Život

Taky jíš jahody v zimě?

Foto: © Barbara Wimmer
Co se stane s malou, ospalou a chudou vesnicí, když je zničehonic katapultována do velkého, širého, globalizovaného světa? Etnoložka a fotografka žijící v Praze Barbara Wimmer svým fotoaparátem středního formátu Rolleiflex Automat I začala dokumentovat změny probíhající v portugalské vesnici São Teotónio. Málokdo by tento úkol splnil lépe než ona. Barbara v São Teotóniu totiž strávila část svého dětství a dospívání.


Když uličkami malé vesnice São Teotónio vedu za ruku své dvě dcery, vzpomínám, jak jsem tu sama jako dítě na vlastní kůži zažívala cizotu, přizpůsobení a začlenění.

São Teotónio leží sedm kilometrů od portugalského pobřeží Atlantiku a má kolem 5 500 obyvatel. Mí rodiče kousek odtud koupili pozemek a v roce 1994 jsme se sem přestěhovali. Rodiče si tím splnili svůj životní sen a já a mí bráchové jsme si užívali svobodu spojenou s pobytem v přírodě, daleko od hlučných ulic a hudrujících sousedů. Kromě této nově nabyté svobody se od nás ovšem požadovala také vysoká flexibilita při zápisu do školy bez znalosti portugalštiny. V jedenácti letech jsem si já a mí dva bratři (9 a 16) osvojili nutnou citlivost pro novou, cizí kulturu. Často jsme společně celé hodiny sedávali na lavičce na školním dvoře a pozorovali běh věcí. Doma pod ochranným křídlem rodičů jsme pomalu začali napodobovat procesy slovními hříčkami.

Po dlouhé fázi přizpůsobení jsme to zvládli: vzali nás s sebou a ukázali nám vesnici. Pamatuju si, jaké to bylo s jednou kamarádkou bubnovat rukou na ta malá dvířka, abychom zjistily, jestli je jiná kamarádka doma. Vždycky, když jsem u toho jako estranjeira (cizinka) směla být, byla jsem pyšná na to, že mě uvádějí do tajů této společnosti.

Na ulici už skoro nejsou místní

Před 16 lety jsem se vzdala své tvrdě vydobyté existence jako skoro-Portugalka a nyní žiji na druhé straně Evropy, v Praze. Momentálně jsem zpět v São Teotónio. A v této malé vesnici vidím cestovní kancelář s nápisy azbukou na fasádě. Tam si bulharští zemědělci, kteří tady ve vesnici žijí od roku 2001, mohou zařídit cestu autobusem nebo letecky domů. Právě tady se momentálně koncentruje největší množství Bulharů v Portugalsku. Kolem 13 procent obyvatel vesnice jsou Bulhaři. Porodnost od té doby, co ve vesnici žijí, stoupla o celkem 40 procent. O pár kroků dál objevím nový, indický obchod s potravinami. Jsem zvědavá, a tak jdu dovnitř. Majitel mi vysvětluje, že už dlouho není jediným Indem, co tu provozuje obchod. Na sezónní práce v rozvíjejícím se zemědělském průmyslu se sem do chráněné krajinné oblasti najímá a převáží čím dál více Indů.

Dál se toulám uličkami a trochu mě udivuje, že při procházení vesnicí nepotkávám téměř žádného Portugalce. Míjím chichotající se bulharské teenagery, telefonující Indy v žabkách, Indky v sáří, Pákistánce v jejich typickém oděvu salwar kameez, Pundžábce s turbany na hlavách a opilé Thajce, kteří na vesnické návsi relaxují s lahví piva v ruce. Vidím čínské krámky se smíšeným zbožím, kam vstupují bulharští zemědělci v gumácích, aby si tam koupili oblečení. Pozoruji, jak Indové v pracovních agenturách čekají ve frontě na vyplacení výplaty.

Kde jsou všichni ti muži, co celé hodiny spokojeně sedí na lavičce na slunci a mlčí? Jsou k vidění už jen na málo místech. Kam zmizely všechny ty obyčejné kavárny plné smějících se lidí, co dlouze gurmánsky cucají mini (nejmenší láhev piva na světě o obsahu 0,2 litru)? Kavárny se zavírají kvůli extrémně přísné, národní hygienické kontrole, nebo jejich majitelé umřeli. Kde jsou ty ženy, co tajnůstkářsky mají hlavy u sebe a pomlouvají toho a tamtoho nebo si povídají o nějakých tajuplných událostech a hledají pomoc u věštkyně? Už nemají čas a je jich čím dál méně, čarodějnice a vědmy vymírají.

Saudade bolí, ale blahobyt láká víc

Vedle starých, zaprášených krámků, jejichž majitelé jsou staří a šedí, lze objevit jen pár nových portugalských obchodů. Zato ale spousta drolících se fasád, zavřených, rozpadajících se okenic a řítících se střech. Při hledání blahobytu spousta mladých lidí tuto chudou vesnici opustila a přesídlila se svým majetkem více do středu Evropy. Jestlipak se jim tam daří lépe? Hodně z nich jih chybí a pro něj typická saudade (touha) je bolí. Staří kamarádi ze školy, kteří vesnici opustili, sem občas díky nízkonákladovým společnostem zavítají načerpat na pár dní trochu domova. Tu a tam během svého pobytu náhodou potkávám někdejší spolužačky, co odsud emigrovaly. Sedí u hrnku s kávou a nostalgicky se dívají na vesnickou náves a plážovou promenádu. Spolužačka Maria sice svoje povolání snů našla v Norsku, Tiago ale denně pracuje na stavbě ve Švýcarsku.

Hodně z nich by se svého nově vydobytého blahobytu už nechtělo vzdát, aby si mohlo užívat život tady na jihu. Jakou by tu měli perspektivu? Ten, kdo nechce ve sklenících dřít za mizernou mzdu, nenajde s výjimkou cestovního ruchu žádnou alternativu. A úplně jednoduše: čím se pak v chladných zimních měsících zahřeje? Ten, kdo jednou poznal pohodu ústředního topení, už se jí těžko vzdá. Tady ale musí.

Zatímco odsud místní nadále odcházejí, jiní sem přicházejí s nadějí, že v Portugalsku se budou mít lépe. Podaří se jim to? Hodně Bulharů si sice stěžuje na vykořisťování ve sklenících a k Portugalsku se zase obrací zády – nebo o tom alespoň přemýšlejí. Zůstanou Indové? Hodně Bulharů tvrdí, že Indové sem přicházejí jen proto, aby si obstarali vízum do Velké Británie. Přitom brzy ráno je možné zahlédnout velké skupiny Indů, jak čekají na autobus, který pracovníky odváží ke skleníkům. A Thajci? Ti žijí v podstatě jako otroci v hrozných podmínkách, a to přímo vedle skleníků. Jsou k vidění jen ve skupinkách, jak ve vesnici musí draze nakupovat ve velkém supermarketu. Poté obtěžkaní taškami čekají na dopravu do svých ubytoven nebo až se jim vypere prádlo v prádelně na parkovišti.

„Bez cizinců jsme tady nikdo“

Malá, ospalá a chudinská vesnice se tím rázem katapultovala do velkého, širého, globalizovaného světa a dokáže mu jen bezmocně přihlížet. Strachy místních vláda ignoruje, musí si poradit sami, jak se s proměnami světa vyrovnat. Hodně místních vesnici nikdy neopustilo, jsou velmi chudí a nemají žádné vzdělání. Když se jim začne drolit jejich spolehlivý všední život, chybí jim opora jejich zvyklostí.

Utváří vesnické obyvatelstvo tento zásadní rozštěp mezi kulturní identitou a začleněním cizí kultury? Doposud docházelo k intenzivní revitalizaci tradic a rituálů ze strany starousedlíků a mladé generace, co v São Teotónio žije. To, co by etnologové označili za zdroj proti pokračující globalizaci, pozoruji v běžném životě jako teatralizaci tradic. Staré tradice, jako například zabíjačka doma v kruhu celého příbuzenstva, kterou vládu zakázala v souvislosti s vylepšeným zákonem na ochranu zvířat, slaví renesanci. Kroje, které se dlouho nevytáhly ze skříní, se opět nosí a šijí nové, chodí se v nich pak v létě na nově organizovaný Feira Antiga (Starý trh).

Vesnické slavnosti se opět těší velké oblibě. Folklorní hudbu se náhle s velkým elánem učí mladá generace. Na úplně novém festivalu sladkých brambor (festa da batata doce) nebo na festivalu chobotnic (festival do polvo) se propagují suroviny typické pro tento region jako sladké brambory nebo spálená chobotnice.

Někteří Portugalci tuto proměnu vnímají nevzrušeně. Například jeden můj dřívější kamarád ze školy Senhor Luís Duarte, co tu vede železářství, k tomu jen podotkl: „Bez cizinců jsme nic. Kdyby tu nebyli oni, kdo by se nastěhoval do těch prázdných domů?“ Jedna moje tehdejší kamarádka to ale nevydržela a považovala za důležité na facebooku sdílet nepěkný postřeh, že při nakupování ve velkém supermarketu kromě stovky cizinců potkala jen asi dvacet Portugalců.

„Noví cizinci“ hledají nový život v klidné Evropě a především jinou perspektivu, než jaká je čekala v jejich zemi. Otázkou však je, zdali na ně blahobyt čeká právě tady v dusných sklenících, kde vládnou vykořisťovatelské pracovní podmínky.

Volání o pomoc vláda odbývá

Především my Evropané bychom se měli nad děním v São Teotóniu zamyslet. Protože ten, kdo se v zimě nedokáže vzdát jahodové zmrzliny nebo borůvkového dortu, by si měl udělat obrázek o tom, jaké to má následky. I celoroční hlad po čerstvé zelenině a zdravé stravě plné vitamínů vede k tomu, že se pěstuje celoročně a přírodní bohatství chráněné krajinné oblasti se tím ničí a vykořisťuje. Zemědělský průmysl přehnojuje půdu, čímž se kvůli nadměrnému používání pesticidů znečišťuje mořské pobřeží, takže už kvůli nekontrolovanému odtoku do moře vymřely všechny místní řasy.

Tím, že je pobřeží pokryté plastikovými skleníky, se ubírá vesnickému obyvatelstvu mimo jiné i jeho kulturní krajina, k jejíž ochraně byli místní ve škole odjakživa vyzýváni. Každý vesničan hovoří o „nosso Parque Natural“ (našem národním parku). V průběhu času se stal důležitou součástí jejich identity. Je tedy o to pochopitelnější, že většina z nich na rozšiřování agrárního průmyslu reaguje kroucením hlavy.

Portugalská vláda naproti tomu denně legalizuje nové plochy chráněné krajinné oblasti a volání obyvatelstva nechává bez reakce. Starosta São Teotónia doposud od vlády nedostal jedinou reakci na své dopisy, emaily a volání o pomoc, které posílá na ministerstvo zemědělství, lesnictví a venkovského rozvoje a na ministerstvo životního prostředí.

Dokud bude poptávka po tom, aby se chladící regály v Evropě plnily čerstvým zbožím a dokud vláda nezastaví velkoplošné kultivování půdy v chráněné krajinné oblasti, bude se rok od roku situace podobat té na jihu Španělska u Almerie.

I já sice mám na očích brýle plné nostalgie a modernizační procesy vždy doprovází akce tradicionalistů. Je ale důležité zdůraznit, že vinu nenesou „noví cizinci“. Hledají, stejně jako každý jiný, jen své osobní štěstí na klidném kontinentu. Zodpovědnost za to by měla nést spíše politika, která takové ekonomické procesy dovoluje.

Barbara Wimmer (narozena 1981 v Lomé/ Togo) žije mezi Českem, Portugalskem a Německem. Toto permanentní hledání domova je také jedním z témat její práce. Jako vystudovaná etnoložka má diferencovaný pohled na současné dění, který zprostředkovává ve své výtvarné umělecké práci. Bývají to především fotografie a instalace.

Momentálně pracuje na knize, v níž se zabývá komplexní situací v São Teotóniu, kde jako dítě sama mnoho let žila. Během několikaměsíčních pobytů v letech 2015 a 2016 prováděla rešerše, které se týkají faktů a dat ohledně agrární industrializace, imigrace a sociální infrastruktury. Fotografovala ty, co jí vyprávěli své příběhy a komentovali dění ve vesnici, sbírala osobní vzpomínky na staré časy a obrazy současnosti. Kniha vyjde na jaře 2017 a autorka si ji vydává sama.

Barbara Wimmer
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2017
odkazy k tématu

São Teotónio


V portugalské vesnici São Teotónio dochází kvůli čím dál větší agrární industrializaci v chráněné krajinné oblasti Parque natural da costa vicentina k náhlé proměně sociálních struktur. Starší lidé vymírají a mladší z vesnice odcházejí kvůli špatné životní úrovni a nedostatku pracovních perspektiv. Naproti tomu vesnice zaznamenává příchod pracovních migrantů z Bulharska, Nepálu, Indie, Thajska, Pákistánu a Bangladéše. Všichni tam přicházejí s nadějí, že tady v Evropě se jim bude vést lépe.

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Vesnice, která mizí před očima
Doktor filosofie Ondrej Čechvala vyfotografoval vesnici, v níž jako dítě trávil prázdniny. Prozkoumal také to, jestli se změnil tamní život nebo jen jeho perspektiva.

Objevuj a interpretuj
Malte z Berlína pracuje po celém světě. Se svou kamerou je na cestách hlavně v Asii. Rozhovor o Maltesově lásce k cestování a jakou roli přitom hraje fotografie.

Rozostřená minulost
Fotograf Lukáš Houdek se věnuje problematice vyhnání sudetských Němců. O výstavě „Na Johanna musíš zapomenout“ v klášteře Speinshart v Horním Falcku.

Z obyčejných věcí neobyčejné
„Baví mě měnit realitu,“ říká Martin Faltejsek, 19letý fotograf, samouk, který se zabývá především autoportréty a konceptuální portrétní fotografií.

Nejsem výjimečná
S čtyřiadvacetiletou studentkou umění a fotografkou Hankou Svobodovou o jejím přístupu k vlastní tvorbě a k sobě samé.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...