Život

Vyrovnat se s historií je bolestivé

Foto: © Lenka Grossmannová, Muzeum romské kulturyFoto: © Lenka Grossmannová, Muzeum romské kultury
Michal Schuster pracuje od roku 2005 jako kurátor Muzea romské kultury v Brně. Foto: © Lenka Grossmannová, Muzeum romské kultury

Už v mateřské školce kreslil hrady a zámky, vypráví Michal Schuster. Historie jej zajímala od malička, tehdy především středověk. Postupem času se začal věnovat 20. století a „problémům, které jsou pořád ještě aktuální“. Zajímá ho mimo jiné historie Romů. Jako kurátor Muzea romské kultury v Brně Schuster pracuje od roku 2005.

Jak jste se k historii Romů dostal? Existuje nějaký moment, který Vás přesvědčil, že byste se měl ubírat tímto směrem?

Zásadní bylo hlavně to, že moji kamarádi bydleli přímo vedle budovy Muzea romské kultury. Potom jsem se seznámil s Petrem Lhotkou, který tam v té době pracoval jako historik. Tímhle způsobem jsem to téma začal objevovat a poznávat. Potom jsem sám bydlel ve čtvrti, kterou Brňané s oblibou nazývají Brooklyn, Bronx nebo „ghetto“. Bydlel jsem vedle muzea a začal jsem tam chodit na různé akce jako třeba promítání. Já a mé spolubydlící jsme tam začali docházet jako dobrovolníci do dětských kroužků. To funguje dodnes – dobrovolníci dětem pomáhají se školními úkoly, doučují je nebo si s nimi hrají, malují, chodí na výlety a podobně. Tím jsem se sem infiltroval. Ruku v ruce s tím jsem dostal nabídku od Petra Lhotky na brigádu - chodil jsem do muzea přepisovat staré německé listiny. Když v roce 2005 Petr z Brna odcházel, tak jsem se přihlásil do konkurzu na jeho místo. Romskou historii jsem na vysoké škole nestudoval, nicméně osud mě k jejich dějinám dovedl.

Jaká byla reakce vašeho okolí, když jste se rozhodl zabývat se v rámci své profesní dráhy právě Romy? Cítil jste nějaké předsudky?

Protože o muzeu nikdy neslyšeli, tak je většinou zajímali praktické záležitosti. Začal jsem tak romskou otázku pozitivní a nenásilnou formou šířit mezi své nejbližší, ale i v rámci širšího okolí. V mé rodné obci mě všichni znají, zabývám se i dějinami regionu a mám tam různé přednášky a historické procházky po památkách. Chtíc nechtíc moje okolí to romské téma muselo vzít na milost. Někteří tak už Romy nevidí jako něco problematického, cizího. I návštěvníci muzea často bývají překvapení, protože netušili, že Romové mají tak bohatou a zajímavou historii, kulturu, výrobky, umělecká díla, literaturu. Začínají o nich úplně jinak přemýšlet.

Právě to je důležitý aspekt v činnosti muzea, že o sobě dává vědět a skrze tyto aktivity dává vědět o pozitivních věcech, které se týkají Romů. Z médií se totiž - většinou dozvíte jen to negativní. Předsudky jsou patrné také v případě lokality muzea. Hodně lidí sem nepřijde, protože si myslí, že je tady někdo okrade nebo na ně bude křičet.

Foto: © Sabir Agalarov
Michal Schuster: „Chtíc nechtíc moje okolí to romské téma muselo vzít na milost.“ Foto: © Sabir Agalarov

Pracujete i jako pedagog. Myslíte si, že existuje posun v myšlení studentů ve vztahu k Romům? Změnilo se nějak vaše publikum při přednáškách za poslední roky?

V případě vysokých škol to téma už není tak exotické jako dřív. Pro některé tou hlavní motivací pro výběr takto zaměřených přednášek bývá zájem o téma, o kterém se tolik nemluví. Určitá míra exotiky ale nejspíš vždycky bude hrát určitou roli. Na pedagogické fakultě pak zájem studentů vychází z potřeby dozvědět se o tom tématu víc proto, že ve vzdělávacím procesu se budou setkávat s romskými žáky. Problém je ale ten, že ve školství téma romské historie, současnosti a kultury téměř není zastoupeno. To by se rozhodně mělo změnit.

Myslíte si, že právě ve změně školství v tomto ohledu tkví cesta ke vzájemnému porozumění většinové společnosti a Romů? Jakými způsoby je možné se vzájemně poznat a ztratit tak strach z neznámého, který často plodí předsudky?

Vzdělávání určitě hraje zásadní roli, a to jak vzdělání Romů samotných, tak vzdělávání majority o Romech. Jsme pořád ještě homogenní společnost, většinově česká, a vzdělávání v oblasti dějepisu je etnocentrické. Jsou to dějiny Čechů v českých zemích, na jiné otázky není místo. Po roce 1945 se paměť omezila na výsek českých národních dějin, příběh Čechů, Moravanů a Slezanů. Ostatní skupiny se z výkladu vytratily. Trochu se to změnilo po roce 1989, kdy do vzdělávání vstupuje židovská a německá otázka. I ta německá otázka ale většinou zůstane u Franze Kafky a židovská v případě Brna třeba u vily Tugendhat.

Například o romském holocaustu se za komunistického režimu téměř nemluvilo. Teprve v 70. letech se tomu začal věnovat profesor Ctibor Nečas a další. Do jisté míry pořád sklízíme plody minulosti. Musíme se s tím vyrovnávat a snažit se to měnit. Je otázkou, do jaké míry společnost přijala existenci protektorátních táborů, které sloužily ke koncentraci romského obyvatelstva v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. To teprve ukáže čas.

Myslíte si, že čas reflexe minulosti v otázkách Čechů vůči Romům teprve přijde nebo už jsme příhodný okamžik propásli a další čekání mezi námi jen otevírá hlubší propast?

Všechno má svůj přirozený vývoj s určitými zákonitostmi, který se dá jen obtížně urychlit. Je třeba, aby to bylo pozvolné. Stejné je to i s vyrovnáváním se s etapou před rokem 1989. Musí dojít k určitému časovému oddálení od té doby, k výměně generací. Realita je taková, že v určitých momentech je to vyrovnávání se s minulostí bolestivé, a proto trvá déle. To ale neznamená, že se k nějaké katarzi nedostaneme. V tom jsem optimista. V poválečném Německu to byla taky bolestivá a pomalá cesta k otevírání témat druhé světové války. Teprve v šedesátých letech se začaly otevírat otázky ne hlavních nacistických zločinců, ale těch obyčejných lidí, kteří nějakým způsobem z existence režimu profitovali a podíleli se na perzekucích. V některých případech se s tím Německo potýká dodnes. Jsou to stále otevřené kauzy, ten proces je nekonečný.

Foto: © Sabir Agalarov
Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová a německý velvyslanec Dr. Arndt Freiherr Freytag von Loringhoven na výstavě, Foto: © Sabir Agalarov

Existuje nějaká událost z romské historie, o které jste se dozvěděl v rámci své práce historika a která vás velmi zasáhla a ovlivnila?

Vyslechl jsem celou řadu příběhů, protože muzeum se od svého počátku snažilo zdokumentovat výpovědi přeživších, kteří prošli perzekucí nebo koncentračními tábory za druhé světové války. Když jsem s těmi výzkumy začínal, tak to pro mě bylo strašné. Přijedete zvenku k někomu na návštěvu, posadíte se do obývacího pokoje a ten starý člověk vám vypráví tak neuvěřitelné věci, vůbec nevíte, jak se s tím vyrovnat. Už mu nemůžete nějak pomoci, nedá se už nic dělat. A pak mu poděkujete, potřesete rukou, rozloučíte se a odejdete do svého skvělého života. Ten příběh, který jste vyslechli, ale pořád visí ve vzduchu a on s ním musí žít dál. Bývaly to opravdu těžké okamžiky. Teprve postupem času k tomu člověk začne přistupovat s nadhledem a profesionálně.

Muzeum spolupracuje například s pamětnicí romského holocaustu Emilií Machálkovou z Brna, většina jejíž rodiny zahynula v koncentračním táboře. Jezdí po školách a vypráví svůj příběh. I když jsem ten příběh slyšel mnohokrát, tak mě její bolestivý životní osud pokaždé znovu zasáhne. Ale pokud je na světě zlo, je dobré o něm vědět. Nemít iluze o tom, že lidé se dokážou poučit. V tomhle jsem realista.

V muzeu romské kultury pracujete už deset let. Jaký projekt podle vás byl v rámci Brna zatím nejúspěšnější z hlediska dopadu na diváka a přínosu pro romskou menšinu?

Důležité jsou vzdělávací projekty, kdy žáci a studenti mají možnost seznámit se s tématem mimo běžné vyučování v rámci přednášky, promítaní, besedy nebo workshopů.

V rámci Brna má pozitivní dopad brněnská Muzejní noc, která probíhá každoročně. Ukazuje se, že o naše muzeum je obrovský zájem. Návštěvníci muzea se u nás setkají s romskými návštěvníky, poslechnou si koncert, dozví se o nových knihách. Důležité je propojování: je třeba si uvědomit, jestli menšina a většina nežijí paralelně vedle sebe, aniž by se střetávaly v pozitivním slova smyslu a společně pracovaly a sžívaly se. Z tohoto hlediska je významný Ghettofest, který v Brně probíhá každý rok. Nebo pražský festival Khamoro. Tyto kulturní akce jsou zásadní. Skrze hudbu nebo divadlo lidé totiž snáze ztrácí předsudky a sbližují se.

Rozhovor vedla Judith Krulišová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
listopad 2014

    Michal Schuster

    Mgr. Michal Schuster vystudoval historii a archivnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2005 pracuje v Muzeu romské kultury v Brně jako historik a kurátor. Jako externí pedagog pomocí přednášek seznamuje studenty a veřejnost s tématem Romů a jejich historie a kultury. Aktivně se zapojil do projektů Paměť romských dělníků, jehož realizátorem je Katedra sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Studium moderních dějin jako kvalifikace k implementaci multikulturní výchovy, což je specializace, která je od roku 2011 v nabídce Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Úspěch navzdory vší pravděpodobnosti
    Příběh jako stvořený pro hollywoodský trhák: Nizaqete Bislimi jako dítě z nemajetné uprchlické rodiny udělala navzdory všem překážkám kariéru v advokacii a zabývá se cizineckým a azylovým právem.

    Vyrovnat se s historií je bolestivé
    Historie jej zajímala od malička. Postupem času se začal věnovat 20. století a „problémům, které jsou pořád ještě aktuální“. Od roku 2005 je Michal Schuster kurátorem Muzea romské kultury.  

    Lety: vepřín nebo památník?
    Na místě někdejšího koncentračního tábora v Letech dnes stojí vepřín, za jeho přesun majitelé požadují 1 miliardu korun.

    Nezůstávat stranou
    Rozhovor s ředitelkou muzea romské kultury o pravicovém extremismu a celkové problematice nynější situace Romů v České republice.

    Obchod s chudobou
    Josefov má problém s byty. Má jich přespříliš pro ty, kteří ve městě nejsou vítáni. Přitom se ale staly velkým byznysem. Podnikatelé totiž nově objevili „sociální“ bydlení.

    Veřejnost ve střehu
    Iniciativa „Ne Rasismu“ se snaží dosáhnout toho, aby Češi, kteří s protiromskými a neonacistickými tendencemi nesouhlasí, nezůstávali v ústraní, ale naopak o sobě dali vědět.

    Český rasismus na síti
    Rasistické vtipy (často o Romech) jsou bohužel často garanten pro lajky na Facebooku. Rasistická žumpa čerpá hlavně z vymyšlených zpráv.

    Kočárkem k solidaritě
    Za projev solidarity sklidila firma prodávající kočárky vedle všeobecného uznání také řadu rasistických poznámek a výhružek. A vůbec nehrálo roli, že jde o pomoc čerstvě novorozeným paterčatům. Projevy nenávisti vyvolal jejich romský původ.

    Vyprávěním proti předsudkům
    Hluční, špinaví a práce se štítící: takové předsudky vůči Romům jsou v Česku bohužel stále ještě hojně rozšířené. Trojdílný dokumentární komiks O přibjehi staví proti tomuto stereotyp vzrušující zkušenosti Kevy, Albíny a Ferka – tří Romů, jejichž životy už nemůžou být rozdílnější.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...