„Afghánistán je v Berlíně něco velmi abstraktního“
Novinář Sebastian Christ o své knižní reportáži o Afghánistánu
Němečtí vojáci působili v Afghánistánu více než deset let. Za další vývoj země se však v Německu necítí téměř nikdo odpovědný. V anketách většina Němců válku vždy odmítala – při volbách do Spolkového sněmu ale dala hlas stranám, které válku podporovaly. O tomto paradoxu, poválečné situaci v Afghánistánu a své knižní reportáži „Vrčení tanků na jaře“ vypráví v rozhovoru berlínský novinář Sebastian Christ.
„Až Američané odejdou z Afghánistánu, zkolabuje tu celá země.“ V jedné ze svých reportáží cituješ tuto větu jistého německého důstojníka. Co je na ní pravdy?
Myslím si opravdu, že Afghánistán bude čelit nebezpečí, že země sklouzne do občanské války – prostě proto, že se bezpečnostní složky přes veškerou snahu instruktorů nejsou schopny postarat o bezpečnost v zemi. Ukazují to i incidenty v tomto roce, například v provincii Badachšán. Německá armáda se odsud již stáhla a musela sem později znovu vyslat vojáky, aby se tu postarali o bezpečnost, protože afghánské bezpečnostní jednotky a policisté toho nebyli schopni. Také v Kundúzu a okolo něj docházelo v uplynulých měsících častěji k útokům. Zasaženo je i jinak tak klidné město Mazár-e Šaríf.
Ve své knize se věnuješ problému, který vznikne po stažení německých vojenských jednotek – afghánští spolupracovníci se pak ocitnou v nebezpečné, neřkuli život ohrožující situaci. Spolková vláda nyní rozhodla, že přibližně 180 afghánských spolupracovníků německé armády získá i s rodinami právo vstupu do Německa. Podle tebe dobrý krok?
Sám o sobě je to podle mě krok velice pozitivní. Na druhou stranu jde samozřejmě spíše o politiku symbolickou. Němci za celou tu dobu, co byli němečtí vojáci v Afghánistánu, spolupracovali s tisíci Afghánci. Kdo měl co do činění s kmenovými společnostmi, tak ví, jak rychle se rozkřikne, že například nějaký bratranec v německém táboře jenom sbírá odpadky. Těch 180 lidí, kteří nyní budou moci odcestovat do Německa, jsou možná nejskvělejší překladatelé a nejdůležitější kontaktní osoby. Velká spousta spolupracovníků ale musí v zemi zůstat. A ti se pak v nejistých poměrech, které pro ně nastanou po roce 2014, budou opravdu sami potýkat s veškerými svými obavami a vlastní nouzovou situací. Spolková vláda by měla reflektovat, co vlastně bude skutečným dědictvím německých jednotek po jejich stažení.
Nápad na tvou knížku vzešel z velice osobních pohnutek: první vojáci, kteří odešli na vojenskou misi do Afghánistánu, pocházeli i z tvého rodného města Frankenbergu. Měl jsi pocit, že budeš i přes tuto geografickou propojenost ještě schopen být objektivním pozorovatelem?
Nikdy jsem si nekladl za cíl být objektivním pozorovatelem. Myslím si taky, že je v každodenní novinářské práci spíš legendou, že vůbec existuje někdo takový jako objektivní pozorovatel. Mým cílem nebylo realizovat podobu informačního žurnalizmu, jak ho známe ze zpravodajských stránek německých novin. To, co dělám já, je literární žurnalizmus. Vyprávím, ale vycházím přitom z faktů. Inspiraci k tomuto formátu jsem našel při svých zahraničních pobytech v Polsku a v USA. V obou zemích má literární žurnalizmus neuvěřitelně silnou tradici. Tady mě napadlo zvolit pro Afghánistán formu žurnalistické krátké povídky.
Tomu odpovídá i tón tvých krátkých povídek a rovněž titul knihy „Vrčení tanků na jaře“ je velice poetický. Koresponduje to s tématem „války“? Přemýšlel jsi o tomto morálním aspektu zvoleného literárního stylu?
Ano, samozřejmě. Je to takhle: v Afghánistánu máš jako zahraniční reportér problém. Existuje zde totiž šíleně moc pohledů na dané věci. Jdeš za americkým tiskovým důstojníkem na letiště v Kábulu a on ti poví první verzi příběhu. Kuchař pracující na jedné z kábulských ulic ti pak poví přesný opak. Čím víc lidí potkáváš, tím víc verzí příběhu slyšíš. Nakonec ani s ohledem na bezpečnostní situaci v zemi nelze všechno prověřovat. Představa „objektivního žurnalizmu“ vychází z teze, že lze ověřovat výpovědi a konfrontovat je s nějakou formou „pravdy“. Taková možnost existuje v Afghánistánu jen ojediněle. Stál jsem proto před otázkou, jakou roli pozorovatele, jakou roli vypravěče tam zaujmu. Odpověď zněla: jsem subjektivní reportér. To znamená, že to, co čtenáři čtou, je můj pohled, a nedělám z toho žádné tajemství. Jiná věc je, že jsem chtěl do knihy vpravit i určitou transparentnost. Napíšu, když něco nevím anebo si nejsem věcí jistý.
Jedny velké noviny před nedávnem zveřejnily seznam literatury, která od počátku války o Afghánistánu vznikla. Tvoje kniha tam byla uvedena jako jedna z mála, kterou stojí za to přečíst. Jak si vysvětluješ tento deficit v literárním a novinářském přístupu k Afghánistánu?
Důvodů je několik. Odhlédneme-li od literatury a podíváme-li se na to pohledem novinařiny, jde o problém tématu, ke kterému Německo zkrátka a dobře přistupuje velice macešsky. Stačí si uvědomit, jaká je situace korespondentů, které v Afghánistánu máme. Není tam jediný korespondent, který by byl zaměstnancem nějakého německého média a který by v Afghánistánu trvale bydlel – ani jeden jediný! Všechno, co z Afghánistánu slyšíme o válce, kterou tam vedeme, slyšíme z druhé ruky, od externistů či novinářů na volné noze. Máme ohromný informační deficit, který vychází z domněnky šéfů německých redakcí, že Afghánistán Němce nezajímá.
A není to tak?
Tento předpoklad není tak zcela neopodstatněný. V anketách se 70 procent Němců vyslovuje proti válce, ale ve volbách do Spolkového sněmu Němci stále znovu volí strany, které válku podporují. To je celkem rozporuplný postoj, který lze vysvětlit jenom tím, že pro většinu Němců Afghánistán nakonec přece jenom tak důležitý není. No a pak tu máme diskuze podobné těm jako při útoku na palivové cisterny u Kundúzu v roce 2009. Všichni hledají viníky této katastrofy, přitom je řešení tak jednoduché, jakož i hrozivé: odpovědnost nesli téměř všichni Němci. Německá spolková armáda je parlamentní armádou, je vyslaná Spolkovým sněmem – a poslance nevolí jen tak někdo, nýbrž občané. Téměř každý občan oprávněný volit od roku 1998 někdy volil politickou stranu, jejíž poslanci vyslali do Afghánistánu vojáky. My všichni vedeme válku. Jen málokdo si to ale chce přiznat.
Proto existuje i tak málo dobrých románů pojednávajících o válce v Afghánistánu?
Samozřejmě se to promítá i do literatury a kultury obecně. To, co vidíme u médií, zažíváme totiž i u osobností kulturního života. Téma Afghánistán je pro mnoho autorů nesmírně těžké. Kvůli prostorové vzdálenosti od této země, ale také protože se řada německých umělců vidí jako pacifisté, nebo přinejmenším osoby vůči všemu vojenskému kritické. Vojáci, kteří odcházejí na misi, to však činí dobrovolně. Kromě toho neexistuje ze strany státu žádná velká nespravedlnost, kterou bychom mohli odsuzovat – tak jako třeba ještě ve Vietnamu, kdy americká vláda posílala miliony mladých branců přes půl zeměkoule do nesmyslné války. Myslím, že taky hraje velkou roli to, že mnoho kulturních tvůrců v Německu žije ve velkých městech. Válka v Afghánistánu se ale zpětně promítla především do venkovských regionů Německa. Mnoho spolkových vojáků posílaných do Afghánistánu je umístěno na venkově – například ve Frankenbergu, v mém rodišti. Frankenberg patřil k těm malým městům, která se kvůli válce v Afghánistánu musela vyrovnat s velkým utrpením. Ve velkých městech to tak cítit není. Když jsou tu rozmístěni vojáci, „ztratí“ se v davu. I to je deficit, který vidím u těch, kdo rozhodují ve Spolkovém sněmu. Afghánistán je v Berlíně něco velmi abstraktního.
