Život

Lidé jsou většinou dobří

Foto: © Judith KrulišováFoto: © Judith Krulišová
Vojtěch Boháč: „Stopování je hrozně důležité, člověk zjistí, že lidé jsou všude stejní.“ Foto: © Judith Krulišová

Vojtěch Boháč cestuje jen stopem. Dojel tak mimo jiné do Maroka nebo Libanonu. Delší dobu strávil v Rusku a na Ukrajině, odkud psal reportáže o situaci na Krymu a válce v Donbase. V rozhovoru Judith Krulišové prozradil, jak mu cestování rozšiřuje obzory a proč své cesty nikdy neplánuje předem.

Co odstartovalo tvoji touhu cestovat?

To už je dávno. Mám starší sestry a ty hodně stopovaly. Stopovali jsem hodně na divoko s nima třeba někde u rybníka jsme zastavili auto a to nás popovezlo asi pět kilometrů. Z toho bylo cítit takové to vzrušení, že ostatní jsou ještě ve škole a já stopuju. Asi v deváté třídě na základce jsem poslouchal punk a hodně jsme jezdili na koncerty. Na gymplu jsme s kamarádama stopovali do Holandska, do Španělska. Kdykoli byl volný víkend, tak jsme stopovali. Jednou jsem se na několik měsíců sbalil a protože mi škola přišla o ničem, tak jsem i s učebnicema odjel do Maroka a Španělska.

Pak už mě západní Evropa omrzela. Podal jsem si přihlášku na letní školu do Ruska a tím začalo moje cestování po východě. Strávil jsem pak půl roku ve Vladimiru a půl roku v Nižním Novgorodě. Jeden měsíc se tak protáhl na rok. Do Ruska jsem přijel ve chvíli, kdy tam probíhaly velké demonstrace proti Putinovi na přelomu roku 2011 a 2012. Tam mě napadlo, že bych o tom něco mohl napsat. Lidi to četli a já si uvědomil, že psát by mě bavilo. Po návratu domů jsem zase trochu cestoval, ale chtěl jsem si zlepšit ruštinu a psát do novin třeba i rusky. Tak jsem odjel do Simferopolu.

Jak se rozhoduješ, kam vyrazíš? Promýšlíš to nějak, nebo prostě sedneš na první auto a jedeš?

Viděl jsem v kině film Valčík s Bašírem a hned poté jsem se prostě rozhodl, že co nejdřív musím odjet do Libanonu. Napsal jsem kamarádce a jeli jsme. Jednou jsem jel v šalině a díval se z okna, chtěl jsem někomu napsat, tak jsem poslal zprávu kamarádovi, jestli nechce jet do Kanady. Napsal, že jo. Tak jsme jeli do Kanady a zůstali tam tři měsíce.

Předchází cestě nějaké plánování?

Já nejsem úplně plánovací typ. Neumím plánovat a nebaví mě to. Teď když píšu do novin, tak už si ale trochu vybírám, kde bych si s kým mohl popovídat. Třeba do Donbasu jsem jel ale bez jakéhokoli plánování a kontakty jsem hledal na místě. Snažím se být otevřený, chci si plány vytvářet až na místě, mít volnost je měnit. V létě na Ukrajině jsem třeba dostal nabídku jet s konvojem humanitární pomoci do války, tak jsme druhý den jeli.


V jaké zemi tě nejvíce překvapil rozdíl mezi tím, co jsi očekával, a tím, co jsi zažil a viděl?

V případě Donbasu by hlavně dřív člověk očekával, že tam budou jíst děti. Pak ale vidíte, že tam žijí normální lidi, všechno probíhá normálně – až na to, že je tam válka. Naše dojmy vytvářejí média, která informují jen o válce. Zajímavé byly první cesty do arabských a muslimských zemí. V Sýrii, Libanonu i Maroku jsou mnohem pohostinnější lidi než u nás. Žádní barbaři, jak se tady často tvrdí.

U nás často převládá takový názor, že čím je něco dál, tím je to tam barbarštější a nebezpečnější, takže lepší je tam nejezdit. Stopování je v tomhle ohledu hrozně důležité, člověk zjistí, že lidé jsou všude stejní. Tohle pro mě bylo nejhezčí překvapení: zjištění, že lidé jsou většinou dobří.

Jakými jazyky se na cestách dorozumíváš?

Snažím se učit jazyky zemí, kam jezdím. Nebaví mě cestovat tam, kde lidem nerozumím. Z toho mám potom jen takový turistický zážitek, mnohem více mě zajímají příběhy lidí, kteří tam žijí. Mluvím rusky a anglicky, dorozumím se německy a španělsky.

Studoval jsi v Rusku a na Ukrajině. Jaký jsi tam zaznamenal přístup k cizincům, ke stopařům?

Jinak je to na Krymu a jinak v každém ruském regionu. Na severním Kavkaze stopuješ pár minut a okamžitě ti někdo zastaví, lidé tě hostí, zvou domů a dokonce přemlouvají, ať u nich zůstaneš několik dní. Říká se, že čím dál je člověk od Moskvy, tím lepší lidi potkává. To platí asi zvlášť pro Sibiř, tam je stopování snadné. Stejně jako kolem Petrohradu. Na Sibiři často neviděli turistu hodně dlouho. Byl jsem tam na letní škole v Ťumeni. Jednou jsme šli do hospody, kde nějaká holka slavila narozeniny. Když nás viděla, tak se rozbrečela, že na její oslavu narozenin přijeli cizinci. Hrozně ji to dojalo. To bylo jako z nějakého ruského románu z 19. století.

Když jsi na Ukrajině a v Rusku žil, zažíval jsi tam kulturní šok?

Když je člověk na Rusko zvyklý, tak už ho to asi nepotká. Mě tam naopak pozitivně překvapilo, jak jsou lidé na Krymu kosmopolitní a celkově mi Ukrajinci sedí. Jasně, že se nedá generalizovat, ale ve srovnání s Rusy mi Ukrajinci přišli otevřenější k diskuzi. Jsou schopni změnit názor, přiznat si, že něco neví nebo naopak ví.

Chtěl by ses do nějaké země vrátit nebo tam dokonce zůstat?

Já miluju Česko, nechtěl bych odejít. Baví mě cestovat, protože si tím člověk rozšíří obzory, ale nikde jinde, než v Česku bych nechtěl žít. Rozhodně bych se ale chtěl vrátit do Libanonu.

brněnsky „tramvaj“
Rozhovor vedla Judith Krulišová.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červenec 2015
odkazy k tématu

Vojtěch Boháč

Vojtěch Boháč žije v Brně a studuje politologii. Zajímá se především o východní Evropu. Během svého studia strávil rok v ruských městech Vladimir a Nižnij Novgorod, rok pak v tehdy ještě ukrajinském Simferopolu na Krymu. V době jeho pobytu došlo k ruské anexi Krymu. Na svých cestách Vojtěch Boháč dělá rozhovory s místními a píše reportáže, které zveřejňuje v různých novinách a časopisech jako Právo, A2arm, Deník Referendum nebo Reportér.

Další články k tématu

Teplo pro Ukrajinu
Obyčejný kluk z Brna Michal Kislicki, který si říká Kody, se jednoho dne vydal na Ukrajinu a už tam zůstal. Rozhodl se pomáhat lidem na Donbasu, kde je válka.

„Zůstaneme, dokud nezemřeme“
Pozoruhodný dokumentární film českého režiséra Jiřího Stejskala Jáma zachycuje boj jedné svérázné ženy s ukrajinským státem.

Lidé jsou většinou dobří
Vojtěch Boháč cestuje jen stopem. Delší dobu strávil v Rusku a na Ukrajině, odkud psal reportáže o situaci na Krymu a válce v Donbase.

Láska je alfa a omega všeho
Rostislav Strojvus vykonává humanitární pomoc na Ukrajině. Působí jako kněz v Olomouci a sám pochází z Ukrajiny. Rozhovor o životě v zemi, kde se právě válčí.

„Na dálku je to ještě drásavější, než být přímo ve víru dění“
Khrystyna (25) a Mykola Maksymenko (27) se do Německa z Ukrajiny přestěhovali v roce 2011. Jako teenageři se účastnili „Oranžové revoluce“ v roce 2004. Deset let poté byli nuceni dramatické události na Euromaidanu sledovat na internetu.

Lipsko – Lvov a zpět
Mistrovství Evropy v kopané? To už je minulostí. Věznění bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové? Západními médii do značné míry zapomenuto. Vzpomínka na zemi i lidi v pozadí fotbalového mistrovství Evropy.

Žádné výjimky!
„Případ Tymošenková“ a chování západních politiků. Komentář.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Smát se všemu navzdory...
... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

Má dáti | dal
Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...