Život

Zpravodajství o procesu s NSU je nevkusné

O Beate Zschäpe víme leccos. To, že ji bývalí sousedé označují za přátelskou a dřívější sociální pracovník za plachou. To, že si na zahájení procesu zvolila model, který i seriózní deník, jako je Süddeutsche Zeitung, obskurně označil za „senzační“. Zdá se, jako by někteří novináři zapomněli, že proces není castingovou show, v níž Německo hledá svého nejlépe oblečeného neonacistu. Podobně bulvární zpravodajství není vhodné ani vůči obětem zločinů Národně socialistického podzemí ani neplní roli, které by se měl kritický žurnalizmus ve společnosti ujmout.

Beate Zschäpe je zločincem těžkého kalibru. Stanula před soudem, protože se z ideologického přesvědčení podílela na deseti vraždách a několika bombových útocích – spolu s neonacisty Uwem Mundlosem a Uwem Böhnhardtem, kteří spáchali sebevraždu dřív, než se jim policie po mnoha nerušených letech v podzemí konečně dostala na stopu. Skutečnost, že Beate Zschäpe – i za enormní pozornosti ze strany veřejnosti – bude nyní hnána k zodpovědnosti a na konci procesu, jak lze doufat, bude odsouzena na doživotí, je důležitá. A je to zároveň to nejmenší, co spolužalobci mohou od německého právního státu očekávat.

Vyšetřování provázejí pochybení a trapnost

Ovšem pozornost médií, kterou upírají na hlavní obžalovanou tohoto procesu, je nebezpečná. Nelze připustit, aby se odsouzením Beate Zschäpe případ Národně socialistického podzemí odložil ad acta a my se tvářili, že tím byla pravicovému terorizmu v Německu učiněna přítrž.

Vyšetřování série vražd spáchaných NSU bylo, stejně jako začátek procesu, provázeno tolika pochybeními státních úřadů, až zůstává rozum stát, a člověk se neubrání pocitu studu. Hlavní roli v těchto trapnostech sehrál Spolkový úřad na ochranu ústavy. Německá tajná služba má za úkol chránit „zevnitř“ společnost před terorizmem. Od 11. září 2001 se však přitom na sledování pravicově extremistických uskupení prakticky nezaměřuje.

Národně socialistickému podzemí a jeho napomahačům se proto podařilo zmizet, aniž by se vraždy devíti drobných podnikatelů s tureckými, resp. řeckými kořeny dávaly s tímto hnutím jakkoliv do souvislosti, a to i přes kontroverzní praxi Spolkového úřadu na ochranu ústavy, kdy je i schopný spolupracovat v pravicově extremistickém prostředí s informátory. Vzhledem ke zdlouhavému vyšetřování série vražd spáchaných NSU je proto čirým výsměchem, když se šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy Hans-Georg Maaßen nechá 13 let po zavraždění první oběti NSU slyšet, že je přesvědčen o tom, „že bychom se bez konfidentů k jádru těchto buněk nedostali.“

Úřadu je velmi po chuti, že se zájem médií při procesu upírá zvláště k hlavní „protagonistce“ Beate Zschäpe. Hraje to do karet Německé tajné službě, která má v oblibě teorii o radikálních pachatelích jako jednotlivcích, proti nimž stát nic nezmůže. Zároveň se také odvádí pozornost od selhání byrokracie v konkrétním případu.

Odpovědnost nese i stát

Beate Zschäpe nese coby jediná přeživší hlavní vinu za zločiny Národně socialistického podzemí. Zodpovídat se však musí i stát, kvůli jehož nedbalosti se této teroristické buňce podařilo vraždit celých šest let po celém Německu.

Několik politiků, také spolková kancléřka a spolkový prezident, se pozůstalým obětí za zločiny NSU omluvili. Pokud nemá zůstat jen u tohoto rétorického cvičení, musí politici z neslavného případu vyvodit důsledky. V první řadě by se mělo přiznat, že stát nebezpečí pravicového terorizmu mnoho let podceňoval.

Fakticky je úkolem médií připomínat politikům jejich odpovědnost. Působit na nízké pudy, vyvolávat senzacechtivost je naproti tomu nevkusné. Žurnalizmus, kterému jde o sledovanost, je na úkor obětí.