Život

Národ je rodu mužského

Foto: © Konsent

Proč v Česku feminismus platí za zlo

Foto: © Petr Zewlakk Vrabec
Pochod Ženy na hrad v březnu roku 2018.

V máločem se česká a německá společnost tolik rozcházejí jako v chápání pojmu feminismus. Úsilí za zrovnoprávnění žen se v obou zemích ubíralo jinými cestami už od svého počátku.

Označení feministka, případně feminista, je na západ od našich hranic vnímáno převážně kladně. Organizátorka kampaně za legalizaci potratů začátkem sedmdesátých let, bojovnice proti legalizaci prostituce a vydavatelka magazínu EMMA Alice Schwarzer platí v Německu za sice mírně kontroverzní, ale respektovanou osobnost. I za hranicemi svých vlastí jsou uznávány Simone de Beauvoir, Betty Friedan nebo Ruth Bader Ginsburg. Když Hillary Clinton, Beyoncé nebo Emmě Watson řekněte, že jsou feministky, usmějí se a poděkují za kompliment.

V postkomunistické Evropě ale feminismus platí za nadávku. Jde prý o extremistické hnutí frustrovaných čarodějnic, které nemají rády muže a chtějí je utlačovat. Klišé o feministce jako lesbě s chlupatýma nohama je tak mimo realitu a hloupé, že si nezaslouží žádné další plýtvání slovy. Feminismus ovšem ani není žádné jednolité hnutí, ale spíše množina různých sociálních teorií, politických hnutí a filosofických proudů. Za cíl si klade překonání společenských nerovností a norem omezujících svobodu jednotlivce, zejména těch spjatých s pohlavím.

Ženy národa

Mezi důvody, proč česká veřejnost feminismus tak zavrhuje, patří její neinformovanost. Zatímco i průměrný Američan tuší, kdo nebo co byly sufražetky, v českých školách se dějiny a společenské vědy stále učí hlavně jako příběhy velkých mužů. O měnícím se postavení žen v historii a ženském hnutí se v českých třídách nemluví, nanejvýš jednou padne jméno Plamínková. Přitom nejde o žádnou okrajovou poznámku pod čarou dějin. Nejen proto, že se téma přímo týká přinejmenším poloviny obyvatel České republiky, ale také pro stále přetrvávající nerovnosti, kupříkladu tu platovou.

Nuže, feministického hnutí se rozděluje na tři vlny, které měly jiná východiska i cíle. První feministky, také nazývané sufražetky, usilovaly hlavně o dosažení základních občanských práv pro ženy, tedy o možnost studovat, právo vlastnit nebo volit. Jejich snažení mělo v tvrdě patriarchální společnosti jen omezený efekt – než se sama utopila v bahně a krvi první světové války. Zatímco muži umírali v zákopech, jejich místa za pásy továren zaujaly ženy. Zjistilo se, že umí být stejně svéprávné jako muži, a ony do nové doby vkročily s nebývalým sebevědomím. Stříhaly si vlasy na bubikopf a tančily na divoké rytmy z černošské Ameriky.

V Českých zemích probíhala tato první fáze v odlišných kontextech. Stejně jako v jiných menších společnostech bylo české ženské hnutí úzce spojeno s procesem budování národní identity. Úsilí za zrovnoprávnění žen bylo spíše jen prostředkem k obrodě národa. První české feministky tedy bojovaly za vzdělání pro ženy hlavně proto, aby mohly vychovávat novou generaci národně uvědomělých Čechů. Byly proto daleko méně radikální ve svých požadavcích i prostředcích. Nevrhaly se tedy na dostizích pod koně jako britská sufražetka Emily Davison, ale úzce spolupracovaly s muži – feministické myšlenky propagovali také například Vojtěch Náprstek nebo Tomáš G. Masaryk.

Druhá vlna nepřišla

Z jazzového klubu zpátky k plotně ženy nahnala hospodářská krize respektive její důsledky v podobě nástupu totalit jakou byl nacismus. A po válce začala západní hospodářství rychle růst, takže muži neměli potíže sami uživit rodinu. Jenže návrat do role hospodyňky a vychovatelky dětí nebyl zrovna hladký, v padesátých letech byly ženy vzdělanější a soběstačnější, než jejich matky a babičky. Druhá vlna feminismu se proto soustředila na proměnu tvrdě patriarchální mentality jako podstaty nerovnosti. Určovaly ji knihy Druhé pohlaví (1949) od Simone de Beauvoir a Ženská mystika (1963) z pera Betty Friedan.

Foto: © Konsent
Promítání filmu Špína a diskuse o rapeculture s Kamilem Filou organizovaná v lednu roku 2018 iniciativou Když to nechce, tak to nechce. Na fotografii Johanna Nejedlová.

V Československu té doby žily ženy zdánlivě emancipovaněji, kupříkladu byly mnohem častěji zaměstnané než západní Němky. Socialistická žena neměla být zajatkyní domácnosti, ale zatímco si děti hrají v jeslích, budovat lepší zítřky jako jeřábnice nebo veterinářka v JZD. Ženy v ČSR sice měly dříve právo na potrat nebo směly požádat rozvod, také vznikla hustá síť jeslí, školek a školních jídelen. Šlo ovšem o opatření nadiktovaná shora, nedoprovázená proměnou smýšlení společnosti. Ženám tedy zůstala druhá směna v domácnosti a většina odpovědnosti za péči o děti, ani nebyly zastoupené na vyšších postech.

Mezitím v Západní Evropě demonstrovali studenti za lepší svět a za oceánem vrcholil boj za občanská práva bez ohledu na barvu pleti. Koncem šedesátých let docházelo k zásadnímu uvolňování sexuální morálky a dalekosáhlým změnám ve vztahu mezi oběma pohlavími. Jenže zatímco v New Yorku, Paříži či Západním Berlíně ženy demonstrativně pálily podprsenky, ulicemi českých měst se proháněly tanky vojsk Varšavské smlouvy. Přivezly s sebou normalizaci, dvacet let celospolečenského kómatu, kdy zemi vládli stále stejní starci a snahy o otevření svobodné diskuze končily na vyšetřovně StB, ne-li v kriminále.

Mladé vpřed

Jenže k proměně převládajícího nastavení společnosti může dojít jen v otevřeném dialogu. Sexuální revoluce, důsledné zrovnoprávnění žen ani akceptance homosexuality tedy v československých podmínkách nemohly proběhnout. Ani v disentu se tato témata neřešila, opozice proti režimu se soustředila na boj za dodržování všeobecných lidských práv. O rovnoprávnosti obou pohlaví a feminismu se začalo debatovat až po listopadu 1989, byť ve spíše omezeném kroužku, také vznikaly ženské organizace. To už ale na Západě řádila takzvaná třetí vlna feminismu, své snažení rozšiřující o další sociální nebo i ekologická témata.

Zdá se, že až čtvrtá vlna feminismu se u nás rozvíjí podobnou měrou, jako na Západě. Je založena na mezinárodně provázaném online aktivismu i se ráda projevuje ve veřejném prostoru. Typickým příkladem budiž průvod Ženy na hrad!, který prošel Prahou na letošní MDŽ. Slily se v něm feministické kolektivy s nápadně nízkým věkovým průměrem svých členek. Akce se nesla se v duchu kritiky prezidenta Zemana a celé tuzemské politické reprezentace. „Sociální a ekologická témata jsou podle nás politiky trestuhodně zanedbávána,“ vysvětlila její záměr Martina Veverková ze Socialistické Solidarity. „Na to jsme chtěli naším průvodem upozornit především.“

Mladé feministky ovšem nepřehlížejí ani úžeji „ženská“ témata, projevem čtvrté vlny je do určité míry také kampaň #metoo. Nebo třeba iniciativa Když to nechce, tak to nechce. „Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena,“ vysvětluje spoluiniciátorka projektu Johanna Nejedlová. „Bavíme se o znásilnění také s těmi, kdo ho skutečně mohou zastavit, tedy s muži.“ Navazuje tím na svoje předchůdkyně, které vybojovaly občanská práva a jakžtakž rovný přístup na pracovní trh, takže nazrál čas se zaměřit na férové vztahy v soukromém a intimním životě, při souběžné reflexi nejširších ekonomických a sociálních souvislostí. Úsilí za rovnoprávnost obou pohlaví tak nastupuje do své možná finální fáze s potenciálem, svět změnit skutečně od základů.

Jaroslav Ostrčilík

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
duben 2018
odkazy k tématu

Další články k tématu

Nové arény pro feministický boj
Urychluje internet konec patriarchátu? Vanda Černohorská zkoumá, jak online aktivisté a aktivistky mění společnost.

Nebezpečná růžová
Proč posílá německo-polská umělkyně Justyna Koeke starší dámy na módní mola v šatech pohádkových princezen? A z jakého důvodu láká přes Tinder láskychtivé muže, aby se podíleli na jejích fotoprojektech?

„Vyzkoušel jsem si všechny možné identity“
Hudebník Fender Schrade otřásá zavedenými představami o genderu. Rozhovor o trans* identitě uvnitř hudební scény a o tom, proč je feminismus základem všeho.

Antihospodyňka ChPD
ChPD, to je doktorát z nepořádku, lenosti a duševní vyrovnanosti: jde o to osvobodit se od genderových rolí a společenských stereotypů, a to: Made in Poland.

Polonahý šťabajzny, dementní humor
Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maximu. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu?

U tyče
Čím dál více žen a také pár mužů tráví svůj volný čas u tyče – věnují se pole dance. Je to sport, show nebo performance? Pár z nich jsme vyzpovídali v Brně.

„Vibrátor je produkt stejně jako zubní kartáček“
Mladá designérka Anna Marešová pro trh připravuje svůj magisterský projekt. Pod značkou Whoop.de.doo nabízí erotické pomůcky pro ženy, které sama navrhla.

„Prvotní strach ve všech kulturách“
Silvestrovská noc v Kolíně proměnila debatu o sexismu – i proto, že rasisti a pravicoví populisté se najednou vydávají za bojovníky za ženská práva. Feministka a kulturoložka Stefanie Lohaus radikálně kritizuje způsob zpravodajského informování o kolínských událostech.

Ženy. O ženách. Pro všechny.
Zahraniční korespondentka Pauline Tillmann (31) a jejích šest kolegyň chce, aby se práce žurnalistek více cenila. Proto se rozhodly založit webový portál „Tvoje korespondentka“.

Feminismus v knižní formě
Aby znovu dodaly feminismu tvář, respektive platformu, založily Jenny Unger a Paula Bolyos knihkupectví ChickLit. Lze v něm nalézt feministickou zábavu a literaturu, pro ženy i o nich.

Hlásíme se jen o svá práva
Co má volební právo žen společného s volebním právem cizinců? V Česku žije kolem 220.000 cizinců. Měli by mít právo volit?

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...