Život

Někdo se ve městě prostě jenom chce zbavit prázdných lahví od vody či plechovek od piva. A jiní jsou rádi, když si můžou sbíráním zálohovaných láhví trochu přivydělat. Když se ale v honbě za prázdnými láhvemi a plechovkami hrabou ve veřejných odpadkových koších, připadá to spoustě lidí „nehezké“, některým dokonce „nedůstojné“. A může to být kromě toho i nebezpečné, protože se přitom mohou pořezat o střepy. V odpadkových koších ale mnohdy končí i láhve zálohované, a tak tyto obaly místo do recyklačního procesu putují na skládku. Na řadě míst je už zvykem stavět prázdné láhve na odpadkový koš či vedle něj – sběrači pak mají lehčí práci, jenže zároveň hrozí, že se skleněné láhve převrhnou či spadnou a rozbijí. A pak už neposlouží nikomu.

Produktový designér Paul Ketz proto přišel zhruba před dvěma lety s nápadem na kruh na zálohované láhve: jde o manžetu připevněnou na veřejném koši na odpadky, do které se vejde asi 15 zálohovaných láhví. Paul tehdy studoval na vysoké škole Ecosign v Kolíně-Ehrenfeldu a kruh vytvořil v rámci semestrálního projektu Pro čistý Kolín. Paulův nápad byl oceněn celorepublikovou cenou Ecodesign, o jeho počinu informovala řada novin a zájem projevilo i několik měst a obcí. První dvě manžety instaloval na počátku roku v centru města Bamberk a po několika politických diskuzích visí několik exemplářů již více než měsíc i v městské části Kolín-Ehrenfeld. Paul vypráví, že dva další kusy by měly brzy přibýt v Karlsruhe a zájem projevilo i město Hameln. Momentálně jedná asi s dvacítkou dalších měst a obcí. A od poloviny června bude jeho kruh dokonce vystaven i v Muzeu užitého umění ve Vídni.

Příliš drahý?

Jelikož veřejné odpadkové koše vypadají všude jinak, musejí být kruhy vyráběny na míru, což zvyšuje výrobní náklady: Bamberk zaplatil za dva kusy 660 eur. „Ozývaly se i hlasy, které považovaly za vhodnější dát tyto peníze na sociální projekty,“ říká tisková mluvčí Ulrike Siebenhaar. Osobně to však vidí jinak: „S 660 eury toho v sociálním projektu moc nezmůžete. Když investujeme peníze do manžet, budou z toho mít lidé větší užitek: každá láhev přinese sběračům osm až dvacet pět centů. Přepočteno na celý rok to není úplně zanedbatelná částka.“

A kdyby obce projevily víc odvahy, mohla by efektivita být ještě vyšší. Při odběru deseti kusů by výroba manžety mohla stát 160 až 200 eur, dává Paul k úvaze. V Kolíně-Ehrenfeldu financovali všech 20 kruhů dárci: „Majitelé barů, klubů či stánků rychlého občerstvení se rádi zapojili, protože chtěli aktivně převzít odpovědnost za prostředí ve svém okolí. Každý kruh byl opatřen plaketou se jménem dárce – jako to známe třeba z laviček v parku.“

Ulrike Siebenhaar a Paul Ketz hovoří o vesměs pozitivních reakcích a i při rychlé anketě v městské části Kolín-Ehrenfeld se většina kolemjdoucích vyjadřovala kladně. Jak velký je ovšem přínos pro životní prostředí? Gerhard Kotschik ze Spolkového úřadu pro životní prostředí se domnívá: „Sociální výhody tohoto kruhu jsou evidentní a v koších je také méně odpadu. A samozřejmě je i z hlediska ekologie dobré, když opakovaně použitelné obaly zůstávají v oběhu a ty jednorázové putují na recyklaci. Jelikož se ale návratnost těch prvních pohybuje kolem 99 procent a také více než 95 procent láhví na jednorázové použití se v rámci zálohového systému vrací zpátky, nemá kruh na ekobilanci téměř žádný vliv.“

Hrozí zneužití?

Společnost Stadtreinigung Hamburg, největší poskytovatel služeb souvisejících s komunálním odpadem v Hamburku, soudí: „Tam, kde jsme se běžně dostali do kontaktu s tímto kruhem, jsme vypozorovali, že je převážně naplněný odpadky a jen v několika málo případech slouží svému záměru, tedy sběru zálohovaných láhví a plechovek. Prosíme proto o pochopení, když za nás tuto myšlenku nepodpoříme.“ Paul ale zdůrazňuje, že Hamburk ještě nemá s manžetami vlastní zkušenost. Problémy s odpadky se ale objevují u „bas“ zavěšených v duchu guerilly na sloupech pouličního osvětlení. Město Bamberk naproti tomu pěje na své dva sběrné kruhy samou chválu: „Nesetkali jsme se s tím, že by někdo kruhy zneužíval. Správa komunálního odpadu minimálně dvakrát až třikrát denně kontroluje, zda někdo nevkládá do manžet odpad. Pokud je nám známo, žádný takový případ doposud nenastal,“ vypráví Ulrike Siebenhaar. „Mám dojem, že většina sběračů láhví přijala manžety za své.“

Manžety bývají v Bamberku „průběžně nacpané vratnými láhvemi a po chvíli už zase zejí prázdnotou“. Kdo přesně z toho profituje, Ulrike Siebenhaar ale samozřejmě neví: „Zaznívá kritika, že kruhy svádějí ke sběru lahví i lidi, kteří ve skutečnosti nejsou na tento přivýdělek odkázáni.“

Sám Paul si často musí vyslechnout i jiné argumenty proti: nápad s kruhem je prý diletantský pokus, jak bojovat s chudobou. Domnívá se ale, že je to zcela neopodstatněné: „Samozřejmě tím chudobu nepotlačíme, ale díky jednoduchým opatřením pomáháme trochu zlepšit realitu.“ Jistěže stále existují lidé, kteří ze zvyku dál vyhazují láhve do koše anebo manžety nepoužívají, protože ani neví, že něco takového existuje. Díky kruhu a reakcím, které vyvolal, ale každopádně Paul podnítil diskuzi a tím významně přispěl k tomu, aby si lidé ujasnili svůj postoj: „Opakovaně dostávám dopisy od lidí, kteří dříve vůbec nevěděli, kolik lidí ze sběru zálohovaných láhví žije. Už jen v tom vidím přínos a mám z toho velkou radost.“