Bourat tabu
21-letá Yeksa Bakircian se ve velkém zasazuje za zpracování arménské genocidy.
Tichý, ale historický okamžik. 23. dubna pochodovalo několik stovek lidí od Berlínského dómu k Braniborské bráně. Svíčkami a světly uctili památku 1,5 milionů Arménů, kteří byli vyvražděni za první světové války mladotureckou vládou Osmanské říše. Historici arménskou genocidu už nějakou dobu nazývají pravým jménem. V Turecku se ale vyvraždění z oficiálních míst nadále popírá. Kdo se vůči této politice vymezí, toho udají kvůli údajnému hanobení. To se před pár lety stalo i Orhanu Pamukovi, tureckému spisovateli, který je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. I v Německu bylo označení arménské genocidy dlouho politické tabu, které nyní poprvé prolomil až Spolkový sněm a spolkový prezident Joachim Gauck. Tím se naplnilo velké přání mladých Němců s arménskými kořeny. Jde jim ale o víc: o skutečné zpracování minulosti. I na německých školách.
Yeksa Bakircian gehört zu den Initiatorinnen des „Lichterzugs für die Vergessenen“. Die 21-jährige Studentin aus Bochum engagiert sich in der Aktiven Armenischen Jugend, ist außerdem Teamleiterin bei den Jungen Armeniern, der Jugendorganisation des Zentralrats der Armenier in Deutschland (ZAD).
Yeksa Bakircian patří k iniciátorům akce „Lichterzug für die Vergessenen“ - „Pochod světel za zapomenuté“. Yekse je 21 let, studuje v německé Bochumi a pracuje pro organizaci Aktivní arménská mládež (Aktive Armenische Jugend), kromě toho vede tým mládežnické organizace Mladí Arméni (Junge Armenier), která je součástí Ústřední rady Arménů v Německu (Zentralrat der Armenier in Deutschland). Yeksa sama sebe považuje za Arménku, což hodně souvisí s arménskou genocidou během první světové války. Její rodiče jsou Arméni, narodila se ale v Německu, jako dítě si myslela, že je původem Kurdka. „Mí rodiče vyrůstali ve východní Anatolii, tedy v současném Turecku. Hovoří kurdsky a turecky, ale ne arménsky.“ O svém skutečném původu se Yeksa dověděla, když chodila na základní školu.
Táta mi řekl: „Seš ještě moc mladá.“
I slova jako „genocida“ nebo „vyvraždění“ tehdy slyšela poprvé. „Ta slova padala častěji, když táta mluvil s dospělými. Když jsem se ho ale na to zeptala, řekl mi: 'Yekso, počkej ještě pár let, potom ti to vysvětlím. Seš ještě moc mladá.'“
Ale Yeksa nechtěla čekat. „Tajně jsem pročítala knížky v tatínkově knihovně a pokoušela se zjistit, o co v té genocidě šlo.“ Z románů se tehdy desetiletá Yeksa dozvěděla o takzvané mladoturecké vládě Osmanské říše, která nařídila vyvraždění Arménů, kterému padly za oběť také tisíce Aramejců, Asyřanů a pontských Řeků. V letech 1915 a 1916 bylo dle odhadů zavražděno více než 1,5 milionů lidí těchto národností – jednalo se o jednu z prvních systematických masových vražd 20. století.
„Dostala jsem šílený vztek“
„Když jsem se o tom dozvěděla, dostala jsem šílený vztek,“ říká Yeksa dnes, více než deset let poté. Rozčílilo ji nejen násilí, které v knihách bylo vylíčeno. „Taky jsem dostala vztek na své rodiče, že mi zamlčovali, čeho byli mí předci obětí.“ Yeksa se dozvěděla, že její dědeček přežil jako jediný z rodiny – díky jedné kurdské rodině, která jej přijala, dala mu turecké jméno Mustafa a naučila ho turecky a kurdsky. „Proto mí rodiče neumí arménsky,“ říká Yeksa. Proto taky Yeksin otec dlouhá léta používal turecké příjmení. Na základě rozhodnutí soudu v roce 2012 prosadil, že své turecky znějící příjmení Bakiriciouglu změní na arménské příjmení svých prarodičů Bakircian.
„Na vesnici, z níž pochází, se táta vždycky cítil jako člověk druhé kategorie. Nikdy tu nemohl projevit svoji kulturu, svoji víru,“ říká Yeksa. Jejich příbuzní, kteří ve východní Anatolii dodnes žijí, na tom jsou podobně. „Arméni jsou v Turecku nadále potlačováni.“
Roku 2007 byl postřelen arménský novinář Hrant Dink
Jako jeden příklad za všechny lze zmínit zavraždění Hranta Dinka. 19. ledna 2007 byl tento arménský novinář postřelen na ulici v Istanbulu za bílého dne. Tato vražda si získala pozornost mezinárodních médií a upozornila na problematickou tureckou politiku vůči menšinám. Po celém světě se demonstrovalo, premiér Recep Tayyip Erdogan byl vyzýván k tomu, aby učinil přítrž diskriminaci arménské menšiny v Turecku.
Tehdy bylo Yekse 16 let, už byla politicky aktivní. „Prosadila jsem ve škole to, že jsme se o genocidě bavili. Dělala jsem na to téma referáty a ukázala jsem spolužákům různá videa na toto téma.“ Hodně učitelů její snahu ve vyučování genocidu tématizovat ze začátku odmítalo. „Měla jsem dokonce pocit, že učitelé toho o tom ví mnohem méně než já. Přitom by to mělo být spíš naopak.“
Výměnný pobyt v Arménii
Yeksa dnes arménštinu považuje za svoji „skutečnou mateřštinu“. „Cítila jsem se tam doma, ještě než jsem v Arménii byla poprvé.“ V jedenácté třídě od svých rodičů dostala neobyčejný dárek. Zatímco její spolužáci jeli na výměnný pobyt do Velké Británie nebo Ameriky, Yeksa strávila čtyři a půl měsíce v Arménii. „Ten okamžik, kdy jsem poprvé stála na arménské půdě, byl jeden z nejintenzivnějších v mém životě.“
V Německu žije kolem 40 000 Arménů, což je nesrovnatelné s 1,7 milionu německých obyvatel tureckého původu, kteří tvoří největší skupinu cizinců v Německu. Recep Tayyip Erdogan, od srpna 2014 turecký prezident, již v přípravném stádiu akcí na uctění památky vyvražděných Arménů oznámil konsekvence, pokud důležití ekonomičtí partneři Turecka odmítnou spolupracovat na základě turecké verze historické interpretace těchto událostí. Erdogan kritizoval veřejně dokonce papeže Františka, který arménskou genocidu nedávno tematizoval. Když francouzští politici před několika lety požadovali zpracování genocidy, odvolal Erdogan, tehdy ještě premiér vlády, tureckého velvyslance z Paříže.
I proto je tedy velkou senzací, že Joachim Gauck v souvislosti se 100. výročím arménské genocidy použil slovo „vyvraždění“. Prozatím se politici tomuto tématu vyhýbali. V oficiálním vyjádření Spolkového sněmu z 21. ledna se píše pouze o „utrpení Arménů“. Téma se tu projednávalo už v roce 2005. Tehdy se hovořilo o „masakrech a vyhnání“, ale nikoli genocidě.
Německé císařství a arménská genocida
Vyhýbání se tématu z oficiálních míst má vícero příčin. K takovým může patřit také strach z nevýhod plynoucích pro diplomatické a ekonomické německo-turecké vztahy. To celé ale může souviset také se zodpovědností, kterou by Německo muselo převzít, pokud by vyvraždění Arménů jako takové uznalo.
V knize Nápomoc při genocidě (Beihilfe zum Völkermord) novinář Jürgen Gottschlich odkryl, že německé císařství se zapletlo do zahubení Arménů. Podíl Německa nevidí jen v tom, že bylo jedním z největších spojenců. V knize předkládá důkazy toho, že Německo projevovalo více než aktivní akceptaci genocidy: podle Gottschlichových rešerší německá vláda masakr označila za „tvrdý, ale užitečný“.
„O historii nemluvíme“
Vliv, jaký má Erdoganova politika vůči Arménii na Turky žijící v Německu, bývá považován za obrovský. Dvaadvacetiletý Armén, studující v Berlíně, který odmítl sdělit své jméno, vyprávěl o tom, že jeho turečtí spolužáci odmítají jakýkoli hovor na toto téma. Když řeknu, že pocházím z Arménie, reagují často takto: 'O historii nemluvíme.' Slovo 'genocida' pak nedokážou ani vyslovit.“
Yeksa má podobné zkušenosti. Jedna turecká rodina, s níž se už déle přátelí, ji blokuje ve všech sociálních sítích. „Od jedné kamarádky vím, že poslední týdny neustále sdílejí články, ve který se vyvraždění popírá. Evidentně nechtějí, abych o tom věděla.“
Setkává se ale i s jinými reakcemi. „Před několika dny mě oslovila alevitská obec s žádostí o kooperaci. Jsem určitě pro.“ Yekse jde především o to vynášet na světlo pravdu. K tomu je z jejího pohledu v Německu potřeba zpracovávání – na státních školách, ale i v turecké obci. „Věřím, že čeho se především nedostává, jsou informace. To se musí změnit.“
