Život

Fotbal: Červená a bílá!

Aneb kolik chuligánů tato země potřebuje?

Fotbal: Červená a bílá! © ultras-regensburg.de

Červená a bílá: toto jsou zřejmě jeho nejoblíbenější barvy. Minimálně 90 minut týdně určují Johannesův život. 

Tento 25-letý bývalý ultra a stoupenec fotbalového klubu „červenobílých“ Jahn Regensburg, je známou tváří městské fotbalové scény: "Být ultra znamená, že tvou povinností je svůj klub následovat na každý zápas, i když hraje pátou divizi v posledním zapadákově!“

S jiskrou v oku vypráví tento svalnatý fyzioterapeut o svém osobním vztahu k regensburskému klubu. „Náhodou mě jednou kamarád vzal s sebou na zápas, když jsem ho potkal na ulici chvilku před začátkem utkání.“ Byl okouzlen energií party, do níž se dostal, a stadion na Prüfeninger Strasse se zakrátko stal jeho druhým domovem. Od roku 2006 se však už mezi ultras nepočítá: „Od určitého okamžiku jsem už neměl dost času, který bych mohl investovat do fandění svému klubu a tudíž jsem se nemohl dál označovat za ultra.“


"Rvačce se zabránit nedá."

Fotbal: Červená a bílá! © ultras-regensburg.de

Zvláště ve dnech, když do města na Dunaji přijede úhlavní soupeř Wacker Burghausen, panuje v Řezně výjimečný stav. Městské parky v okolí stadionu a nádraží jsou uzavřeny, ulice lemují policejní jednotky. „Obvykle míváme kluky a holky pod kontrolou, ale rvačce se někdy zabránit nedá,“ vypráví policista, který mívá při domácích zápasech pravidelnou službu. Z řádění mladých lidí mají strach také provozovatelé čerpacích stanic v okolí Jahnského Stadionu. Jeden z nich potvrzuje, že během „horké fáze“ musí být jeho pumpa chráněna policií.

Také Martin, student, který bydlí v blízkosti stadionu, vrtí hlavou: „Pro někoho může příslušnost k partě znamenat výjimečný pocit, ale já nedovedu pochopit, že někoho baví jít každý týden na fotbal a měnit se v divoké stádo“. Natož pak cestovat stovky kilometrů za svým klubem.

Už ve vlaku na cestě do Saarbrückenu, kde v rámci kola dnes Jahn hostuje, se zpívá a popíjí. Občas si některý spolucestující raději odsedne, když zasyčí plechovky s pivem a kšiltovky jsou naraženy ještě hlouběji přes oči. „Je na tom něco dobrodružného, s padesáti lidmi lačnících po zážitcích cestovat napříč Německem za fotbalem,“ vypráví Johannes a zapaluje si cigaretu. To, že nemají dobrou pověst, ultras vědí, avšak zastrašit se nenechají - a už vůbec ne při zápasech venku, za neustále rostoucí přítomnosti policie. „O srandu se já osobně připravit nenechám,“ zdůrazňuje Johannes, zatímco děvče sedící naproti zírá na jeho tetování, táhnoucí se z jeho levé lopatky na pravou. „Jsme trnem v oku DFB“ (Německý fotbalový svaz). „Ti by nás nejraději umístili na stadionu do sektoru sedících konzumentů“.


„Nejsme žádní zločinci“

Fotbal: Červená a bílá! © ultras-regensburg.de

V cílové stanici je hulákající horda již očekávána těžce vyzbrojenými policisty. Vyzbrojeni obušky, ochrannými vestami a helmami, ukazují policisté fanouškům (jsou to převážně mladí muži) cestu na stadion. „Jistě, občas se objeví někdo, kdo pod rouškou anonymity a ukryt v davu dá volný průběh svým každodenním frustracím,“ přiznává Johannes. Ale že by kvůli nesprávnému rozhodnutí rozhodčího nějaký fanoušek klubu vběhl na hrací plochu, je výjimka. „Kolik ale toho ultras pro své kluby dělají, například tím, že obětují celé dny a nemalé množství peněz do propracovaných choreografií, to průměrný fotbalový fanoušek většinou nevidí.“

Že by ale (zejména při zápasech venku) tribuna fanoušků bez regensburských ultras vypadala dost prázdně, musejí přiznat i kritikové. Zatímco běžní fanoušci Jahnu chodí pouze na domácí zápasy, ultras následují svůj klub klidně i na daleký sever. „Finančně churavějící klub, jako je Jahn Regensburg nás potřebuje,“ tím si je Johannes jistý. Neustále se zvyšující ceny vstupenek a výkopy v době, která není vhodná pro obyčejné lidi chodící do zaměstnání, ukazují komercionalizaci tohoto sportu.

A co může obyčejnému přihlížejícímu připadat těžko pochopitelné, to skutečný fanoušek zachovává i v případě neúspěchů: „I když je klub ve třetí divizi, kde je při zápasech venku obtížné vytvářet správnou atmosféru, většina kluků prozpívá celých devadesát minut,“ vypráví Johannes a připojí se k chorálu fanoušků, dokud nejsou přerušeni amplionem, který ohlašuje nástup hráčů. V té chvíli jsou z plných hrdel sborově skandována jména hráčů. „Nejsme žádní zločinci, i když nás tak média někdy ráda ukazují,“ prohodí jeden Johannesův kamarád. „Mělo by se přestat s rozmazáváním každé malichernosti, neměli by nás pořád stavět do špatného světla,“ přizvukuje mu Johannes. V příštím okamžiku se už fotbaloví kamarádi drží v náruči a oslavují první vstřelenou branku svého mužstva, zatímco o pár metrů dál vzplála dýmovnice..

Magdalena Wagner
Překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut, Praha
září 2011

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...

    Utras nejsou Hooligans

    Utras nejsou Hooligans

    Hooligans cíleně zneužívají prostředí fotbalových zápasů k násilnostem. Utkání slouží pouze jako záminka. Z části se hooligans na rvačkách s jinými skupinami dokonce domlouvají. Bitky probíhají na neutrálních místech, protože na samotném stadionu je poměrně vysoká účast policie. Hodně seskupení ultras sice také uznává rvačky a nepokoje k prosazení svých zájmů, ale na rozdíl od hooligans u nich má přednost sport.

    Kdo nebo co jsou ultras?

    Ultras jsou fanatičtí příznivci svých klubů: Blázni do fotbalu. Kromě hlučného zpěvu a bubnování na podporu svých mužstev na sebe na stadionu upozorňují také záplavou vlajek, deštěm konfet ale i bengálskými ohni. Především za používání pyrotechniky, které je v Německu zakázané, jsou ultras často kritizováni. V Německu má bezmála každý klub ve třech nejvyšších ligách sdružení ultras. Ta mají k vedení klubu většinou kritičtější postoj než „normální“ fanoušci. Ultras se staví především proti komercializaci sportu.