Život

Neštěstí těch druhých

Foto: © Jürgen Bauer
Foto: © Jürgen Bauer
Rainer Merkel, Foto: © Jürgen Bauer

Spisovatel jako dvojí agent: najatý pomocník, ale zároveň pozorovatel na vlastní misi. Žádný Günter Wallraff [známý německý investigativní novinář, pozn. red.] v krizové oblasti, ale spíše špion, který sleduje sám sebe. Tak líčí Rainer Merkel svou roli na cestách po Africe, Kosovu a Afghánistánu.

Coby pracovník na jediné psychiatrické klinice v Libérii se Rainer Merkel setkává se schizofrenními pacienty, později usedá na návštěvnické tribuně soudního sálu v Haagu, v Kosovu hledá traumatizované nebo cestuje jako „embedded journalist“ (vojenský zpravodaj) s Bundeswehrem do Afghánistánu. Kniha Neštěstí těch druhých (Das Unglück der Anderen) je „žitou úvahou o traumatu“ a pojednává o válce, stojí na přebalu knihy. Rainera Merkela ovšem nezajímají bitvy, ale humanitární karavana, která je nevyhnutelně následuje. Jeho literární reportáže se odehrávají v „paralelním světě“ internacionálů, jak sami sebe nazývají: cizinců, kteří přicházejí pomoct. Jako pracovník humanitární organizace Cap Anamur k nim v Libérii patřil i sám autor.

Pane Merkele, jak se stalo, že jste vyměnil svůj pracovní stůl za práci na psychiatrické klinice v jedné z nejchudších zemí Afriky?

To nelze shrnout jednou větou. Ve své knize se snažím tyto důvody osvětlit na 480 stránkách. Když jsem vyrazil, měl jsem každopádně jedno jasné předsevzetí: že nebudu v Africe psát. Chtěl jsem si dát pauzu. Neštěstí těch druhých nebylo v plánu. Teď jsem byl dokonce ještě v Kosovu a v Afghánistánu a knížka právě vyšla.

Ve svých literárních reportážích vyprávíte nejenom o sobě, ale také o mnoha dalších pracovnících humanitárních organizací a vojácích Bundeswehru či zaměstnancích OSN. Jsou to všechno Evropané nebo Američani, kteří přišli do Kosova, Libérie či Afghánistánu, aby pomáhali tamějšímu obyvatelstvu. Anebo snad chtějí znudění, na blahobyt navyklí pomocníci jen něco zažít?


Myslím, že hodně lidí opravdu láká ponořit se do cizí kultury. Důvody pro humanitární práci v cizině jsou ale mnohovrstevnatější. Mě zajímaly především osobní motivy a také to, jak taková práce člověka změní.

Vyprávíte o „střídání euforie a vyčerpání“, o excesivních, nutkavých oslavách, o „večerech vnitřní sabotáže“ i o návykovém potenciálu této práce. Jaké to tedy bylo? Příšerné, anebo krásné?

Bylo skvělé uvést tolik věcí do pohybu, pracovat v tolika různých oblastech, úplně se vydat ze všech sil. Jsem psycholog. V Německu bych nikdy nemohl plnit tolik rozdílných profesních rolí zároveň. Bylo těžké znovu se vrátit do starého života. Potřeboval jsem na to dva roky a napsání této knihy.

Vůči pomoci rozvojovým zemím jste i kritický. Píšete: „Závidíme místním, že zde opravdu žijí a mají ponětí o tom všem, na druhou stranu je litujeme, že sem patří a musejí to tady vydržet. Jsou součástí dilematu, součástí neštěstí, součástí celé krize, o níž píše [poznámka autorky: novinář] Thomas, kterou administruje [pracovník Unicefu] James a z níž nějak nejlépe profituje [pracovník OSN] Wayne.“ Má pomoc rozvojovým zemím smysl?

Myslím si, že se chronicky podceňují samoozdravné síly dotyčných zemí. To je jedna věc. Na druhou stranu se my internacionálové pohybujeme v postkoloniálním světě. Co to znamená, člověku dojde až na místě. Jedním z bizarních efektů bylo, že se mnou mnozí Liberijci jednali jako s mobilní pracovní agenturou. Mysleli si, že Cap Anamur je velká blahobytná společnost, u níž mám svoje jisté. Očekávali, že svoje obchodní vazby využiju v jejich prospěch. Skutečnost, že Cap Anamur je malá dobročinná organizace, která si nenahrabává, se tlumočí jen těžko.

Lišila se role Bundeswehru v Afghánistánu hodně od situace pracovníků nevládní organizace?

Situace v zemi je jiná. Stálé ohrožení částečně smrtícími útoky činí izolaci ještě extrémnější. Nehledě na to sdílí němečtí vojáci mnoho pocitů a rámcových podmínek s pracovníky mezinárodní pomoci v rozvojových zemích. Německé síly se angažují v Afghánistánu koneckonců v podobných oblastech. Co se zásadně liší, je společenské uznání jejich práce, které je výrazně nižší. To se projevuje už při odletu: němečtí vojáci odlétají z odlehlého letiště zřízeného výhradně pro ně. Jako kdyby je bylo potřeba schovat.

Momentálně žijete v Bejrútu. Vznikají tam opět literární reportáže či román?

V Bejrútu provádím rešerše o hotelích a jejich roli za občanské války a také se aktuálně zabývám dopady bombového útoku, který v říjnu po čtyřletém klidu opět otřásl zemí.

Rozhovor vedla Maike Wetzel
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2012

    Další články k tématu

    Bez safari a tančících Zulů
    Start-upový projekt „Mingle Africa“ chce čelit běžným klišé o Africe: nabízí poznávací cesty jako alternativu k dobrovolnickým programům.

    Znenadání králem
    Céphas Bansah je v Ludwigshafenu šéfem autoservisu – doma v Ghaně je králem více než 200 000 lidí... protože píše pravou.

    Afrika, mé srdce
    Díky neuvěřitelným náhodám se ze strojního inženýra Františka stal zlatopkop a zachránce deštných pralesů Frank. Dnes žije se svým "kmenem" zase zpátky v Praze, ale Afrika má v jeho srdce své pevné místo.

    Neštěstí těch druhých
    Spisovatel jako dvojí agent: najatý pomocník, ale zároveň pozorovatel na vlastní misi: špion, který sleduje sám sebe. Tak líčí Rainer Merkel svou roli na cestách po Africe, Kosovu a Afghánistánu.

    S velrybím žralokem po boku
    Dan Drahozal žije a pracuje v Džibutsku. Povolání: potapěč. Žraloci nadohled a strach z teroristických útoků jsou pro něj na denním pořádku.

    Po sametové revoluci do světa
    sametová revoluce a svoboda cestování zavedly Evu Mahrovou na novou křižovatku. Stala se průvodkyní a pobývání v buddhistických zemích jí zcela změnilo život.  

    Nějak do Afriky
    Jak 27letý Simon Rauch z Grötschenreuthu v Horní Falci cestoval po svých z Bavorska do Ugandy. 

    „Wazungu! Wazungu!“
    Jediná bílá mezi samými černochy. Tři měsíce strávila naše autorka Janna Degener s batohem na zádech cestováním po východní a jižní Africe. Komentovaná obrazová galerie.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...