Být tak trochu Havlem
„Odešla velká osobnost našich dějin.“ „Udělal toho hodně pro naši zem“. „Byl pro nás hlasem ve světě.“ „Vrátil nám svobodu.“
V nekrolozích, blozích, editoriálech a na pražských ulicích jsem se setkal s těmito a podobnými větami. O čtvrtou adventní neděli 2011, v den, kdy zemřel Václav Havel. Ty věty pochází z úst a per řady Češek a Čechů. Václav Havel byl velkou – snad i tou největší – osobností jejich dějin. Udělal toho hodně pro jejich zem. Byl jejich hlasem ve světě. Vrátil jim zpátky svobodu. Zemřel. A oni truchlí.
Mně nemusel nikdo svobodu navracet. Nejsem žádný Čech. Vyrostl jsem v západním Německu. A přesto jsem smutný. Ale proč vlastně přesto? Nebyl by navrátil Václav Havel své zemi svobodu, kdo ví, zda bych vůbec kdy přišel do Česka a cítil se tu jako doma? Nejspíš bych byl nikdy nepoznal mou ženu a má dcera by se byla nikdy nenarodila.
Jistě, i když má Václav Havel velkou zásluhu na pádu komunismu (a to nejen v Československu), přirozeně nad ním nezvítězil on sám. Ale ona důslednost, s jakou se postavil tehdejšímu režimu a jak snášel jeho represálie, ona důslednost, s jakou se po Listopadu 1989 angažoval pro slabé po celém světě, ona důslednost, s jakou upozorňoval na nesrovnalosti a bezpráví, a především ona důslednost, s níž si udržel přes všechny okolnosti jeho zdánlivě naivní víru v to dobré v člověku... Tato důslednost a skromnost činí z Havla morální autoritu, která nemá ve světě obdoby, a vzor nejen pro Čechy samotné, ale i pro všechny lidi.
Čtvrtou adventní neděli 2011, v den, kdy zemřel Václav Havel, jsem byl proto s tisíci jinými na Václavském náměstí, Národní třídě a na Kampě. Pokládali a zapalovali jsme svíčky, zpívali a připíjeli si jedním či dvěma pivy na „Vaška“ a měli jsme společně pocit, že nám zemřel dobrý přítel. A nebylo snad tomu tak? Přítel lidí, lidumil.
Ať už je jeho smrt jakkoli smutná, tím víc těší, co po sobě zanechal. V den, kdy zemřel, jsme byli všichni tak trochu Havli. Byli jsme k sobě navzájem milí, ohleduplní, velkorysí, trpěliví, skromní, nápomocní a vděční. Toto nám Havlovo úmrtí připomnělo: Musíme být častěji tak trochu Havlem, snad pak přeci jen „zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí“!
Překlad: Jan Kout
Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2011
