Život

Rodičem navzdory hendikepu

Foto: © Janna DegenerFoto: © Janna Degener
Rodina Scharfova s jejich opatrovnicí z organizace sociální péče Lebenshilfe, Foto: © Janna Degener

Dovedou se duševně postižení lidé postarat o své vlastní dítě? „Zcela určitě ano,“ říkají rodiče desetiletého Holgera, kteří od narození trpí částečným mentálním postižením. „Snad, když se jim dostane výrazné podpory,“ říká jejich opatrovnice z organizace sociální péče Lebenshilfe.

Když paní Scharf prozradila, že je těhotná, vyvolalo to pěkné pozdvižení. „To nemůžeš absolutně zvládnout! A co když to dítě bude taky postižené?“ varovala ji její sestra. “Samozřejmě, že to zvládnu. A určitě bych přijala i postižené dítě, ani takové výzvy bych se nebála,“ reagovala tehdy paní Scharf. Spolu se svým mužem si dítě přáli. A navíc interrupce stejně nepřicházela v úvahu. „Protože jsem pokřtěná a chodím do kostela,“ vysvětluje paní Scharf.

Ještě dnes se manželům Scharfovým při vzpomínce na Holgerovo narození štěstím rozzáří oči, a to přestože od události uplynulo již deset let. „Měřil 56 centimetrů a vážil 4.470 gramů, obvod hlavičky měl 37 centimetrů a byl zdravý,“ vypráví hrdě paní Scharf. „Když jsme přišli domů, tak porodní asistentka předpovídala, že budeme mít špatnou noc. Ale Holger o sobě dal vědět až někdy kolem půl osmé. Byl už od narození hodné dítě,“ dodává s úsměvem její manžel.

Pomoc při vedení domácnosti a výchově dětí

Ještě před tím, než se Holger narodil, využívala paní Scharf pomoc při péči o domácnost, kterou zajišťuje Sociální služba pro duševně nemocné. „Protože trpí částečným mentálním postižením a po rozchodu s jejím tehdejším partnerem péči o domácnost nezvládala,“ vysvětluje paní K., která od té doby s paní Scharf spolupracuje jako opatrovnice. Když se narodil Holger, rozšířila paní K. svou podporu i o pomoc při výchově, kterou doporučil odbor péče o děti a mládež.

Paní Scharf zpočátku nebyla nikterak nadšená, že se jí chce sociálka plést do výchovy. „Paní ze sociální služby jim řekla, že jsem těhotná a že to sama určitě nezvládnu. Mluvili o nás bez naší přítomnosti i bez našeho svolení,“ vypráví. Když pak přišel nápad s pomocí při výchově, tak paní Scharf spadl kámen ze srdce. „Jinak by totiž chtěli, aby nám dítě bylo odebráno a předáno do náhradní rodinné péče. Koneckonců jsem paní K. už znala a věděla jsem, že s ní v pohodě vyjdu.“

A co problémy ve škole?

V školce Holgerovi zajistili službu rané péče. Pak mu byl doporučen odklad pro vstup do školy z důvodu „nedostatečného emočního vývoje“. Ve škole se ukázalo, že je málo ctižádostivý, hůř se soustředí a trpí dyslexií. „Zvláštní škola pro rodiče nepřicházela v úvahu a žádost na asistenta byla dvakrát zamítnuta. Následoval opravdový boj, až žádost skončila u správního soudu,“ říká paní K. Dnes už má Holger ve škole svého asistenta, domácí úkoly vypracovává v družině. A když přijde domů, je tam paní K.

Holgerovy problémy ve škole souvisely i s tím, že rodiče v některých věcech nebyli důslední, říká paní K. „Někdy se hádají o tom, jak dlouho může Holger zůstat vzhůru, nebo ho nechají dělat, co se mu zlíbí. A zapomínají při tom na svou vlastní zodpovědnost,“ říká paní K. a dodává, že mentální postižení v tom sice hraje určitou roli, ale takové problémy se samozřejmě objevují i v jiných rodinách.

„Nezajímá mě, že jsou moji rodiče postižení“

Ať už jde o družinu nebo školu, oblečení nebo stravování, mimoškolní aktivity nebo vztahy s jinými dětmi či návštěvy u lékařů – paní K. rodičům pomáhá identifikovat veškeré záležitosti důležité pro Holgerův vývoj. Krátce po porodu v rodině trávila 15 hodin týdně, dnes je to už hodin jen pět.

Holgerovi to nevadí a na první pohled je vidět, že mu paní K. přirostla k srdci. Že jsou jeho rodiče postižení, zatím neřeší. „O tom jsem zatím moc nemluvil. Vlastně ještě nikdy. Nezajímá mě to, dlouho jsem vlastně ani nevěděl, že jsou postižení.“

Pokroky a nezdary všedního dne

Při zvládání každodenních problémů dělají Scharfovi tu a tam dílčí pokroky. „Když Holger ve škole dostal svého asistenta, měl do roka už jen dvojky a jedničku z náboženství,“ pyšní se pan Scharf. Úlevy má pouze v němčině. V ostatních předmětech žádnou speciální podporu nepotřebuje. „A když jde na nákup, ví přesně, jak naložit s penězi.“

Ale paní K. vnímá velmi dobře i řadu problematických míst, které se v životě rodiny Scharfových objevují, a ujišťuje, že „tuto formu pomoci rodina Scharfových bude mít, dokud Holger nebude ekonomicky nezávislý“. Existují koneckonců i rodiny, ve kterých děti nemohou zůstat ani přes veškerou pomoc. „Je to často dost na hraně, ale když rodiče ze své bezradnosti či nemohoucnosti začnou děti bít, tak děti nutně musí jít jinam.“

V rodině Scharfových k násilí naštěstí nedochází a rady paní Scharf od paní K. přijímá víceméně ráda. Na druhou stranu je sama pevně přesvědčená, že by Holgerovu výchovu zvládla naprosto s přehledem i úplně sama. A někdy dokonce zatouží po druhém miminku.

Janna Degener
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
leden 2015

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Na plný plyn s nohou na brzdě
    Žurnalistka Denise Linke trpí Aspergerovým syndrem a poruchou ADHD. Ale chce světu vysvětlit, že její život je báječný. Martin Nejezchleba přináší setkání s ní, online a offline.

    Inkluze začíná v hlavě
    Inkluze je v módě, což je i politicky žádané. Ale stačí zákony k tomu, aby se v lidech vzbudilo povědomí o výhodách inkluzivního vzdělávání?

    Rodičem navzdory hendikepu
    Dovedou se duševně postižení lidé postarat o své vlastní dítě? „Zcela určitě ano,“ říkají rodiče desetiletého Holgera, kteří od narození trpí částečným mentálním postižením. „Snad, když se jim dostane výrazné podpory,“ říká jejich opatrovnice.

    Praha s překážkami
    S jakými potížemi se v prostředcích hromadné dopravy setkávají starší lidé, rodiče s kočárky nebo vozíčkáři? Tomuto problému se věnuje nový pražský dokumentární film.

    Kavárna ticha
    V berlínské kavárně Café Ole bývá relativně ticho. „Hraje hudba příliš tiše?“ Sezer Yigitoglu to neví. 30letý gastronom neslyší. Jako první neslyšící v Německu otevřel v červenci 2012 kavárnu.

    Zjevný konec byl začátek nového
    Od svých šestnácti let, kdy vypadl z balkonu ve třetím patře, je David Drahonínský připoután na invalidní vozík. Na paralympijských hrách v Londýně reprezentoval Českou republiku v lukostřelbě.

    Putování za splněnými sny
    Heřman byl vždy sportovcem. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz a skončil na invalidním vozíku. Nevzdal se. Již několik let podniká cykloputování, aby dodal odvahu všem ostatním.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...