Život

Hrátky s mafií

Foto: © Mafie Brno 2013, Josef Vyškovský
Foto: © Mafie Brno 2013, Josef Vyškovský
Střípek z propracovaného příběhu, ilustrační fotografie, Foto: © Mafie Brno 2013, Josef Vyškovský

Zatímco někteří očekávali březen 2013 jako první jarní měsíc, jiní na něj vyčkávali s napětím z jiného důvodu – začal totiž již pátý ročník městské hry „Mafie“, čímž na pět týdnů prosákla vůně brněnského „podsvětí“ i mezi obyčejné smrtelníky. Hra probíhá nejen v Brně, ale třeba i v Praze. Zúčastnit se jí může každý, kdo má v sobě aspoň kapku „mafiánské krve“, smysl pro čest a spravedlnost a v neposlední řadě pevné nervy. „Smrtelnou zbraní“ se stává bílá rukavička, dotek nahrazuje výstřel.

List kalendáře ukazuje správné datum, ručičky hodin urazí určenou trasu své denní šichty a nádvoří Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se pomalu zaplňuje. Před davem lidí stojí hlouček novinářů, na hlavě klobouky černé jako gramofonové desky a v rukou zápisníky. Nedočkavě vyhlíží bosse této organizace. „Done Leonare, zodpovězte nám pár otázek!“ křičí, když se konečně objeví na scéně. Don Leonar vytahuje z rukávu svého mafiánského obleku odpovědi, vtom se strhne přestřelka, ochranka kryje svého šéfa vlastním tělem a všichni běží do úkrytu budovy. Rychlý konec tiskové konference je jen začátkem detailně propracovaného příběhu. Příběhu, který mísí realitu s fiktivním světem.

„Jak praví legendy, hra ve své prapůvodní verzi spatřila světlo světa někdy v osmdesátých letech 20. století. V Praze byla obnovena ve velkém v roce 2006 skupinou středoškoláků, potomků původních nositelů myšlenky,“ popisuje vznik Don Leonar, hlava brněnské „mafie“ v zákulisí mimo dosah všech očí.

Mafiánem na pět týdnů

Židličky v učebně Masarykovy univerzity se začínají ohřívat pod zadky nových členů. Příchozí se nahlašují u dveří a získávají mafiánské noviny Večerní ticho, které si poté můžou nenápadně číst a předstírat, že si nesnaží zapamatovat tváře svých spoluhráčů. Formality s ujasňováním pravidel a průběhu hry organizátoři prokládají dalšími střípky z mafiánského příběhu, který pro tento ročník vymysleli.

Kupříkladu pro hráče, kteří jsou ulovení jako první, a hra by pro ně tedy skončila hned na začátku, jsou připravené takzvané „záhrobní akce“. Ty probíhají formou LARPU (Role-Playingu). Tím se organizátoři snaží, aby se již vyřazení hráči znovu dostali do děje a mohli si v něm zahrát svou vlastní roli v rámci smyšleného scénáře. „Například existuje jeden agent, kterému se podaří proniknout do řad mafie. Vedlejším cílem všech hráčů je přicházet na indicie a postupně odhalit onoho ‚vetřelce‘,“ upřesňuje jeden z organizátorů.


Úvodní akce na univerzitě se chýlí ke konci. „Noví mafiáni“ začínají odcházet. Při odchodu ze sálu univerzity dostává každý z nich kartu své první oběti, na které o ní nachází všechny potřebné informace – například, kde se v jaký čas objeví, a k tomu její fotku. Tyto karty musel každý účastník vyplnit předem přes internet na stránkách „brněnského podsvětí“, na kterých probíhala registrace. Nyní jsou všechny v oběhu a každý ví, že druhý den v ranních hodinách vše vypukne.

Tajemství vítězů a stihomam

„Usínám chvíli po půlnoci, vzbouzím se zpocený strachem o půl šesté. Proboha, mě už někdo může zabít! Co když na mě budou čekat před domem? Nebo před školou? Tam není jak se bránit!“ popisuje mafián s přezdívkou otaj na herním fóru své pocity, které zažívá téměř každý hráč Mafie. „Krví vám proudí adrenalin, v nohách cítíte napětí, jste připraveni se ve vteřině rozběhnout a utéct a každý kolemjdoucí je pod drobnohledem vašich podezřívavých očí,“ doplňuje Libor, který se hry účastní již třetím rokem.

Vítězem se stává hráč, který uloví nejvíce obětí tím, že se jich jen dotkne bílou rukavicí. Možnost úspěchu členů i členek „mafiánské rodiny“ je vyrovnaná. Někteří hráči promýšlí taktiky, tráví hodiny prozkoumáváním terénu a čekáním na jen jednu jedinou oběť či dokonce používají převlek.

Tajemství úspěchu se zdá být však mnohem prostší, jak prozrazuje úspěšný hráč Laďa: „Není to ani tak o zkušenostech. Je to především o tom, kolik hře věnuje člověk času. Dál je to taky o štěstí. Někdy se stane, že dostanete přidělenou oběť, která je týden i déle v nemocnici – a to pak nemůžete dělat nic. Můj první ročník byl zároveň mým vítězným.“ Laďa rád vzpomíná na jeden svůj nejzajímavější odlov. Ten proběhl v prostorách plaveckého areálu, kde se nemohla oběť (muž) nijak bránit. Laďa ji totiž „zabil“ ve sprchách, když byla zrovna úplně nahá.



Prostor pro setkávání

Celá věc má však také ještě další rozměr. „Hlavním cílem Mafie je vytvářet prostředí pro setkávání, zábavu a určité vzrušení, které hra nabízí v kontextu běžného života. Vedle toho mohou hráči i poznat, jak lehké je díky internetu někoho vystopovat či získat na něj informace či fotografie,“ vysvětluje Don Leonar a dodává, „věřím, že někoho toto zjištění dovede k zamyšlení. A osobně jako největší přínos hry vidím právě v možnosti poznat nové lidi a zažít měsíc v roce trochu ‚jinak‘“.

A jeho slova potvrzují někteří hráči. „Kto raz okúsi ten pocit, pocit, keď berie život, nemôže už ďalej žiť tak, ako predtým. Lov je vášeň, droga, korenie života, vaše tajné horúce tajomstvo, nosíte si ho so sebou, skrývate pred všetkými a ono za odmenu vnáša do každého okamihu vašich bežných priemerných životov nenapodobiteľnú arómu vzrušenia zo strachu. Ona už to spoznala, svoju drogu si vychutnávala naplno a stala sa jej otrokom!“ popisuje velmi sugestivně hráčka Nanai kouzlo hry Mafie.

Zuzka, která je hráčkou i organizátorkou, k tomu dodává, „to se nedá vysvětlit, to se musí prožít.“ Svůj postřeh přináší i výherce druhého ročníku Mafie Laďa: „Když hraješ Mafii, tak jakákoli přednáška i cesta tramvají je pro tebe bojem o život, protože kdokoli tě kdykoli může dostat. Běžné situace tak dostávají úplně jiný nádech.“


Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
červen 2013
odkazy k tématu

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...