Život

Kristine* má na sobě černé kalhoty, k tomu vyladěné sako a na nohou černé lakovky. Její angličtina je bezchybná, slovní zásoba bohatá. Kristine je z Lotyšskaa a píše právě svou doktorskou práci z oboru hospodářských věd. „Ty jsi přece z Německa, ne?“ zeptá se mě bez okolků na schodišti v budově univerzity. Mluvily jsme spolu právě o počasí, ale Kristine náhle stáčí hovor na politiku. „Jaká je teď u vás situace s uprchlíky?“ ptá se. Rozpovídám se, vyprávím o přeplněných tělocvičnách a o spolužácích z univerzity, kteří do záchytných táborů přinášejí obnošené šatstvo. „Jsi pro přijímání uprchlíků, anebo proti?“ ptá se Kristina. S takovou přímostí jsem nepočítala. „Samozřejmě pro...,“ začínám. Kristina mi vpadne do řeči: „Jo, dokud je člověk nemusí ubytovat ve vlastním bytě, tak je vždycky pro. Ale čeho je moc, toho je příliš.“

Protest – ale proti čemu?

Je 776 uprchlíků v rozmezí dvou let příliš? Pro mnoho Lotyšů ano. V Rize vyšlo do ulic 500 lidí na protest proti rozhodnutí vlády, která se podvolila tlaku ze strany Evropské komise a souhlasila s přijetím tehdy 776 lidí. Bezpečnostní úřady počítaly s přibližně stovkou demonstrantů, ale 22. září jich bylo najednou pětkrát tolik. „Na lotyšské poměry je to vysoký počet,“ říká Ojārs Skudra, profesor oboru Komunikační vědy na Lotyšské univerzitě. „V Lotyšsku neexistuje žádná protestní kultura v tom smyslu, že by se konaly pravidelné protestní akce. Když se před parlamentem sejde 200 lidí, aby podepsali petici, je to už opravdu velmi mnoho,“ říká.

Kdyby šlo vše podle předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera, mělo by Lotyšsko v příštích dvou letech přijmout více než 1000 uprchlíků. Postupně došlo ke shodě na počtu 531 uprchlíků. Do některých německých měst přicházelo v posledních měsících téměř 10.000 uprchlíků – a to denně. Nelze opomenout, že Lotyšsko má v porovnání s Německem pouze dva miliony obyvatel. Tyto dva miliony obyvatel jsou však v otázce uprchlíků zajedno: Pole aktuálního průzkumu veřejného mínění, který uspořádala agentura Latvijas Fakti, je téměř 70 % dotazovaných Lotyšů proti přijímání uprchlíků ze severní Afriky a z Blízkého východu. Proč se lotyšské obyvatelstvo přijímání uprchlíků tolik brání?

Obrazy hrůzy v médiích

Přeplněná nádraží, zástupy mrznoucích lidí na hraničních přechodech – něco takového v Lotyšsku doposud není. „My tyhle problémy vůbec nemáme, to všechno jsou jen abstraktní diskuse,“ říká Ojārs Skudra. Média však přispívají k tomu, že se mezi lidmi šíří neurčitý strach. Na titulních stranách lotyšských novin převládají palcové titulky o hořících uprchlických ubytovnách v Německu, o mrtvých ve válce v Sýrii a o hrůzných činech takzvaného Islámského státu.

Do skutečného kontaktu s islámem se Lotyši téměř nedostanou. V celém Lotyšsku je pouze 16 muslimských komunit a mešitu v Rize by kolemjdoucí mohl klidně považovat i za obytný dům. Videa na YouTube, která ukazující stínání hlav, přesto stačí šířit ve společnosti latentní islamofobii.

Ojārs Skudra připisuje médiím v Lotyšsku značný vliv na utváření veřejného mínění, ale zároveň zdůrazňuje, že uprchlická otázka je probírána ze všech stran a že se ke slovu dostávají jak kritikové, tak i zastánci. Kromě toho jsou prý témata jako Islámský stát a syrský konflikt všudypřítomná i v mezinárodních médiích. Podle názoru profesora Skudry je to vina politiky, že tolik otázek zůstává nezodpovězeno. Plánované přijetí 776 uprchlíků, které lotyšská vláda Evropské unii zpočátku přislíbila, označuje Ojārs Skudra za symbolickou politiku, která si klade za cíl hlásat evropskou solidaritu. Ta je oprávněná, ale problém je prý jinde.

Otázky bez odpovědí

„Nejde o strach obyvatelstva, jde o nezodpovězené otázky,“ říká vědec. „Nebude jich za půl roku víc? Ze strany Evropské unie nepřichází žádná odpověď,“ říká Ojārs Skudra, když uvažuje o době, která by měla následovat po přijetí uprchlíků. To, že evropští politikové dlouho nedokázali dospět ke konsenzu, jen zesiluje bezradnost. Vědec klade další otázku, která zaměstnává Lotyšsko: „Když chtějí všichni uprchlíci do Rakouska a do Švédska, proč je máme přijímat my? A když už tady jednou budou, ale nebudou tady chtít zůstat, tak je k tomu pak budeme muset nutit?“

Povinnost politiky a médií

Didzis Melbiksis je novinář a poradce Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v Lotyšsku. Jeho profil na Twitteru zdobí výňatek ze Všeobecné deklarace lidských práv: „All humans are born free and equal in dignity and rights.“ („Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.”) Didzis Melbiksis nemá pochyb o tom, že tento pobaltský stát se s plánovaným počtem uprchlíků dobře vypořádá. Ale i on vnímá, že lotyšští politikové jsou nuceni do rozhodování, při kterém se jim jakýkoli postup jeví jako nevýhodný. „To je otázka politické vůle,“ říká. Některým politikům, kteří chtějí štvavými protiuprchlickými hesly cíleně sbírat hlasy voličů, vytýká populismus. Velkou část politiků však vnímá prostě jako nemotivovanou: „Debata musí obsahovat jakýsi idealismus. Jako politik musíš lidi inspirovat. Chybí nám idealismus, vize i politické ideje. Debata, která se tu vede, je velice technokratická,“ říká Didzis Melbiksis.

Melbiksis by chtěl, aby se to změnilo a aby Lotyši byli vůči uprchlickým tématům vnímavější, a proto twittruje a prezentuje svoje názory, ale také vzdělává mladé novináře. Ve workshopech se tito mladí lidé mohou učit, jak přiměřeně referovat o takzvaných zranitelných cílových skupinách, jako jsou uprchlíci. Má však pochopení pro to, že se to ne všem jeho kolegům daří. „Ať už na to nahlížíte z jakékoli strany, je to vždycky otázka nákladů a je obtížné to zprostředkovat společnosti.“ Zmiňuje také kolegy, kteří jsou prostřednictvím štvavých internetových komentářů a urážek pod nátlakem, jakmile se vysloví pro společenskou solidaritu.

Debata budoucnosti

Po dosažení dohody o evropské kvótě na rozdělení uprchlíků pozoruje Didzis Melbiksis změnu v lotyšském diskurzu o uprchlících. V Lotyšsku se například už nemluví o tom, kdo je pro přijetí uprchlíků a kdo proti, ale mnohem spíše o tom, co se s lidmi, kteří skutečně přijdou, bude dít dál. Přesto si tento novinář přeje další změnu v myšlení: „Musíme se sami sebe ptát na to, co tato debata vypovídá o nás jako o zemi, a ne na to, co vypovídá o uprchlících,“ říká.

*Jméno bylo změněno.