Život

Být tak trochu Havlem

Foto: Martin Kozák
Foto: Martin Kozák
Václav Havel, 1936 - 2011, Foto: Martin Kozák

„Odešla velká osobnost našich dějin.“ „Udělal toho hodně pro naši zem“. „Byl pro nás hlasem ve světě.“ „Vrátil nám svobodu.“

V nekrolozích, blozích, editoriálech a na pražských ulicích jsem se setkal s těmito a podobnými větami. O čtvrtou adventní neděli 2011, v den, kdy zemřel Václav Havel. Ty věty pochází z úst a per řady Češek a Čechů. Václav Havel byl velkou – snad i tou největší – osobností jejich dějin. Udělal toho hodně pro jejich zem. Byl jejich hlasem ve světě. Vrátil jim zpátky svobodu. Zemřel. A oni truchlí.

Mně nemusel nikdo svobodu navracet. Nejsem žádný Čech. Vyrostl jsem v západním Německu. A přesto jsem smutný. Ale proč vlastně přesto? Nebyl by navrátil Václav Havel své zemi svobodu, kdo ví, zda bych vůbec kdy přišel do Česka a cítil se tu jako doma? Nejspíš bych byl nikdy nepoznal mou ženu a má dcera by se byla nikdy nenarodila.

Jistě, i když má Václav Havel velkou zásluhu na pádu komunismu (a to nejen v Československu), přirozeně nad ním nezvítězil on sám. Ale ona důslednost, s jakou se postavil tehdejšímu režimu a jak snášel jeho represálie, ona důslednost, s jakou se po Listopadu 1989 angažoval pro slabé po celém světě, ona důslednost, s jakou upozorňoval na nesrovnalosti a bezpráví, a především ona důslednost, s níž si udržel přes všechny okolnosti jeho zdánlivě naivní víru v to dobré v člověku... Tato důslednost a skromnost činí z Havla morální autoritu, která nemá ve světě obdoby, a vzor nejen pro Čechy samotné, ale i pro všechny lidi.

Foto: Patrick Hamouz
„Pane Prezidente, děkujeme!“, Foto: Patrick Hamouz

Čtvrtou adventní neděli 2011, v den, kdy zemřel Václav Havel, jsem byl proto s tisíci jinými na Václavském náměstí, Národní třídě a na Kampě. Pokládali a zapalovali jsme svíčky, zpívali a připíjeli si jedním či dvěma pivy na „Vaška“ a měli jsme společně pocit, že nám zemřel dobrý přítel. A nebylo snad tomu tak? Přítel lidí, lidumil.

Ať už je jeho smrt jakkoli smutná, tím víc těší, co po sobě zanechal. V den, kdy zemřel, jsme byli všichni tak trochu Havli. Byli jsme k sobě navzájem milí, ohleduplní, velkorysí, trpěliví, skromní, nápomocní a vděční. Toto nám Havlovo úmrtí připomnělo: Musíme být častěji tak trochu Havlem, snad pak přeci jen „zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí“!

Patrick Hamouz
Překlad: Jan Kout

Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2011

    „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“

    Václav Havel (* 5.10. 1936 † 18.12.2011) literát, dramatik, politik a filosof. Jako prezident porevolučního Československa (1989 – 1992) a nově vzniklé České republiky (1993 – 2003) významně spoluutvářel podobu, směr a vizi vnitřní a zahraniční politiky obou státních útvarů. Ale také evropského a světového společenství. Ve svých literárních dílech nahlížel na politiku kritickým pohledem. Prvním z nich byla Zahradní slavnost (1963). Byl také jedním ze spoluzakladatelů a z prvních mluvčích Charty77, iniciativy na obranu lidských práv. Za totality byl celkem pět let vězněn kvůli jeho politickým přesvědčením. Zosobňoval významný hlas disentů a jinak smýšlejících jak doma, tak v zahraničí. Stal se vůdčí osobností takzvané Sametové revoluce. Aktivně se zasazoval za práva slabých a politicky stíhaných i po Listopadu 1989. K jeho odkazu se dnes hlásí také řada mladých lidí, kteří nikdy nezažili totalitu.

    Více k umrtí Václava Havla

    Václav Havel to na Slovensku neměl nikdy lehké. Zůstával tam velmi dlouho prakticky neznámý.