Život

Odděleně si zapařit

Foto: © privatFoto (výřez): ben dalton (noii), CC BY-SA 2.0
Paření pod sluchátky jde přímo do uší a zůstává v paměti. Foto (výřez): ben dalton (noii), CC BY-SA 2.0

Tancování je sice snění nohama, ale především pokaždé ambivalentní zážitek mezi individualitou a pospolitostí, u něhož se každý pohybuje sám pro sebe a přesto splývá s masou – nesen jemnými zvuky a dunícími basy ve světly ovládaných klubech. Jenže co se stane, když se hudební spojení ke kolektivu odstřihne, když najedenou každý nosí sluchátka? Podivuhodně krásný zážitek: Silent Disco.

Dva pařící DJové na úzkém pódiu, kteří s kývající hlavou aranžují hudební výběr a k tomu současně svádějí masu k tanci, které na hlavě bliká zelená a modrá. Je běžný sobotní večer v jedné pražské diskotéce, přesto jde o absurdní výjev, který se nabízí při vstupu do tohoto klubu. Sice všechno vypadá tak, jak má taková povedená party v současné taneční lokalitě být – jenže něco zásadní chybí: zvuk. Je to, jako kdyby člověk seděl doma před televizí u napínavého filmu se zaseknutým knoflíkem na ztlumení zvuku.

Vstupenkou pro účast na zvukové kulise v tančícím davu jsou na první pohled nenápadná bezdrátová sluchátka. Ty zároveň přes rádiovou vysílačku slouží jako bezdrátové spojení s Johanou Švarcovou, herečkou, hudebnicí a tento večer DJkou. I ona slaví svou premiéru u mixážního pultu na „silent disku“. Již pět let obstarává tancechtivé obecenstvo hudbou jako DJka Johana. Hraje namíchané zvuky mezi, jak sama říká, „old-school-rockem“ a elektronikou. O svém startu coby zvukové živitelce vypráví Švarcová odzbrojeně otevřeně: „Ze začátku jsem skladby odehrávala přímo z discmanu. Myslela jsem si, že je to pankáčské, ale z dnešního pohledu to bylo prostě jen hloupé.“

Foto: © soukromý archiv
Johana Švarcová u knoflíků v pražském klubu Meetfactory, Foto: © soukromý archiv

Souboj u gramofonových talířů

Během této pražské noci nechala discman discmanem. Neobvyklá situace je to přesto i pro ní: Předně kvůli tomu, že se točícími disky vedle ní zaměstnává ještě jedna osoba – DJ Wokurka, který nalevo od Švarcové pomocí desek vytváří své svěží dílo. Svými mixy dostává návštěvníky do taneční nálady – a nejen je: Muži v extázi se vzezřením máničky a fotbalového fanouška z 80. let 20. století dělá jeho práce radost a svými výskoky do vzduchu, které připomínají pohyby tahacího panáčka, se stará o čilé publikum. Vypadá to, jako by mezi oběma DJ probíhal souboj v podobě nejrůznějších kalibrů, které kdy přinesly pestré hudební dějiny. Pro Švarcovou ale z tohoto souboje nevzešel žádný jednoznačný vítěz: „Všichni jsme vyhráli, protože to byla dobrá palba.“

To, že tato situace dnes v noci není pro DJku Johanu běžná jako v jakýkoli jiný večer, kdy pouští hudbu, má ještě jednu příčinu. Její závěr by jistě po prvních minutách vyzněl ještě docela střízlivěji. Protože jak ona, tak i její národ tančících noh si museli nejdřív na bizarní okolnosti zvyknout. Jen pro připomenutí: Švarcová ozvučuje svou hudbou ne každé zákoutí klubu, ale jen jeden ze dvou kanálů, které lze přijímat přes rozdaná sluchátka. Proto se slastné tepání těl rozjíždí při úplném tichu až po návykové fázi, během níž se uši skryté pod sluchátky a nohy postupně zahřejí.

Vložky zpěvu pod akustickými měniči Foto: © soukromý archiv

Ticho, které dělá vystoupení Švarcové i pro ni samotnou něčím výjimečným, bývá přerušované jen více či méně povedenými vložkami zpěvu, u kterého je patrné, že znalost textů potřebuje vypilovat - jelikož se někteří tanečníci cítí pod chránícími sluchátky jako ve sprše u nich doma, nedaří se jim občas zkrotit jazyk a své hlasivky. A to je chvíle, které si Švarcová ze své pozorovatelské pozice užívá obzvláště: „To bylo prostě úžasné. Jen mě mrzí, že jsem si zapomněla vzít s sebou diktafon. Mohla to být deska roku!“ říká s nadsázkou.

Světélkující diody na sluchátkách prozrazují, na jakou hudbu z jakého kanálu právě ta která osoba tančí: zelenou značí svůj revír DJ Wokurka, modrá je pak barva DJky Johany. Oba protagonisti u kotoučů se pak mohou zpětně ujistit, jak je jejich pouštění u publika žádané. V davu vyvolává zvědavost, co právě zajímá vedle tančící osobu a na co se pohybuje. V některých chvílích se k sobě hudební styly zelené a modré přiblíží – a tím i rytmické taneční pohyby návštěvníků. A tím i oni samotní. O několik okamžiků později však může být tato shoda ten tam. Pak se ví, že jeden z DJů se pustil do jiného hudebního žánru.

Silent diskotéky se zakládají na jednom velice jednoduchém principu, který v současnosti nepředstavuje už žádné technické potíže. Také mohou být velmi pragmatickým řešením právě tam, kde by se jinak musela hudba vypnout kvůli nočnímu klidu nejpozději kolem půlnoci. Navíc slavení v tichu zvyšuje již beztak přitažlivou ambivalenci tance, který se střídavě pohybuje mezi individualitou a pospolitostí. Oddělené paření pod sluchátky jde přímo do uší a zůstává v paměti.

Silent Disco v Českých Budějovicích

překlad: Jan Kout

Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2013

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...