Život

Coby pracovník na jediné psychiatrické klinice v Libérii se Rainer Merkel setkává se schizofrenními pacienty, později usedá na návštěvnické tribuně soudního sálu v Haagu, v Kosovu hledá traumatizované nebo cestuje jako „embedded journalist“ (vojenský zpravodaj) s Bundeswehrem do Afghánistánu. Kniha Neštěstí těch druhých (Das Unglück der Anderen) je „žitou úvahou o traumatu“ a pojednává o válce, stojí na přebalu knihy. Rainera Merkela ovšem nezajímají bitvy, ale humanitární karavana, která je nevyhnutelně následuje. Jeho literární reportáže se odehrávají v „paralelním světě“ internacionálů, jak sami sebe nazývají: cizinců, kteří přicházejí pomoct. Jako pracovník humanitární organizace Cap Anamur k nim v Libérii patřil i sám autor.

Pane Merkele, jak se stalo, že jste vyměnil svůj pracovní stůl za práci na psychiatrické klinice v jedné z nejchudších zemí Afriky?

To nelze shrnout jednou větou. Ve své knize se snažím tyto důvody osvětlit na 480 stránkách. Když jsem vyrazil, měl jsem každopádně jedno jasné předsevzetí: že nebudu v Africe psát. Chtěl jsem si dát pauzu. Neštěstí těch druhých nebylo v plánu. Teď jsem byl dokonce ještě v Kosovu a v Afghánistánu a knížka právě vyšla.

Ve svých literárních reportážích vyprávíte nejenom o sobě, ale také o mnoha dalších pracovnících humanitárních organizací a vojácích Bundeswehru či zaměstnancích OSN. Jsou to všechno Evropané nebo Američani, kteří přišli do Kosova, Libérie či Afghánistánu, aby pomáhali tamějšímu obyvatelstvu. Anebo snad chtějí znudění, na blahobyt navyklí pomocníci jen něco zažít?

Myslím, že hodně lidí opravdu láká ponořit se do cizí kultury. Důvody pro humanitární práci v cizině jsou ale mnohovrstevnatější. Mě zajímaly především osobní motivy a také to, jak taková práce člověka změní.

Vyprávíte o „střídání euforie a vyčerpání“, o excesivních, nutkavých oslavách, o „večerech vnitřní sabotáže“ i o návykovém potenciálu této práce. Jaké to tedy bylo? Příšerné, anebo krásné?

Bylo skvělé uvést tolik věcí do pohybu, pracovat v tolika různých oblastech, úplně se vydat ze všech sil. Jsem psycholog. V Německu bych nikdy nemohl plnit tolik rozdílných profesních rolí zároveň. Bylo těžké znovu se vrátit do starého života. Potřeboval jsem na to dva roky a napsání této knihy.

Vůči pomoci rozvojovým zemím jste i kritický. Píšete: „Závidíme místním, že zde opravdu žijí a mají ponětí o tom všem, na druhou stranu je litujeme, že sem patří a musejí to tady vydržet. Jsou součástí dilematu, součástí neštěstí, součástí celé krize, o níž píše [poznámka autorky: novinář] Thomas, kterou administruje [pracovník Unicefu] James a z níž nějak nejlépe profituje [pracovník OSN] Wayne.“ Má pomoc rozvojovým zemím smysl?

Myslím si, že se chronicky podceňují samoozdravné síly dotyčných zemí. To je jedna věc. Na druhou stranu se my internacionálové pohybujeme v postkoloniálním světě. Co to znamená, člověku dojde až na místě. Jedním z bizarních efektů bylo, že se mnou mnozí Liberijci jednali jako s mobilní pracovní agenturou. Mysleli si, že Cap Anamur je velká blahobytná společnost, u níž mám svoje jisté. Očekávali, že svoje obchodní vazby využiju v jejich prospěch. Skutečnost, že Cap Anamur je malá dobročinná organizace, která si nenahrabává, se tlumočí jen těžko.

Lišila se role Bundeswehru v Afghánistánu hodně od situace pracovníků nevládní organizace?

Situace v zemi je jiná. Stálé ohrožení částečně smrtícími útoky činí izolaci ještě extrémnější. Nehledě na to sdílí němečtí vojáci mnoho pocitů a rámcových podmínek s pracovníky mezinárodní pomoci v rozvojových zemích. Německé síly se angažují v Afghánistánu koneckonců v podobných oblastech. Co se zásadně liší, je společenské uznání jejich práce, které je výrazně nižší. To se projevuje už při odletu: němečtí vojáci odlétají z odlehlého letiště zřízeného výhradně pro ně. Jako kdyby je bylo potřeba schovat.

Momentálně žijete v Bejrútu. Vznikají tam opět literární reportáže či román?

V Bejrútu provádím rešerše o hotelích a jejich roli za občanské války a také se aktuálně zabývám dopady bombového útoku, který v říjnu po čtyřletém klidu opět otřásl zemí.