Život

Mládež v Terezíně

Foto (Ausschnitt): Martijn.Munneke CC BY 2.0

Maud Beer přežila holocaust a dnes je jejím domovem Tel Aviv

Foto: © Isabelle Daniel
Maud Beer se narodila v roce 1929 jako Maud Stecklmacher v moravském Prostějově. Foto: © Isabelle Daniel

V roce 1944 natáčeli nacisté propagandistický film o koncentračním táboře Terezín, který ale pravdu o něm měl ve skutečnosti zatajit. Ghetto v českém Terezíně nedaleko Prahy mělo vypadat jako „vzorová židovská kolonie“ a zmást tak mezinárodní kontrolory. Obyvatelé Terezína byli během natáčení nuceni předstírat, že profitují z „dobrých skutků“ Třetí říše. Natáčelo se i v ložnici tehdy patnáctileté dívky Maud Stecklmacher. Ta se ale schovala, neboť nechtěla nacistické propagandě propůjčit tvář.

„Byla jsem přeci hrdá Židovka,“ říká dnes Maud Beer o dni, kdy nacisté natáčeli v její ložnici. V roce 1929 se narodila jako Maud Stecklmacher v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Kvůli natáčení byl jejich pokoj zvlášť pěkně upraven. Nacisté totiž chtěli světu namluvit, že se lidem v Terezíně daří dobře. Komise Mezinárodního červeného kříže v červnu 1944 navštívila terezínské ghetto, které nacisté extra pro tuto návštěvu už měsíce předtím „zkrášlovali“. Nakonec bylo tedy to, co inspektoři v Terezíně viděli, stejně tak falešné jako tvrzení nacistů, že se v případě Terezína jedná o „vzorovou židovskou kolonii.“

Před prohlídkou vznikly kavárny a „dětský pavilon“, které měly zprostředkovat dojem normálnosti. Hygienická zařízení zřízená extra pro tuto příležitost nefungovala, a přesto je inspektoři schválili. Místo aby hygienická zařízení otestovali, akceptovali členové komise úhybné manévry nacistů a zúčastnili se s nimi představení dětské opery českého skladatele Hanse Krásy, který byl v roce 1942 deportován do Terezína. Krása byl podobně jako většina herců a režisér propagandistického filmu Terezín, společně s nuceně nasazenými, krátce poté deportován do Osvětimi a tam zavražděn.

Pro zobrazení videa musíte mít nainstalovaný Flashplayer
Maud Beer ve videopříspěvku vypráví, proč nebyla deportována do vyhlazovacího tábora. Dále vzpomíná na podmínky života v koncentračním táboře Terezín, na tamní omezený kontakt s rodinou a na smrt svého otce.

Odjel pouze kufr

Národně socialistická propaganda měla ale v případě Terezína trvalý úspěch. Dlouho se udržel absurdní dojem, že se jednalo o „snesitelnější“ koncentrační tábor. Ve srovnání s fakty ale tento mýtus rozhodně neobstál: V Terezíně zemřela, především kvůli nelidským životním podmínkám, čtvrtina vězňů. Téměř 90.000 dalších vězňů bylo deportováno do vyhlazovacích táborů, většina do Osvětimi. Jen malé množství z nich přežilo.

I nejlepší kamarádka tehdy mladé Maud, která se jmenovala Ruth, byla v jednom z prvních transportů do Osvětimi. „Bylo jí třináct, když odešla. V Terezíně nebyla déle než měsíc.“ Na rozdíl od Ruth, Maud Terezín nakonec přežila. Dodnes se sama sebe ptá, jak to vlastně bylo možné: „Byla to náhoda,“ zní její odpověď. Šestkrát měla být deportována do Osvětimi, šestkrát se jí podařilo najít v blízkosti vlaku úkryt. Naposledy odjel do Polska pouze její kufr.

A dodnes má Maud výčitky svědomí kvůli tomu, že se při transportech schovávala. „Před lety jsem o tom mluvila s jednou přítelkyní z Prahy. Řekla mi, že to nebylo správné. Že to, že jsem neodjela, znamenalo, že musel jet někdo jiný. Vlaky totiž musely být plné.“

Maud Beer ztratila během holocaustu mnoho příbuzných, mezi nimi také svého otce Fritze. „Měla jsem fajn tátu,“ říká dnes pětaosmdesátiletá Maud důrazně. Krátce předtím než Friedrich Stecklmacher spáchal v Terezíně sebevraždu, ho Maud náhodou potkala na ulici. Tehdy byla už ubytovaná v jiném domě pouze pro dívky. „Vyprávěl mi, že strýc a teta, kteří odjeli vlakem, již nežijí. A poprosil mě, abych to neříkala matce.“

O dva dny později její otec spáchal sebevraždu. Jenže na úmrtním listě není o způsobu jeho smrti ani zmínky, protože sebevraždy v koncentračním táboře se nacisté snažili ututlat. Odporovaly přeci propagandistické legendě o „vzorové židovské kolonii“.

Foto (výřez): Martijn.Munneke CC BY 2.0
Náhrobní kameny obětí z Terezína. Přes 33.000 vězňů pobyt v koncentračním táboře nepřežilo, téměř 90.000 bylo deportováno do vyhlazovacích táborů a zavražděno. Foto (výřez): Martijn.Munneke CC BY 2.0

Příběhy z fotografií

Ve svém bytě v Tel Avivu má Maud ještě kopie fotek z dětství. Všechny originály předala Muzeu holocaustu ve Washingtonu. Skoro ke každé fotce může vyprávět příběh a o každé ze svých kamarádek navíc ví, zda holocaust přežila nebo ne. „Mám dobrou paměť,“ říká Maud Beer. Není to ale žádné požehnání: „Prostě na to nemůžu zapomenout.“

Za to, že fotky dosud existují, vděčí Maud jedné spřátelené české rodině. Před deportací požádali její rodiče své známé, aby jim uschovali jejich osobní věci. Mezi nimi také velké fotoalbum, které Maud dostala od svého otce. Přestože se tím česká rodina sama vystavila nebezpečí, schovávala po léta fotografie Stechelmacherů. „Nikdy mi to neuvěřili, ale opravdu na ně každý den myslím,“ říká Maud Beer, která je s dětmi této české rodiny dodnes v kontaktu.

Po válce emigrovala do země, o které již od dětství věděla, že se jednoho dne stane jejím domovem. Také její otec, sionista od samého počátku, o Palestině vždy snil. Jemu ale lékař nařídil, aby zůstal v Československu. Jeho zdraví by horka nezvládlo. V roce 1949 odešla tedy tehdy dvacetiletá Maud do Palestiny a pracovala na poli v jednom kibucu. Dodnes má z tohoto rozhodnutí radost, neboť takový život si pro ni její otec vždycky představoval.

překlad: Simona Brožová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červen 2014

    Další články k tématu

    Mládež v Terezíně
    V roce 1929 se narodila Maud Beer v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Dnes je jejím domovem Tel Aviv.

    Všichni se na to zapomněli zeptat
    Izraelský režisér Arnon Goldfinger (50) zamýšlel natočit dokumentární film o telavivském bytě svých zesnulých prarodičů – pro rodinný archiv. Místo toho se dostal na stopu překvapivémumu rodinnému tajemství.

    Trochu Prahy v Tel Avivu
    Jak se z českého stavebního dělníka stal majitel restaurace v Izraeli.

    The First Sea
    Izraelští aktivisté ukazují palestinským dětem moře.

    Útěk před útokem
    Bloger Ofer Waldman popisuje, jak prožíval raketový útok na Tel Aviv 16.listopadu 2012 se svou rodinou.

    Očista v Izraeli
    Hannina cesta je film plný klišé, který nedrží pohromadě.

    Návrat do Země zaslíbené
    Berlíňanka Manuela Shimberg se rozhodla pro aliju - emigruje do Izraele.

    Deutsch lernen mit jádu

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...