím takovým oklamáni, a obviňují film z rekonstrukce pohledu na konkrétního historii. Koneckonců je Denis stylizován do role oběti východoněmeckého státu – sleduje ho přece Státní bezpečnost a dokonce ho zatkne. Mezitím se ovšem Marten Persiel a jeho tým přiznali k tomu, že This Ain‘t California není klasickým dokumentem, ale že je z velké části zinscenován jako hraný film.

Foto: © Harald Schmitt

V pozadí není Tichý oceán, ale berlínská televizní věž na Alexově náměstí (Alexanderplatz). Foto: © Harald Schmitt

Na druhé straně můžeme argumentovat tím, že se režiséru Persielovi podařilo díky jeho filmařskému umu přesně napodobit životní pocit východoněmeckých skateboardistů. Někdo, kdo to musí vědět, je Marco Sladek, který se sám dříve pohyboval na skateboardu ve východním Berlíně. „V tom filmu není nic vymyšleného,“ obhajuje snímek. „To byl náš život. Byli jsme holt trochu jiní než ostatní a užívali jsme si svého života plnými doušky. Přikrášleno nebo vymyšleno tam není nic.“ Opakovaně v rozhovoru zdůrazňuje, že je příběh pravdivý. K postavě Denise/Paniky, ke kterému vykazuje určité životopisné paralely, se však příliš vyjadřovat nechce. Také on byl v dětství sportovně aktivní, později se stal skateboardistou a po převratu byl jako voják bundeswehru v Afgánistánu. Pravděpodobně je Denis alias „Panika“ esencí několika biografií, neboť při rešerši k filmu vedl režisér Persiel rozhovory s mnoha pamětníky, mimo jiné též s Markem. Na film je Sladek velice hrdý: „I po několikátém zhlédnutí mě to dokáže emočně pěkně sebrat. Zvlášť, když vidíte staré záběry z Alexanderplatzu.“

Být mladý, bavit se

Avšak nejen tyto záběry činí z tohoto snímku opravdový zážitek. Ukazují - „konečně!“, chce se vám zvolat - úplně jinou NDR. Tu, která nabízela také volný prostor, když někdo věděl, jak si ho vytvořit. To, že se to podařilo zachytit zrovna západnímu Němci z Hannoveru, je téměř nepodstatné. Východoněmečtí funkcionáři se pokoušeli pro sebe monopolizovat také skateboarding tím, že vytvářeli organizované skupiny. Jediný důvod, proč se toho někteří mladíci zúčastnili, byla možnost v zimě trénovat v hale. Ostatně jim nic jiného nezbývalo, když chtěli na mistrovství světa do Prahy a tam poznat podobně smýšlející lidi z celého světa a SRN. To je však jen jeden aspekt příběhu velkého přátelství tří chlapců, které nepřežilo převrat.

Foto: © Wildfremd Production Berlin

Charismatický „Panika“, který všechno vyzkoušel a nezalekne se žádného nebezpečí. Foto: © Wildfremd Production Berlin

Podle vlastních výpovědí chtěl Persiel natočit film o lásce, smrti a vášni, a to se mu nepochybně podařilo. I když nás režisér, pokud jde o způsob zpracování a materiálu, zprvu pořádně klamal, je This Ain‘t California dobrým filmem s úžasným příběhem, který zcela nedogmaticky přenáší mladistvý životní pocit pozdní NDR a ukazuje, že se tento pocit někdy od pocitu mladých lidí ve zbytku světa téměř nelišil. Kdo byl v osmdesátých letech mladý, může sám sebe v This Ain‘t California nalézt stejně tak, jako se v něm najdou mladí lidé ze současnosti – a to je to, co dělá samotný film kvalitním.

This Ain't California, Německo 2012, režie: Marten Persiel, scénář: Marten Persiel, Ira Wedel, hrají: Kai Hillebrand, Titus Dittmann, Christian Rothenhagen, Mirko Mielke, Torsten Schubert, Kai Hillebrand a další, přístupné mládeži od 12 let, 90 minut, premiéra: 16. srpna 2012


Ve spolupráci s fluter.de, magazínem Spolkové centrály politického vzdělávání

Ingrid Beerbaum
je filmovou novinářkou v Berlíně.
překlad: Viktor Poštulka

fluter.de
srpen 2012
odkazy k tématu

Další články k tématu

Kouzlení se lvy
Film Masaryk vypovídá nejen o historii národa, ale také o muži, jenž se vyrovnával s vážností jména svého otce. Zasloužil si 12 českých lvů, díky kterým se stal nejúspěšnějším filmem v této soutěži?

Manželství po 35 letech
Helena Třeštíková se svojí kamerou 35 let sledovala manželský pár. V jejím dokumentu spolu s nimi zažijete úplně všechno: lásku, děti, ambice, hádky, násilí. A taky že to jde všechno nějak zvládnout.

Oscar pro Toniho?
Nacismus, STB, rozdělení země na východ a západ. Smutná minulost dominuje německé filmy, které se rok co rok posílají do souboje o Oscara. Toni Erdmann je jinak. Má přesto šanci na Oscara?

„Nechtěli jsme další milý český film“
Točilo se (téměř) bez peněz, zato se spoustou trpělivosti a díky dobrým přátelstvím: Menandros a Thaïs je prvním českou experimentální sandálovo-milostnou akční road movie.

Co se stane, když se Hitler vrátí?
Ve filmu Už je tady zas si Hitler podmaňuje současné Německo. Nedávno měl tento film premiéru v českých kinech.

Zabít Baarovou doslovností
V českých kinech právě dávají hned dva filmy věnované Lídě Baarové, herečce a milence nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Zájem publika je obrovský. Právem?

Ztraceni v Mnichově
Nový film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově dekonstruuje s humorem mýtus o Mnichovské dohodě jako o největší zradě na českém národu.

Shořet kvůli svobodě
Na to se čekalo dlouho: Hořící keř je snímek o sebeupálení Jana Palacha a boji jedné advokátky za Palachův odkaz.

This Ain‘t California
Skejťáci v NDR? Těžko se tomu věří, přesto tomu tak bylo, a projížděli se po asfaltu na svých prkýnkách mezi socialistickými stavbami.

Marisa a její boj
Na tričku má napsáno „Nacistická nevěsta“, příštím tetováním si chce na lopatce zvěčnit Adolfa Hiltera. Je jí teprve dvacet, ale nad svým životem ztrácí kontrolu. Recenze filmu Kriegerin (Bojovnice).

Alois Nebel – další čestný občan Jeseníku
Alois Nebel se vypracoval z komiksového miniseriálu, přes tři komiksové knihy až na plátna kina. Napůl komiks a napůl film baví návštěvníky kin příběhem málomluvného, zamyšleného a podivínského výpravčího.

Tipy

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...