Život

Vítáni v bratrské zemi?

Ha Le Thu, 43, geboren in Hanoi, Vietnam (Foto: © Isabel Kiesewetter)

Gastarbajtrem v NDR

Nejen na západě pracovali zahraniční dělníci a dělnice – takzvaní gastarbajtři. Díky rostoucí výrobě vzrůstala poptávka po pracovních silách a tak musela i vláda NDR uzavřít státní dohody se svými socialistickými bratrskými státy. Foto: © Isabel Kiesewetter
Bývalá ubytovna dělníků v Eberswalde dnes zeje prázdnotou, Foto: © Isabel Kiesewetter

První takzvaní „zahraniční dělníci a dělnice“ přišli v roce 1968 z Maďarska. Poté následovali další z Alžíru, Kuby, Vietnamu, Angoly a Mosambiku. V době převratu jich bylo přes 90.000. Žili na ubytovnách a pracovali v okolních výrobnách. Jejich životní podmínky se hodně lišily. Podle toho, co jejich vlády vyjednaly, mohli někteří z nich vedle zaměstnání i studovat, naopak jiným byly při příjezdu do NDR odebrány pasy. Za svou práci brali někteří jen cosi na způsob kapesného – zbytek mzdy šel domovským vládám, z části také na uhrazení dluhů vůči NDR.

Znalost němčiny byla u zahraničních dělnic a dělníků dost často špatná a kontakt s domorodým obyvatelstvem jim byl zapovězen. Pevné vztahy anebo dokonce rodiny nesměly vůbec vzniknout. Nejpozději po pěti letech, tak zněl plán, měli tito lidé opět odjet pryč. Avšak s převratem nastaly změny. Mnoho továren se uzavřelo a tak „bratři“ ztratili spolu se zaměstnáním i povolení k pobytu. Většina z nich Německo opustila. Jen ti, kteří se dokázali sami uživit, směli zůstat. Teprve v roce 1997 jim bylo, stejně jako dělníkům a dělnicím ve starých spolkových zemích, přiznáno právo trvalého pobytu. Zde vyprávějí čtyři „gastarbajtři“ svůj příběh.

Ha Le Thu, 43, narozena v Hanoji, Vietnam

Ha Le Thu, 43, narozena v Hanoji, Vietnam (Foto: © Isabel Kiesewetter)

Ha Le Thu, Foto: © Isabel Kiesewetter

Vyrostla jsem v malém domku na okraji Hanoje. Po ukončení školy jsem já a moji dva sourozenci chodili do družstva. Tam nám dali klubko vlny a z té jsme pletli rukavice, abychom si vydělali nějaké peníze. V roce 1987, to mi bylo 21 let, jsem odletěla do NDR. Slyšela jsem, že tam hledají pracovní síly a že se tam dá vydělat spoustu peněz. Když jsem dorazila, odvezli mě na ubytovnu v Ahrensfelde, která byla obklopená úhory. Bydlelo zde 200 Vietnamců a svůj pokoj jsem obývala společně se dvěma jinými ženami. Pracovala jsem v továrně v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg, kde jsem šila kožené boty. Když některá z nás z ubytovny dostala dopis z domova, tak jsme si ho společně pročítali a plakaly.

Časem se nám začalo vést lépe. Jelikož jsme vůbec neuměli německy, chodili někdy za námi do závodu vietnamští studenti a pomáhali nám s překlady. Přes ně jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Když se NDR rozpadla, všichni jsme přišli o práci, a jen ten, kdo si našel novou, tu směl zůstat. Odlévala jsem v továrně rtěnky a pracovala na jedné vysokoškolské koleji jako uklízečka, hlídačka a listonoška. Když jsem měla zrovna volno, tak jsem navštěvovala vyšší odbornou školu a učila se německy. Začátkem roku 1992 jsem se vdala, ještě ve stejném roce se nám narodil syn a koupili jsme si dům v berlínské čtvrti Hellersdorf. Dnes chodí můj syn do 10. třídy, většina jeho kamarádů jsou Němci a i doma mluvíme německy. Líbilo by se mi, kdyby se víc zajímal o vietnamskou kulturu a dějiny, avšak on spíše tíhne k technice.

Moises Mvuama, nar. v roce 1966 v Uige, Angola

Moises Mvuama, narozen v roce 1966 v Uige, Angola (Foto: © Isabel Kiesewetter)

Moises Mvuama před pamětní deskou věnovanou zavražděnému Amadeu Antonio v Eberswalde, Foto: © Isabel Kiesewetter

Když jsem přišel po 10. třídě do NDR, tak jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve špatném filmu. Vyprávěli nám, že půjdeme za našimi bratry do vysoce vyspělé země, že si doděláme školu a budeme mít možnost studovat. A potom jsme uviděli ta směšná východní auta a ani cola nebyla pravá! Když jsme přijeli, byly nám odebrány pasy, odvezli nás do ubytovny v Eberswalde a zakázali nám jakýkoli kontakt s Němci. Potom nás rozdělili: jedni šli pracovat do řeznictví, ostatní, jako já, se stali zámečníky. Do styku s Němci jsme přišli jen v kostele.

Jednoho večera, krátce po sjednocení Německa, byl můj přítel Amadeu Antonio s několika kamarády na cestě z hospody do ubytovny napaden asi 50 mladistvými. Bohužel, Amadeu neutíkal dost rychle. Zbili ho do bezvědomí a o dva týdny nato zemřel. Od té doby jsme se už neodvážili vyjít ven na ulici. Někdy jsme se dokonce ukrývali u německých přátel ze strachu, že by náckové mohli přijít k nám na ubytovnu. Cítil jsem se velice bezmocný, avšak zůstal jsem tu, abych prováděl osvětu. Začal jsem chodit po školách a mluvil s mladými lidmi. Kdo jsme, proč jsme tady? Má žena je také Angolanka. Poznal jsem ji na dovolené ve své vlasti a o čtyři roky později, v roce 1994, jsem ji mohl vzít do Německa. Pracuje jako zdravotní sestra a máme spolu čtyři děti, které znají Angolu jen z televize.

Pedro Frias, nar. v roce 1962, in San Gerán/Holguin na Kubě

Pedro Frias, narozen v roce 1962 v San Gerán/Holguin, Kuba (Foto: © Isabel Kiesewetter)

Pedro Frias doma v berlínské čtvrti Mahlsdorf, Foto: © Isabel Kiesewetter

Když se setkávám s Kubánci, tak mi dost často říkají, že jsem víc Němcem než Kubáncem. Dochvilnost je pro mě důležitá. Té jsem se naučil v kubánské armádě, jediném místě na Kubě, kde dochvilnost existuje. Krátce po převratu se chtěla se mnou má německá žena odstěhovat na Kubu. Má ráda teplo a tamní životní styl. Ale mně se po Německu tak stýskalo, že jsme se po šesti měsících vrátili zpátky. Už v roce 1985, když jsem ve svých 23 přišel do NDR, mi to připadalo jako v ráji: tramvaje, auta, vana v každém domě a tolik diskoték! Přílet z Kuby byl jako cestovat časem do budoucnosti. Bydlel jsem uprostřed Berlína. První tři měsíce jsem nedělal nic jiného, než se učil německy, a potom jsem začal pracovat jako soustružník. Po roce a půl jsem byl z vedoucího skupiny jmenován tlumočníkem a nesčetněkrát trávil čas v policejních autech tlumočením mezi opilými Kubánci a policií. V té době jsem se také poznal se svou ženou, berlínskou prodavačkou. Ještě před převratem jsme si domluvili svatbu.

V současné době máme tři děti, jednoho vnuka a bydlíme v rodinném domku v berlínské čtvrti Mahlsdorf. Zpočátku žilo mnoho cizinců také ve zdejším okolí, avšak příliš často docházelo k nepřátelským poznámkám a útokům za bílého dne. Proto se mnoho našich přátel odstěhovalo pryč. Já nevypadám příliš cizokrajně a tak osobně žádné špatné zkušenosti nemám. Avšak pozoruji, jak se solidarita a lidskost postupně vytrácí. Každý už se stará jen o sebe, zvláště teď ve finanční krizi. Možná se tak brzy splní přání mé ženy a my se přece jen z Německa odstěhujeme.

Andrási Nándor-Mátyás, nar. v roce 1951 v Budapešti, Maďarsko

Andrási Nándor-Mátyás, narozen v roce 1951 v Budapešti, Maďarsko (Foto: © Isabel Kiesewetter)

Andrási Nándor-Mátyás v jeho zkušebně v bývalé poliklinice, Foto: © Isabel Kiesewetter

Když mi bylo osmnáct a devět dnů, přišel jsem do NDR. Byl deštivý čtvrteční večer a vedení závodu a FDJ (svazácká organizace tehdejší NDR) mě přijali velice srdečně. Bylo to v září 1969 a my měli zrovna 40leté jubileum. Dohoda mezi našimi socialistickými bratrskými státy obsahovala, že se během tří let naučíme zdejší jazyk a vyučíme nějakému oboru. Jako Maďaři jsme se tenkrát dostali kamkoli: do svařoven, k montážním pásům, frézoven, lakoven, k pískovým zařízením. Tvrdá práce, která mě však bavila. Dostal jsem se do automobilky IFA (dnes Mercedes) do tamní lisovny malých součástek. Byly to krásné časy a bylo dost práce pro všechny! Měli jsme maďarskou kapelu s názvem "Beat-ton" a mnoho vystoupení a kulturních akcí spolu s FDJ. Naší ubytovně se lidově říkalo "Paprikárna": žili zde jen Maďaři a občas tu byla ve skříni schovaná i nějaká ta německá dívka. Když má smlouva vypršela, musel jsem se vrátit. To už jsem ovšem měl jedno dítě s Němkou, a tak jsem se mohl vrátit zpátky do Německa. Vzali jsme se a zůstali tu.

Dodnes pořád žiji v Ludwigsfelde a jsem aktivním členem ve spolku "Maďarská kolonie Berlín". Mám novou přítelkyni a celkem tři děti. Vloni jsem kvůli nemoci přišel o práci a dnes žiji z podpory. Ještě stále se hodně věnuji hudbě. Hraji na kytaru a vedu bubenickou skupinu pro mládež.

Katrin Zeug
je nezávislá novinářka žijící v Berlíně a píšící převážně pro týdeník Die Zeit.

Tento text vyšel nejdříve v německém časopise fluter.de.
překlad: Ivan Dramlitsch