Do Evropy z donucení
Dvavadvacetiletý Nasir utekl do Evropy přes Středozemní moře a dnes bojuje s evropským právem.
Nasir Khalid má na sobě oranžové tričko s nápisem „Lampedusa in Berlin“. Jsou na něm vidět paže člověka tonoucího na otevřeném moři. V dálce pluje velká loď. Tento motiv docela přesně vystihuje, co Nasir prožil v červenci 2011, když asi s tisícovkou dalších utečenců prchal z Libye přes Středozemní moře do Itálie.
Někteří zemřeli již během plavby, vypráví Nasir, někteří zešíleli žízní a dobrovolně skočili přes palubu. Všichni tito lidé se utopili. Nedaleko od ostrova Lampedusa se začala loď potápět. A kolem Nasira znovu umírali lidé, v médiích byla později řeč o 400 mrtvých. „Water is killing,“ říká Nasir tiše. Voda dokáže zabíjet.
Nasirovi je 22, ale vypadá starší. „Když se na sebe podívám, zhrozím se, jak moc jsem se od té doby změnil,“ říká. „Od té doby“ znamená od okamžiku, kdy se vydal na útěk – nejdřív před násilím v rodné Nigérii, potom před válkou v Libyi. V Německu se Nasirovi daří stejně jako řadě dalších uprchlíků, kteří přišli přes Středozemní moře ze severní Afriky do Evropy - všichni tito utečenci získají většinou azyl v Itálii. Nasir a jiní ovšem opustili Itálii, aby se dostali například do Německa. „V italské Charitě nám naprosto jednoznačně sdělili, že nás nechtějí. Na úřadech nám doporučili vydat se do Německa.“ Nasir dostal v roce 2011 v Itálii 500 eur za to, že opustí zemi. „Řekli, abychom nastoupili do letadla letícího do jakéhokoli německého města. A protože všichni mluvili o Německu, odletěl jsem do Hamburku.“
Dohoda s uprchlíky
Jako stovka jiných utečenců žil i Nasir po měsíce na náměstí Oranienplatz v berlínské čtvrti Kreuzberg. Až do začátku dubna 2014, kdy berlínská zemská vláda utečencům učinila kompromisní návrh, který uprchlická skupina „Lampedusa in Berlin“ přijala. Podle této dohody s oficiálním názvem „Vereinbarung Oranienplatz“ (Dohoda Oranienplatz) nyní bydlí v ubytovně pro uchazeče o azyl, dostává 362 eur měsíčně a smí navštěvovat kurzy němčiny a školu. Jeden byrokratický problém ovšem dohoda neřeší: podle evropského azylového práva nesmějí utečenci opustit zemi, která jim poskytuje azyl (v Nasirově případě Itálie), na delší dobu než tři měsíce. Nasir by tedy vlastně již vůbec neměl v Německu být, ačkoli mu to berlínská zemská vláda oficiálně povoluje. Pro cizinecký úřad, který se drží platného zákona, je kompromis mezi vládou a uprchlíky neplatný.
Proč nezmění zákon?
„Demonstrovali jsme před zastoupením Evropské komise v Berlíně a dotazovali se, proč nezmění zákon. Proč bombardují Libyi, nutí nás utéct do Evropy a pak s námi takhle jednají?“ Jsou to především tyto otázky, které si Nasir klade. Samozřejmě to nebyla EU, kdo bombardoval Libyi. Bylo to NATO, které reagovalo na brutální postup bývalého libyjského diktátora Muammara Kaddáfího proti povstaleckým rebelům. Jenže pro Nasira, který pracoval při vypuknutí občanské války pro čínskou telekomunikační společnost v Tripolisu, znamenalo bombardování Libye Severoatlantickou aliancí také zničení jeho vlastní bezpečné existence, ať už bombardoval kdokoliv.
Čtyři roky na útěku
Nasir dorazil k italskému ostrovu Lampedusa 9. července 2011. To, že dnes může vyprávět svůj příběh, zatímco sedí v ubytovně pro utečence na jihu Berlína, je vlastně zázrak. Smrti Nasir často unikl jen o vlásek. Utíká od svých 17 let. Nejdřív z rodné Nigérie, na jejímž severu vyrostl, blízko velkoměsta Kaduna. Nasirovy vzpomínky na dětství jsou plné násilných střetů mezi muslimy a křesťany v této části země. Během bojů v roce 2002 přišli o život jeho rodiče, o pár let později zemřela babička, u níž po smrti rodičů vyrůstal. Najednou se Nasir ocitl bez střechy nad hlavou. Před násilím ve svém rodném městě utekl dál na sever, spal na autobusových zastávkách a u jedné beduínské rodiny.
Pašeráctví, mučení, korupce
Nasir se dokázal dopravit do sousedního Nigeru, kde narazil na pašeráka, který mu přislíbil, že ho dostane do Libye. Nasira to stálo spoustu peněz, ale Libye byla jeho poslední nadějí. V roce 2010 platila tato severoafrická země za ekonomicky i politicky stabilní, svou pobočku měla v Tripolisu řada mezinárodních koncernů a Nasir – jak se ukázalo oprávněně – doufal, že tam najde práci. Převaděč dovezl Nasira a desítku dalších uprchlíků do Alžíru, odkud měli po poušti pěšky dosáhnout libyjskou hranici. Do Libye se skupina dostala za tři dny. Nasirovo vyprávění o příchodu na hranici nahání hrůzu. Stále znovu, když hovoří o svém útěku, mluví Nasir o mučení a korupci. Často pronáší větu: „It’s too bad.“ Některé momenty jsou pro něj příliš traumatické, aby o nich mohl vyprávět.
Libye byla jako Evropa
V dobrém vzpomíná Nasir pouze na dobu strávenou v Tripolisu. „Před zničením byla Libye jako Evropa,“ říká Nasir. „Měli jsme všechno, dařilo se nám dobře.“ A po krátké odmlce dodává: „Rozhodně mnohem líp než tady.“ V porovnání se stále propukávajícím násilím, které zažíval v Nigérii, pociťoval Nasir Kaddáfího nekompromisní diktaturu jako stabilní prostředí. Cítil se bezpečně.
To se však s vypuknutím občanské války rychle změnilo. Firma, pro niž Nasir pracoval, urychleně stáhla svůj čínský personál. Zbyli jen Libyjci a cizinci, kteří se nemohli vrátit do své vlasti. „Všichni byli proti nám. Kaddáfího vojáci nás ohrožovali a NATU bylo zase jedno, koho jeho bomby zasáhnou.“ Nasir viděl jen jednu možnost: únik přes Středozemní moře. „Věděl jsem, že šance na přežití je padesát na padesát. Zároveň mi ale bylo jasné, že v Libyi rozhodně umřu.“ A proto znovu zaplatil spoustu peněz pašerákovi, který organizoval loď pro víc než tisíc utečenců. „Není to tak, že zaplatíte za plavbu a na lodi máte kapitána, který loď řídí. Pašerák dovede všechny na loď a pak si najde pár lidí, kterým ukáže, jak se loď ovládá. Pak loď odrazí od břehu. Je to velmi nebezpečné.“
Sen o studiu
Nasirův italský azyl platí ještě do 12. července 2015. Na otázku, zda má z tohoto data strach, Nasir energicky vrtí hlavou. „Výrazně hůř už být nemůže. Nevím ani teď, kam se podít.“ Od momentu, kdy začala platit dohoda s utečenci z Oranienplatzu, chodí Nasir každý den do školy a učí se německy. Chybí mu hlavně práce, kterou měl naposledy v Libyi. Je pro něj ponižující nevydělávat vlastní peníze. Nyní by se chtěl co nejvíce vzdělat, aby se mohl jednoho dne třeba pustit do studia. „Proč nás nenechají vystudovat na inženýry nebo lékaře? To by přece bylo pro tuto zemi dobré.“ Nasir vrtí hlavou. Ostatně jako nad mnohými věcmi, které zažil od příjezdu do Evropy.
Krátce po dokončení tohoto článku – koncem srpna – berlínská zemská vláda (nazývaná Senát) popsanou Dohodu Oranienplatz ohledně uprchlíků zrušila. Více než 100 uprchlíků z tábora Oranienplatz bylo nuceno opustit své ubytování, mezi nimi i Nasir Khalid, který je od té doby bezdomovcem a žije na ulici. Zdůvodnění znělo: Prohlášení je neplatné, protože jej podepsala berlínská senátorka pro integraci Dilek Kolat. Podle berlínské zemské vlády došlo k formální chybě – způsobilý pro podpis daného prohlášení byl v tomto případě pouze berlínský senátor pro otázky vnitra Frank Henkel, který od počátku v kauze s uprchlíky dával najevo svůj striktně nekompromisní a často provokativně chápaný postoj co se problematiky hledání azylu týká. Jak se daná věc bude dále vyvíjet, je nejasné. Uprchlíci a jejich podporovatelé oznámili, že budou demonstrovat, Oranienplatz je ve dne v noci plný policistů, kteří mají zabránit v tom, aby tam uprchlíci hledali místo k přenocování. Podle rozhodnutí Senátu by se tedy měl Nasir vrátit do Itálie. Jenže Nasir ví, že i tam by musel žít na ulici. Jediné východisko z této komplikované situace není nové prohlášení berlínského Senátu, ale závazné evropské zákony týkající se udělování azylu.
