Život

Z ulice do povědomí

Foto: © Martin Nejezchleba

Bezdomovci jako turističtí průvodci ukazují neznámou Prahu

Když se Honza Badalec přehrabuje v popelnici, většinou to nikoho nezajímá. Teď se to však změnilo – jednou týdně. Od poloviny srpna tento bezdomovec pracuje jako turistický průvodce. Honzovi klienti mohou vidět Prahu jinak: z pohledu člověka, který žije na ulici.

Foto: © Martin Nejezchleba

Honza Badalec je jedním z osmi průvodců jedné z nejneobvyklejších prohlídek Prahy: Pragulic. Foto: © Martin Nejezchleba

Spouště fotoaparátů cvakají, když tento drobný kudrnatý chlapík v tiché boční ulici odhodlaně hmátne do modrého kontejneru na papír. Hledá knihy. Svou kořist prodává do antikvariátů, čímž si vydělává na své skromné živobytí. „Někdy sbírám láhve, oblečení, sem tam i jídlo,“ říká průvodce a na okamžik stydlivě sklopí svůj zrak k zemi.

Honza Badalec je jedním z osmi průvodců jedné z nejneobvyklejších prohlídek Prahy: Pragulic. Její koncept: lidé, kteří skončili na ulici, provádějí zvědavce svým městem. Jedněm to má posílit peněženku a sebedůvěru, druhým rozšířit obzor.

Finančně ziskové a přesto sociální

Na tento nápad přišli tři mladí studenti Karlovy univerzity. Všem je okolo pětadvaceti a jsou studijními kolegy na Katedře sociálních studií. S jejich projektem se Tereza, Katarina a Ondřej ucházeli o cenu Social Impact Award 2012. A rovnou sklidili 1.500 Euro jako počáteční kapitál. Tato mezinárodní soutěž chce mladé lidi povzbudit k takzvanému social business (sociálnímu podnikání). Znamená to, že se sice hospodaří ziskově, ale přitom též zároveň vzniká jistá sociální nadhodnota.

Projektu Pragulic by něco takového mělo vyjít. Zprávy o výletech s bezdomovci se totiž rozšířily rychlostí blesku a prohlídky jsou hojně navštěvované. Náklady na účastníka: 200 korun (asi osm eur). Polovina z toho je určena přímo průvodci.

Foto: © Tomáš Česálek

Nápad na Pragulic měli tři mladí studenti Karlovy univerzity: Tereza, Katarina a Ondřej. Foto: © Tomáš Česálek

Pragulic chce přinést život na ulici do povědomí veřejnosti. Neboť o bezdomovcích se Pražané dozvídají většinou jen v zimě – když někdo z nich opět umrzne. Nebo když je politici plánují – jako naposledy před posledními komunálními volbami - vyhostit z dohledu turistů do stanového tábora. Kolik je v Praze lidí bez přístřeší, se přesně neví. Oficiální statistiky evidují okolo 4.000 bezdomovců. Některé dobročinné organizace však naproti tomu hovoří o více než 10.000.

S poezií ulicemi

Každý, kdo si zamluví výlet s Honzou Badalcem, se dozví, že lze spadnout na dno i z vyšších příček kariérního žebříčku. Kdysi býval úspěšným v reklamní branži. Rád recituje pro zábavu své vtipné reklamní slogany. Jeho smích se přitom mění v chrochtání. Když před deseti lety Vltava do Prahy přinesla „stoletou vodu“, začalo to jít s Honzovým dosavadním životem s kopce. Přesnou souvislost mezi přírodní katastrofou a soukromou tragédií nechává otevřenou. Tenkrát v roce 2002 jako 45letý ztratil práci a domov. Jeho manželka mu utekla s jeho účetním a odvedla si děti. Pak začal pád na samé dno.

„I love reading“ (miluji čtení). To je napsáno na jeho rudě červeném triku. Jeho show začíná tím, že se každého z šesti „zákazníků“ zeptá, jaké jsou jeho literární záliby. Doslova září, když účastnice Eva utrousí jméno Václava Hraběte. Na své prohlídce se průvodce zas a znovu zastavuje – a s patosem recituje verše českého zástupce generace bítníků. „Tamto vzadu je smrt české literatury!“ najednou zakřičí a ukazuje na kontejner na starý papír zapuštěný do země. „Do něj se nedostanu. “

Na autobusovém nádraží Florenc shromáždí Honza svou skupinu okolo plakety z plexiskla. Ta má připomínat devět bezdomovců a dva psy, kteří tu ve svém dočasném příbytku přišli při požáru o život. Hbitými prsty vyloví zubící se průvodce z popelníku na odpadkovém koši dvě hrsti nedopalků. Potom se pokračuje dál k Masarykovu nádraží. „Tam vzadu bezdomovci vyčkávají, jestli nějaký cestující nezapomene své zavazadlo,“ zasvěcuje Honza svou skupinu. Další zastávky jsou: zažloutlá nádražní hospoda, tři antikvariáty, uličky a popelnice na starý papír v bývalé dělnické čtvrti Žižkov.

Foto: © Martin Nejezchleba
Plaketa z plexiskla na autobusovém nádraží Florenc připomíná devět bezdomovců a dva psy, kteří tu ve svém dočasném příbytku přišli při požáru o život. Foto: © Martin Nejezchleba

Nadějné případy

Své trasy si průvodci z Pragulic sestavují – po několika workshopech – sami. Kdo například vyrazí s Honzovou přítelkyní Pavlínou, ten se dozví také něco o historii městských staveb. Čecho-Peruánec José své skupiny provádí turistickým centrem města, vždy po stopách svého osobního osudu.

Tito lidé patří mezi nadějné případy na ulicích Prahy. Téměř všichni průvodci hrají v bezdomoveckém divadle. Většina z nich našla alespoň dočasný příbytek.

U piva v zakouřené hospodě - „po službě!“ neopomene Honza dostatečně zdůraznit - bezdomovcův neustálý úsměv někdy uvadne. Nejhorší je stud. Za nezaplacené alimenty si odseděl rok ve vězení. Jeho děti ho roky zapíraly. Teprve od doby, kdy s ním jeho dcera obnovila kontakt, se věci pozvolna zlepšují.

Od svého vedlejšího zaměstnání jako turistický průvodce si slibuje, že už konečně nebude odkázaný na přízeň druhých.

„Bezdomovci tuze rádi vyprávějí své příběhy,“ ví zakladatelka Pragulic Tereza z první ruky. Pocit, že po letech vyloučení mohou zase něco udělat pro společnost, je pro Honzu a jeho kolegy nesmírně cenný. Také to, že jim někdo naslouchá, je pro ně důležité. I když je to jen jednou týdně.

Martin Nejezchleba
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Že by teď?
Když je pocit radosti stejně namáhavý jako fárání v dole. Zdeněk Straka píše o své práci jako prodejce street paperu „Nový prostor“.

Podívat se jim do očí
Když ženy bez domova vaří pro veřejnost, předsudky odplouvají. Organizace Jako doma kuchařkám zajišťuje několik působišť v Praze - a také možnost sdělit, co mají na srdci.

Peníze budou, my nebudeme
Navštívili jsme ty, co ať už z vlastní pohodlnosti nebo kvůli životním perturbacím zůstali bez domova. Většina v penězích spatřuje dobro i zkázu zároveň.

Kolotoč bezdomovectví
Dagmar Kocmánková v rozhovoru vypráví, jaké je to pracovat v časopise prodávaném bezdomovci a jestli z bezdomovectví existuje cesta ven.

Z ulice do povědomí
Bezdomovci jako turističtí průvodci provádějí zvědavce neznámou Prahu. Jedněm to má posílit peněženku a sebedůvěru, druhým rozšířit obzor.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...