Život

Nezávislý novinář Michal Kašpárek, mimo jiné autor asi nejlepšího průvodce po Brně a jeden ze zakladatelů satirického hnutí Žít Brno, přibližuje současný „fenomén Brno“, který pronikl na stránky listů jako The Guardian nebo New York Times. Rozhovor vznikal v brněnské kavárně Praha.

Brno bylo v posledních měsících zmíněno v několika světových médiích jako místo, které je nutné navštívit. Máš z toho radost?

Mám radost, když to vidím v těch novinách a když se to hodně sdílí na Facebooku a všichni jsou nadšení. Ale potom mám menší radost, když si jdu koupit něco do bazaru na Starém Brně nebo na Cejlu, a najdu tam bistro, které dělá lehká svěží jídla z červené čočky, tedy když původní věci mizí.

Čím podle tebe Brno okouzluje zahraniční redaktory?

Těžko říct. Řekl bych, že redaktoři zahraničních médií, kteří dávají dohromady tyto žebříčky, v Brně nikdy nebyli, že texty vznikají na základě monitoringu tisku a komunikace se zpravodaji ze střední Evropy, s jejich tipy. Před pěti lety v Brně nebylo nic, co by stálo za řeč nebo za návštěvu, kromě Tugendhatky, a teď najednou centrum žije.

K té „obeznámenosti s Brnem“ jsi určitě přispěl i ty. Jsi autorem průvodce Poznej Brno, který láká na živou městskou turistiku. Jak tě napadlo vytvořit takového průvodce?

Navedl mě k tomu kamarád. Před pěti lety jsem si říkal, že tohle by mohla být ta věc pro radost, u které si odpočinu. Po třech vydáních se ale z průvodce vlastně stala „zakázka“, kterou mám pro peníze, a tak si budu muset vymyslet něco jiného pro radost. V průvodci představuju zajímavou brněnskou gastronomii, kavárny, galerie, ale i místa mimo hlavní turistické trasy. Není to průvodce po brněnských památkách, ale po brněnském životě.

Kdo si pořizuje zahraniční verzi tvého průvodce?

Drtivou většinu objednávek dostávám z Evropy. Nemusí to být nutně turisté, ale třeba rodiče studentů programu Erasmus: chtějí dát dětem něco do ruky, aby se neztratily, nebo se sami chtějí podívat, do jakého města potomka posílají, jestli je tady bezpečno a podobně.

Dá se podle tebe popsat, v čem se Brno liší od ostatních českých měst?

Hlavním rozdílem je brněnská poťouchlost, zvláštní smysl pro humor, atmosféra v brněnské kultuře, to, že se Brňáci neberou úplně vážně. U spousty věcí nevíte, jestli jsou míněny vážně, nebo jestli si někdo dělá legraci. To jsem v Praze, Plzni nebo Ostravě nikdy nezažil, je to brněnská specialita.

Dnešní brněnská ironie a sebeironie má možná své kořeny v brněnské bohémě 70. let, která se ale přeměnila v zkomercionalizovanou legendu. Může se to stát i současným brněnským jevům, jako je třeba satirické uskupení Žít Brno, u jehož zrodu jsi byl? Budou se naši potomci taky tlouct do hlavy a říkat, jak je to trapné?

Celá ta sedmdesátá léta s hantecem jsou dnes už karikaturou sebe sama. A ze mě už se v tomhle ohledu stává Donutil, protože když mám někde nějaké veřejné vystoupení pro studenty a zjistím, že to publikum nebaví, zachraňuju situaci vyprávěním historek z Žít Brno – už to zkrátka je jako Silvestry s Miroslavem Donutilem. Takže určitě se naše děti časem budou divit, co je to za trapný starý humor a jestli se nechceme radši zabít.

Existuje podle tebe ta pořád omílaná averze Brna vůči Praze?

Cítím to naprosto výjimečně. Možná si to domýšlím, ale občas mám pocit, že v poslední době naopak z Prahy přichází závist, že v Brně něco jde a v Praze ne. Myslím, že tenhle úkaz má i svou facebookovou stránku. Zachytil jsem to například u projektu rapid re-housing (přidělování bytů bezdomovcům), který na radnici prosazuje Martin Freund.

Napadá tě ještě nějaký další fenomén, který je neměnně spojený s Brnem?

Zvláštní druh plebejství…? Vyvalit si pupek na přehradě, položit si na něj kelímek s pivem… Není to ale takové to české pepíkovství, je v tom něco jiného. Souvisí s tím i ten hantec, specifické místní vtípky…

Kdybys měl vytvořit pozvánku do Brna, co by bylo její hlavní sdělení?

Turistovi například z Rakouska nebo z Německa bych zdůraznil, že je to pořád ještě město pro místní a ne pro turisty. Podle toho vypadá nabídka i ceny služeb, skoro tady odpadá riziko, že člověk spadne do nějaké turistické pasti, že ho někdo okrade. Zrovna včera dal kamarád na Foursquare fotku zmrzliny a napsal, že začíná letní olympiáda v pohodindě. To slovo pohodinda, které je asi nepřeložitelné, velmi dobře vystihuje Brno. Jsou tady příjemné parky, je tady spousta studentů, hodně lidí, kteří se nehoní za kariérou – kdyby se za ní honili, tak jsou dávno v Praze. Proto jsou schody v centru obsypány lidmi, v parcích jsou roztažené deky a na nich se válí lidi… To je ta pohodinda, žádný spěch, klid.

Brno sice (zatím) není město pro turisty, ale žije tady hodně cizinců. Může se podle tebe Brno znovu stát multikulturním městem, jakým bylo až do druhé světové války?

Myslím, že k tomu už dochází, díky Technologickému parku a dalším institucím je skladba obyvatel Brna poměrně pestrá, na ulicích slyšíte cizí jazyky, jimiž mluví lidé, kteří tady žijí a město znají. Město má ale samozřejmě jiný charakter než předválečné česko-německo-židovské Brno.

Když se bavím s Brňany o cizincích, všimla jsem si, že mezi cizince vůbec nepočítají Slováky, v Brně jsou Slováci vnímáni jako „naši“…

Ano, však taky Bratislava je blíž než Praha. Východomoravská nářečí jsou tolik podobná západoslovenským, že nedokážete poznat, jakým jazykem člověk mluví. Ani mě by nenapadlo přemýšlet o Slovácích jako o cizincích.

Jsi ochoten říct o sobě, že jsi Moravan?

Myslím, že jsem to dokonce uvedl jako národnost při posledním sčítání lidu. Ale nepředstavuju se tak lidem. Občas teda z legrace řeknu, že su z Moravy, ale nemám nad postelí vlajku, neudržuju žádné regionální tradice (zelí mi ovšem víc chutná od moravských příbuzných než od českých). Takže jak je psáno ve Švejkovi: Jsme Moraváci, ale nikdo o tom nemusí vědět.

Co Brnu z tvého pohledu chybí k dokonalosti?

Každý den několikrát přecházím silnici u Moravského náměstí a moc by se mi líbilo, kdyby se malý městský okruh změnil ze čtyřproudé na dvouproudou silnici, aby vznikl přechod z Mášovy. To je první praktická věc, co mě napadá. Petr Bittner nedávno napsal o tom, že si musíme zvolit nový lid – i já bych byl rád, kdyby veřejnost v Brně byla „dánštější“, aby dokázala vnímat město i z jiného pohledu, než jestli bude moct zaparkovat, kde chce. Uvědomuju si, že je to trochu arogantní, a nechci brát lidem právo na názor, ale vždycky mě zamrzí, když vidím vizualizace nových náměstí, kde jsou kašny, lavičky, stromy, a pak si otevřu diskusi na internetu a všichni nadávají, že tam přece předtím bylo dvacet parkovacích míst…

Celou dobu mluvíme o Brně. Bavíme se o prostoru, nebo o lidech? O čem vlastně mluvíme, když mluvíme o Brně?

Když mluvím o poťouchlosti, týká se to lidí; poťouchlých prostorů je tady dost málo. Ale když jsem mluvil o Brně za dvacet let, přemýšlel jsem hlavně o tom, jak budou vypadat ulice, co v nich bude stát a jako to bude fungovat.

Chtěl bys, aby tvůj syn žil v Brně? A pokud ano, tak v jakém Brně?

Mám syna sice už rok a půl, ale zatím mě ještě nenapadlo přemýšlet o tom, co by měl dělat nebo kde by měl žít. Asi by bylo šikovné, kdyby žil v Brně, protože já tady budu žít jako starý, takže by mě mohl kontrolovat, jestli jsem ještě naživu. Ale to rozhodnutí musí pochopitelně udělat sám. Vzhledem k tomu, že já tady budu zřejmě žít většinu jeho života, asi bych do odpovědi promítal spíš svoje představy.

Dobře, tak jaké si představuješ Brno sám pro sebe, za dvacet za třicet let?

Doufám, že ještě nebude tak gentrifikované, abych si v něm nedokázal platit nájem. Že za dvacet let bude nadále probíhat tak zábavná debata o tom, kde má být nádraží. Vlastně mi k té dokonalosti chybí jen málo věcí – nemám představu úplně jiného Brna. Je mně vcelku jedno, jak dopadnou větší investiční projekty, jako je Janáčkovo kulturní centrum nebo Kreativní centrum – ne že bych se přivazoval k bagru, ale ani se nijak zvlášť netěším na to, že až to bude hotové, nemyslím si, že to posune Brno výrazně dopředu. Myslím si, že je to tady hodně dobré už teď.