Život

Muž, který vlastně neexistuje

Rozhovor s jedním homosexuálním hráčem spolkové fotbalové ligy

Foto (výřez): Ctd 2005, CC BY 2.0

Až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se toto setkání vůbec uskuteční. Vcházím do místnosti, kde nacházím mladého muže, který zjevně není ani trochu v pohodě. Vypadá, že by v příští vteřině nejradši hned zase šel. Ale nejde nikam. O našem setkání se nesmí nikdo dozvědět, protože on vlastně vůbec neexistuje. I přes spousty pochybností se nakonec rozhodl poprvé promluvit - o sexuální orientaci, která ve světě fotbalu nemá co pohledávat.

Právě jsi přišel z rozhovoru ve veřejnoprávní televizi. Co bys dělal, kdyby tam přišla řeč na tvou homosexualitu?

Popřel bych ji, to je úplně jasné. Snažil bych se tohle téma kompletně udržet pod pokličkou. Čím více se ale mluví, tím je ten tlak na mě stále silnější. Nějakou velkou debatu na mou adresu si ale prostě nemůžu dovolit.

Není ten tlak ale už beztak obrovský?

Samozřejmě. Cena, kterou platím za svůj sen hrát ve spolkové lize, je vysoká. Každý den přetvářka, hraju komedii a popírám sebe sama. Na začátku jsem to bral jako hru a nebyl to žádný problém, ale s postupujícím časem mě to vyčerpává čím dál tím víc. Nevím, jestli ten trvalý tlak můžu vydržet až do konce kariéry – na jedné straně role špičkového heterosexuálního hráče - a na druhé - hrozba odhalení.

Strach z veřejnosti

Foto: Nicola since 1972, CC BY 2.0

„Klub homosexuálních hráčů Spolkové fotbalové ligy“ (ještě?) neexistuje. Foto (výřez): Ctd 2005, CC BY 2.0

Co by ale bylo tak strašného na tom, kdyby to vyšlo najevo? Když v nějaké estrádě nastoupí jako moderátor Hape Kerkeling, taky nikdo televizi nevypíná.

Já si ale myslím, že fotbal a média, to je něco naprosto odlišného. I když je to samozřejmě dost hloupé klišé, tak do světa televizních estrád nějaký ten gay prostě patří. Fotbalisti jsou naopak naprostým ztělesněním mužského stereotypu. Musejí milovat sport, v souboji být agresivní a zároveň být velkým vzorem. A homosexuálové nejsou ani jedno z toho. Tečka. Nebo by snad někdo nabuzeným fanouškům měl před zápasem vysvětlit, že „homosexuálové“ jsou taky úplně normální chlapi a že prostě budou taky hrát? To je nepředstavitelné. Na stadionu se při fotbale nebo po zápase i každá prkotina totálně zveličuje. Pokud by moje sexualita vyšla najevo, přestal bych se cítit bezpečně.

Zlobíš se proto na fanoušky?

Ne, to určitě ne. Jednou jsem slyšel, že při takových vypjatých situacích u člověka reaguje jen určitá malá část mozku a v té se centrum tolerance zrovna nenachází. To musím akceptovat na stadionu i já, protože fanoušci jsou nepostradatelný motor, který při každé hře motivuje i mě. Obecně platí, že heterosexuálové se svou sexualitou prakticky nezabývají. Nikoho z nich by asi nenapadlo se několik let zabývat otázkou, zda to, co cítí, je opravdu reálné. Koneckonců u nich vše zapadá do okolního světa. S ohledem na tuto výchozí pozici člověku nezbývá než doufat v toleranci – protože pochopení se nedočká nikdy. Na to je to téma příliš osobní, ale homosexuálové nejsou v tomto ohledu o nic lepší - když jde o lesby nebo heterosexuály. Tolerantní však určitě jsme. Kdybych to ale už nějak zvládl s fanoušky, tak s veřejností by to bylo horší.

Proč máš ale z veřejnosti takový strach?

Všechny ty kauzy, titulní strany a magazíny. Všichni by se snažili zjistit, co strašného dělám se svým partnerem pod peřinou. Kdo se nachází u supermužského fotbalisty dole a kdo nahoře. Bylo by toho hodně! A fotbal, moje vášeň, by se stal úplně nepodstatný. Jsou dvě možnosti - mohl bych si se svým přítelem vyrazit na nějakou akci, a pak se nechat tři týdny propírat ve všech médiích, nebo si budu svoje soukromí chránit, a tedy i obelhávat sám sebe. Nemá to zkrátka řešení. Je nepředstavitelné, že by to mohlo být jednoduché jako u heterosexuálních hráčů, kteří když jeden den představí svou partnerku, tak o tom další den už nikdo neví. Normalita neexistuje. Minimálně by pro mě nebylo normální, aby můj intimní život řešil celý národ. Takové věci by se měly týkat jen mě a člověka po mém boku.

A „ten někdo po tvém boku“ existuje – abych tedy položil aspoň jednu z nenáviděných otázek?

Někdy mi ta otázka přijde extrémně důležitá. Taková osoba v mém životě ale není a ani další hráči, které znám, na tom nejsou jinak. I když: jednou jsem dokonce vztah měl. Ale dovedeš si představit, že měsíce trvající hra na schovávanou je pro vztah totální jed. Nakonec jsem se musel rozhodnout. Jasně, že úspěch ve fotbale, který se pak dostavil, byl úžasný - a cena za něj odpovídající.

Místo přítele tedy při důležitých příležitostech nastupuje placená partnerka?

Tohle klišé je v podstatě bohužel pravdivé. Na určité akce prostě není možné, abych přišel sám, a pak je několik možností. To tak ale dělají všichni. Ale platit jsem nemusel zatím nikdy – koneckonců mám jako každý správný gay své nejlepší kamarádky.

Právě ses zmínil o jiných hráčích. Existuje tedy něco jako „Klub homosexuálních fotbalových hráčů bundesligy“ a vědí ostatní spoluhráči o tvé orientaci?

(smích) Ne, takový klub neexistuje. Je to přesně naopak. Já sice o několika hráčích v lize vím. Ale žádná setkání se fakt nekonají – to by bylo až příliš nápadné. Je to taková složitá dvojí existence, která pokračuje i uvnitř týmu. Nemluví se o tom, ale vlastně by to každému mělo být jasné.

Kariérní přání, soukromé sny

Islandská kapela Sigur Rós naráží ve své klipu „viðrar vel til loftárása“ na zdánlivou neslučitelnost homosexuality a (mužské) kopané.

A nedochází uvnitř týmu k nějakým problémům?

Vůbec ne. Neznám žádného hráče v celé bundeslize, který by s tím měl problém. Jsou dokonce i tací, kteří se s velkým zájmem vyptávají – jsou ale opravdu absolutní výjimkou. Některé situace jsou na začátku samozřejmě nepříjemné pro obě strany – jako například sprchování. Mě ale spoluhráči nezajímají a po určité době je to oběma stranám jedno. Koneckonců nejsou moji kolegové - i přes svou špatnou pověst - žádní ignoranti.

A na co se tak kolegové vyptávají?

Zájem je třeba o technické věci (smích) . Ale někdo se ptá i na přítele. Já příběhy kolegů znám koneckonců z novin, ale mě se nejdřív musejí zeptat. Je to úplně normální.

A neuvažoval jsi o outingu poté, co zaznělo pozitivní vyjádření prezidenta Německého fotbalového svazu Theo Zwanzigera o podpoře homosexuálních hráčů.

Ani ne. Ono to všechno sice zní moc pěkně, ale jen dokud člověk nemusí další den nastoupit na hřiště. Možná by to nebylo tak bolestivé, pokud by se přiznalo víc hráčů naráz, ale ani pak bych to moc nadějně neviděl. Byla by to totiž i tak pořád jen menšina, po které se dá krásně vozit.

Proč ses rozhodl pro tento rozhovor?

Je důležité udělat první krok. Sám na sobě si ho tedy teprve zkouším. Ty navíc moji situaci dokážeš pochopit, a to se pak taky mluví snáz. Ostatní se i přes anonymitu neodváží ten krok udělat. Ale třeba to moji kolegové necítí jako výzvu. Já bych si to ale přál. Můžeme si promluvit zase za rok, třeba se pak pod svoje slova budu moct už i podepsat.

Jak vidíš svou budoucnost?

Ve fotbale dál na sobě makat– mám ještě několik nesplněných přání, která bych chtěl uskutečnit. V soukromém životě se nic nezmění. Samozřejmě, že bych měl radost, kdyby najednou vypukla lavina outingů a já bych se jen divil, koho všechno jsem přeci jen neznal. A radost by mi udělal aspoň kousek normality. Třeba jít se svým příštím partnerem někam do restaurace, úplně normálně a veřejně. To je můj sen.


Ve spolupráci s fluter.de, magazínem Spolkové centrály politického vzdělávání

Adrian Bechtold
25 let, je právník a nezávislý novinář. Žije v Německu a Švýcarsku.
překlad: Martina Stejskalová

fluter.de
září 2012

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...

    Tipy