Život

Stojíme na rohu Hardenbergstraße und Fasanenstraße. Svítí slunce, asi třicet přítomných si ale přesto nechává bundy na sobě. Možná je mrazí při pohledu na krvavé události, jejichž souvislosti jim Eike Stegen právě osvětluje: „Na tomto místě arménský student, Soghomon Tehlirian, dne 15. března 1921 zastřelil hlavního strůjce arménské genocidy, Mehmeta Talaata Pašu.“

Eike Stegen je jedním ze čtyř studentů magisterského studia na Touro College v Berlíně, kteří jednoho slunečného nedělního dubnového dopoledne pořádají historickou, interkulturní procházku, kolem berlínské Hardenbergstraße. Další dějiště a památníky jsou odsud, co by kamenem dohodil. Obzvlášť německo-turecko-arménské dějiny si tu jako by samy sobě doslova šlapaly na nohy.

Vyvraždění Arménů bylo něco jako holocaust

Těchto překvapivých souvislostí si všimli čtyři berlínští studenti Touro College a začali rešeršovat. Poté našli sponzory a věhlasné podporovatele. Mimo jiné svého profesora Dr. Andrease Nachamu a německou státní instituci Spolková centrála pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung). Společně s akcí Sühnezeichen Friedensdienste (ASF), Touro College Berlin a spolufinancované Evropským integračním fondem (Europäischer Integrationsfonds) a nadací Meridian Stiftung výsledky svých rešerší prezentují multimediální formou a ve třech jazycích.

Na webové stránce Flucht-Exil-Verfolgung.de je v současné době k dispozici audioguide včetně mapy města. Brzy přibude multimediální průvodce městem, díky kterému budou moct mnohavrstevnaté, historické souvislosti v budoucnu objevit zájemci z celého světa. Webové stránky jsou v němčině, ale mají i anglickou a tureckou mutaci.

Protože tvůrci projektu Anne Lepper, Katarina Rudolph, Eike Stegen und David Zolldan studují magisterský program „Holocaust Communication and Tolerance“, nejsou pro ně dějiny národního socialismu neznámé téma. Donedávna ale neměli ani tušení, že genocida v Arménii, která se přirovnává k holocaustu, v Berlíně zanechala tak hluboké stopy. Nevěděli například to, že naproti Univerzitě umění (Universität der Künste) byl postřelen hlavní strůjce genocidy.

Berlín jakožto útočiště pro turecké válečné zločince

To, že arménský atentátník byl okamžitě zatčen, byl pravděpodobně jeho úmysl. Vražda byla součástí celosvětové pomsty Arménů, kampaně s názvem „Operation Nemesis“, nazvané po řecké bohyni spravedlivé odplaty. Arménští „mstitelé“ tímto atentátem na tehdejšího velkovezíra Osmanské říše chtěli mimo jiné upozornit na německo-turecké spojenectví a kulturu přehlížení.

Už v roce 1898 se německý císař prohlásil za ochránce všech muslimů světa. V první světové válce byly Němci s Tureckem spojenci, německá vláda pak genocidu křesťanského arménského obyvatelstva vnímala jako vnitřní záležitost tureckého státu. Po porážce v roce 1918 poskytlo Německo mnoha čelních tureckým politikům neoficiálně azyl. Mehmet Talaat žil v Berlíně pod jiným jménem, ale německá vláda velmi dobře věděla, čí pobyt podporuje a umožňuje.

Soghomon Tehlirian v soudním řízení vysvětlil, že v genocidě přišel o své rodiče. Mehmeta Palaata sice zabil, ale nedošlo k tomu, co si od toho sliboval – zveřejnění pozadí tohoto činu. Arméni byli už po dvou dnech soudního řízení prohlášeni za nepříčetné a propuštěni na svobodu. Tělo Mehmeta Talaata bylo po roce 1943 převezeno do Istanbulu. Tam byl uložen do čestného hrobu. Mnoho škol, náměstí a ulic v Turecku dodnes nese jeho jméno.

Německý bojovník proti nacismu v tureckém exilu

Podobně známý je v Německu Ernst Reuter. Málokdo ale ví, že pozdější starosta Berlína během druhé světové války uprchl do Turecka. Političtí protivníci mu to později rádi vyčítali. Vznikaly karikatury, na kterých měl Reuter na hlavě tureckou pokrývku hlavy zvanou fez – paradoxně čepici, kterou v Turecku od dob Atatürka už nikdo nenosí. Podobně se útočilo kupříkladu i na spolkového kancléře Willyho Brandta, který během druhé světové války emigroval do Norska. Výčitky ale nebyly nijak zvlášť zaměřené na Turecko nebo Norsko. Podle Eike Stegena se tím ve společnosti mobilizovaly již přítomné pocity zášti podle motta: „Co jsme dělali my tady, víme. Ale co jste prováděli vy tam venku, to nemůžeme vědět.“ Stojíme před Studentenhausem vedle mensy na náměstí Steinplatz. Na budově je pamětní deska, která informuje o tom, že právě tady žil Ernst Reuter po svém návratu z Turecka v roce 1946. Nedaleko odtud se Hardenbergstraße mění v kruhový objezd. Tento dopravní uzel od roku 1953 nese jméno právě Ernsta Reutera.

Na zemi před domem na rohu Kantstraße a Fasanenstraße jsou čtyři „kameny zmizelých (Stolpersteine), které připomínají, že v Osvětimi zahynuli taky turečtí Židé. Rodina Beharových v roce 1915 hledala původně útočiště v Německu. Utekli před nesnášenlivostí vůči menšinám, jež byla součástí tehdejší politiky osmanské vlády. Díky tureckému občanství měli po dobu několika let ve Třetí říši klid. Později se ale ukázala zlovůle byrokracie, německo-turecké úřady začaly jednat a Beharovi museli jít na smrt.

Multimediálně pojatá, historická stopovaná

Tyto a mnoho dalších míst, které vyprávějí rozmanité pohnuté životní osudy lidí, ve kterých jde o uprchlictví, pronásledování a exil v přistěhovaleckém městě Berlíně. Projekt byl spuštěn a veřejnosti představen v berlínském August-Bebel-Haus 23. dubna 2015, v předvečer stého výročí genocidy v Arménii.

Kdo se vydá na tuhle multimediálně pojatou, historickou stopovanou čtyř studentů Touro College, zažije na vlastní kůži, jak úzce arménská genocida souvisí s německou historií. Akce Sühnezeichen Friedensdienste bude školám procházku nabízet jako didaktickou exkurzi.