Život

Vítejte v Praze!

Foto: Charleston's TheDigitel, CC BY 2.0Foto: Schnittke, CC BY-ND 2.0
„Prague drinking team“, Foto (výřez): Barret Anspach (anspach), CC BY 2.0

Všechny plány a přípravy jsem hodila za hlavu a do života na „východě Evropy“ jsem se vrhla rovnýma nohama. V Praze, tomto zlatém městě nad Vltavou, jsem nyní už čtyři týdny.

Zkrátka jsem přijela. Přijela jsem do města, ve kterém jsem si nějaký čas přála žít už od své první návštěvy v létě 2009. Uznávám, že tentokrát jsem nezažila tak velký kulturní šok, jako když jsem v Česku pobývala poprvé, ale přesto se skoro každý den nestačím divit, co všechno tady je jinak.

Na úvod budiž řečeno: ne, tričko s nápisem „Czech drinking team“ zatím opravdu nevlastním, žádné organizované kalby po hospodách, kde se člověk zhuláká v přepočtu za 20 euro, jsem se taky ještě nezúčastnila a nebyla jsem ani ve striptýzovém baru. Zatím tedy nesplňuji ani jedno klišé o turistech v Praze (jak alespoň tvrdí aktuální dokument BBC). A vyplnit jakékoli klišé nemám v plánu ani do budoucna.

Vrhla jsem se tady do skutečného života mimo turistické trasy. A to není vždycky jednoduché: První překážku jsem musela překonat hned při příjezdu. Kdo by čekal kompletně bezbariérové stanice metra nebo nízkopodlažní tramvaje v pětiminutových intervalech, ten by se měl raději hned vrátit do nějakého většího města v Německu nebo Rakousku. Nezbylo mi tedy, než svůj obrovský kufr vynést na jedné straně do schodů nahoru a na druhé zase dolů. (Tip pro všechny, kdo plánují cestu do Prahy: automaty na jízdenky tady berou jen mince, kdo by chtěl platit stokorunovou bankovkou, musí si peníze buď rozměnit, nebo má zkrátka smůlu.)

Přechodné bydliště versus trvalé bydliště

Docela jsem se divila, když jsem po pár dnech zjistila, že něco jako povinnost přihlásit se k přechodnému pobytu pro Čechy neexistuje. I když člověk už několik let nežije u rodičů nebo pracuje v jiném městě, je obvyklé, že je stále nahlášen v původním místě bydliště. Jako cizinka se ale musím nahlásit na cizinecké policii. Detaily tohoto úmorného byrokratického zážitku vás ušetřím, nakonec to beztak vždycky nějak dopadne. Netřeba zmiňovat ani to, že anglicky na cizinecké policii nikdo nemluví. Proč taky? A kdo by vůbec potřeboval těch pár nervů navíc?

„Netřeba zmiňovat ani to, že anglicky na cizinecké policii nikdo nemluví.“

První dny na univerzitě byly docela v pohodě, řada hodin odpadla, protože profesoři hostovali v cizině (pro mě nic nového!). Budovy a přednáškové sály jsou některé staré, jiné nové - ve srovnání s Rakouskem tedy žádný velký rozdíl. Nápadný je ale zdejší „poslední módní hit“ - jak profesoři, tak studenti na univerzitě nosí turistické kalhoty všech barev a tvarů.

Na oběd se na univerzitě nejspíš chodí mezi 11 a 12 hodinou - jinak si to vysvětlit neumím, když se mě čeští studenti ptají, jestli se můžeme setkat po obědě, a myslí tím ve 12:30.

Největší údiv ale zažívám den co den v hospodách, restauracích nebo barech. (Skoro) všude tu je WLAN zdarma, i když tady se říká spíš Wifi (pro mě jako Rakušanku je to matoucí dvojnásob, protože Wifi je v Rakousku zkratka jedné vzdělávací instituce). Klidně můžou mít starý nebo rozbitý nábytek a před vchodem chodník samá díra, uvnitř hospody se ale rozhodně nemusíte bát, že byste se museli odstřihnout od světa internetu. Pozor si dejte ale na záchodech. Pořád platí, že většina z nich nejde dovřít, a tak je třeba se řídit pravidlem, že zavřené dveře od záchodu rovná se obsazeno, no a otevřené dveře - to už je snad jasné, ne? (Doufám, že jsem vás tímto ušetřila nejednoho trapného okamžiku, který jsem zažila já sama.)

Foto: Charleston's TheDigitel, CC BY 2.0
Wifi je v Rakousku zkratka jedné vzdělávací instituce. Foto: Charleston's TheDigitel, CC BY 2.0

Holky se malují a kluci jsou štědří

S výsledkem mého závěrečného pozorování souhlasí i české studentky, které nějakou dobu žily v Německu (protože tam měly opačnou zkušenost: „Mám pocit, že ženy a holky v Česku vypadají ženštěji než v Rakousku a Německu,“ řekla mi nedávno jedna česká známá. Proč? Holky tady nosí sukně a šaty. Skoro pořád a bez ohledu na to, jaká je venku zima. Taky si víc dávají záležet na stylingu a víc se malují než průměrně dívky v Rakousku (a řekla bych i než v Německu). A taky se tu očekává, že když jdete na rande, tak že účet platí muž. Toto je běžné sice také u nás, ale minimálně v okruhu mých přátel se to nebere jako taková samozřejmost.

A jakou zkušenost mám s českými potravinami a českou mentalitou vám povím příště. Průběžně vás budu informovat… Ahoj!



Magdin Blog o studijním pobytu Erasmus #1
Becherovka, pivo a to ostatní
Magdin Blog o studijním pobytu Erasmus #3
Volební podívaná
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2013

    Magdin Blog o studijním pobytu Erasmus

    Magdalena je rozená Hornorakušanka. Od roku 2008 žije ve Vídni, kde vystudovala novinařinu. V současnosti je v Praze v rámci svého studia bohemistiky a pravidelně píše o svých dojmech ze svého pobytu.

    #1 Becherovka, pivo a to ostatní

    #2 Vítejte v Praze!

    #3 Volební podívaná

    #4 Neonáckové a karnevalové postavy

    #5 Češi čechrují!

    #6 Špatná němčina

    #7 Praha ve fotografii

    #8 Všechno někdy skončí

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...