Život

Opožděný pohřeb

Foto: © Irena DudováFoto: © Irena Dudová
Slavnostní umístění kamenů zmizelých v Lipsku, kterého se účastnili i pozůstalí Gerhard a Frieda Deussingovi, Foto: © Irena Dudová

Kameny zmizelých jsou hroby těch, kteří nikdy nebyli pochovaní. V říjnu 2015 se v Lipsku nové „stolpersteine“ pokládaly hned na 9 místech. Jedná se o občanskou iniciativu spojenou s rozsáhlými rešeršemi. Irena Dudová vyzpovídala Kristinu Wermes, jak ji něco takového napadlo realizovat.

Všechno začalo v Muzeu romské kultury v Brně, kam se Kristina v roce 2009 přestěhovala jako hostující lektorka němčiny: „Navštívila jsem tam stálou výstavu, která se mezitím rozrostla a dokonce nabízí německo-anglického audioprůvodce. Tehdy byla expozice ještě relativně malá a já jsem se dostala do místnosti, ve které byla znázorněna historie pronásledování Sintů a Romů za nacismu. Tam jsem také našla takzvanou ‚Hauptbuch‘ úseku B II v osvětimském koncentračním táboře, kam byli deportováni Sintové a Romové. Ostatně tyto etnické skupiny stejně tak jako Židé byly z rasistických důvodů systematicky pronásledovány, kolem půl milionu jich přišlo o život. Ze zvědavosti jsem začala pátrat po tom, kdo přesně byl deportován z Lipska do Osvětimi. Jména jsem si zapsala a napadlo mě pátrat dál a případně realizovat projekt Kamenů zmizelých ve svém rodném městě. Původně jsem něco podobného chtěla uskutečnit v Ústí nad Labem, kam jsem se přesunula z Brna. Osud mě pak ale zavál přeci jen zpět do Lipska, takže to bylo jasné.“

Kristina se zaměřila na osud dvou konkrétních lidí, kteří byli spjati s jejím rodným městem: Familie Deussing. Toto příjmení jí utkví v paměti. Chce o nich najít vše, co se dá. Hlavně však členy rodiny, kteří ještě jsou naživu. Začíná provádět rešerše: obrátí se na městský archív a vedení města. Nepřestává se vyptávat a pátrat. Do svého počínání později začlení i lipský spolek Erich-Zeigner-Haus. Jedním z cílů, které si tento spolek klade, je podporování hodnot jako odvaha, demokracie, nenásilnost a tolerance. A také realizace projektů, ve kterých jsou mladí lidé konfrontovaní s problematikou národního socialismu. Kristině se podaří aktivovat i školáky z gymnázia Immanuela Kanta a zapojí je do svých rešerší – i oni se tak mohou stát součástí dobré věci a přispět tak ke zdárnému průběhu celé akce. Sama je překvapená, jak ochotní jsou a jak velký zájem v nich projekt Kamenů zmizelých vzbudí.

Foto: © Irena Dudová
Gerhard a Frieda Deussingovi, Foto: © Irena Dudová

Příběh pokračuje: po zdárném pátrání se Kristina odváží oslovit pozůstalé, o nichž žjistila, že žijí v dolnosaském městečku Holzminden, 300 km odod Lipska. Rozhodne se jim napsat dopis. Není lehké jej formulovat, dlouho váží slova. Dopis odešle. Čeká. Po nějaké době dostává pohnutou odpověď. Rodina lipských obětí, Christa a Peter Deussing, je dojata. „Na začátku jsme byli skeptičtí – co po nás chtějí?“ líčí své pocity Christa po přečtení dopisu. „Někde hluboko v nás je pořád trochu ukrytý strach, víte? Proč se nás na to asi ptají?“ nevěřila. „Tento projekt jsme již znali, ale nikdy jsme si nemysleli, že by se mohl týkat i přímo nás.“ Sourozenci rádi přijali pozvání na slavnostní položení kamenů. O pár měsíců později Christa a Peter míří z Dolního Saska do Lipska.

Je chladné slunečné dopoledne prvního říjnového dne roku 2015. Toho dne ve městě přibude několik kamenů zmizelých na devíti dalších místech. Také v ulici Große Fleischergasse, která se nachází přímo v centru města Lipska. Kristina přichází a v rukou tiskne dva zarámované obrazy mladé usměvavé ženy a šarmantního muže. Dvou lidí, na které náhodou narazila před lety v brněnském muzeu. Po jejím boku stojí i Christa a Peter. Slavnostně, ale přeci skromně oblečení hosté z Holzmindenu. Přijíždí i červená dodávka. Incognito z ní vysedne Gunter Demnig. Umělec z Kolína nad Rýnem, který jako jediný pokládá kameny do země. A byl už ve více než 50 městech, nejednou. Položil víc jak 50 000 kamenů, mezi jinými i v Česku. Má klobouk na hlavě, náušnici v uchu, chránič na koleni. Ten den si klekne ještě osmkrát. Nepromluví ani slovo. Z dodávky si bere potřebné nářadí, vykope dvě dlažební kostky, položí betonové dlaždice s mosaznou destičkou a textem. Oklepe si ruce a jede dál.

Frieda Loni a Gerhard Rudolf. Bratr a sestra Deussingovi. Tato jména figurují na malých mosazných destičkách. Narozen, bydlel, deportován, zavražděn. Důvod jejich deportace byl jasný: zatímco musely téměř všechny plnoleté děti v jejich rodině podstoupit nucenou sterilizaci, Gerhard a Frieda se tomuto politickému opatření vzepřeli. Bydleli zde, naproti v domě, který už neexistuje. Christa pláče dojetím. Přichází i akordeonista a slavnost zakončí melancholickou, pomalou skladbou.

„Děkujeme vám, že jsme mohli být u toho. Že jsme mohli být u vzniku pomníku pro naši poslední tetu a strýce“, pronáší Christa se slzou v oku. „S celou naši rodinou jsme úzce spjati a Frieda s Gerhardem byli ti, které jsme nikdy nepoznali. Skutečnost, že jsme je dnes tady mohli symbolicky pochovat, mě hluboce zasáhla. Pro mě to bylo, jako bychom je sami nesli do hrobu.“

Foto: © Irena Dudová
Potomci obětí holocaustu: Christa a Peter Deussingovi (vlevo), Foto: © Irena Dudová

V Lipsku nakonec takových kamenů přibude celkem 313, a to na 127 rozličných místech. „Každý, koho projekt zajímá, může přispět svou troškou do mlýna. Ve větších městech existují spolky občanů, které rády pomohou s organizací, zdroji či přístupem k archívům,“ líčí Kristina. Pro ni je tato iniciativa klíčová: lidí, co nebyli pohřbeni, je spousta. Pro pozůstalé jsou právě kameny zmizelých dobrou příležitostí, jak uctít jejich památku.

Tradice již položených kamenů v Lipsku Kristinu udivuje: „Vlastně mě docela překvapuje, jak dlouho se už tento zvyk v Lipsku traduje. Každého 9. listopadu, v den Říšského pogromu, se tady již po mnoho let u kamenů uctívá památka zesnulých,“ říká.

Letos se u kamenů sešla spousta lidí, uctění památky má totiž tentokrát také politický přesah. Pravicové hnuti LEGIDA (Lipsko proti islamizaci Západu) opakovaně vyzývá k demonstracím. Vlny odporu proti skutečnosti, že LEGIDA pochoduje zrovna v den výročí Říšského pogromu, nabírají na síle, koná se nesčetné množství antidemonstrací.

Kristina tohoto 9. listopadu u kamenů není sama. Kolemjdoucí se zajímají o to, co se tu děje, zastavují se, kladou otázky. U kamenů hoří tři svíčky, někdo položil bílé květiny, stejně jako při jejich položení zní melancholická hudba. A v pozadí se mísí hluk demonstrací a antidemonstrací.

Irena Dudová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
listopad 2015

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...