„Musíte mít odvahu čelit svému strachu!“

Foto: © Janika RehakFoto (výřez): MamboZ, CC BY-SA 2.0
Smysluplný pocit: Po krátké, ochromující chvilce vás strach vybudí a budete díky němu schopní reagovat. Foto (výřez): MamboZ, CC BY-SA 2.0

Bušení srdce, pocení, třes, pocit úzkosti na prsou: stavy strachu a úzkosti zná každý. Avšak jaké množství strachu je stále ještě běžné a kdy je vhodné poradit se s odborníkem? Terapeutka Karin Inamová nám poskytne přehled o tématu, se kterým se ne každý rád vypořádává. Předem jedna dobrá zpráva: strach je normální a dokonce i zdravé citové pohnutí!

Paní Inamová, pro většinu lidí je jistě těžké chápat strach aspoň trošku pozitivně. Můžete nám to podrobněji objasnit?

Úzkost je reakcí na nějakou nebezpečně prožitou situaci a to na biologické úrovni. Proto se musíme v první řadě podívat na to, co se během strachu v těle děje: zvýšená srdeční činnost, zrychlené dýchání a zvýšení adrenalinu působí vysoce aktivačně. Tělo se připraví na boj nebo útěk. Po krátkém, paralyzujícím momentu hrůzy, strach každého jedince probudí a uvede ho do stavu, kdy je schopen jednat. Strach je tedy nesmírně užitečná emoce. Pokud by lidstvo neznalo strach, pak by náš druh pravděpodobně vyhynul.

Strach je tedy pozůstatkem z doby kamenné? Musíte šavlozubého tygra buďto utlouct, nebo mu utéct?

Strach je skutečně prastarou emocí. Přesně vzato se jedná o jednu ze čtyř základních emocí - vedle radosti, smutku a hněvu. Pozůstatkem bych to ale nenazývala, neboť lidé čelí nebezpečím stále stejně jako kdysi, přestože šavlozubý tygr dávno vyhynul. Existují také obavy, které nemají s konkrétní příčinou žádnou souvislost. Jedná se o takzvané existenční obavy, například o strach ze ztráty zaměstnání. Něco takového se často vyskytuje v určitých životních okamžicích: čeká-li člověka důležité rozhodnutí, narůstá v mnoha lidech strach, aby se nedopustili chyby, která by mohla mít negativní dopad na jejich budoucnost. Obavy tohoto druhu jsou zcela normální a není čeho se bát.

Foto: © Janika Rehak
Zabývá se strachem profesně: Karin Inama je vědkyně na práci a psychoterapeutka. Foto: © Janika Rehak

A kde začíná patologický strach a k tomu odpovídající nutnost jednat?

Nejčastěji se vedle fobie vyskytují především panické poruchy, generalizované úzkostné poruchy, jakož i smíšená forma úzkosti a depresivní poruchy. To, kdy je potřeba úzkost léčit, se ovšem obecně říct nedá. To je závislé jednak na druhu poruchy, tak i na jednotlivci samotném a jeho osobním pocitu. Problematické to začíná být pro postiženého vždy až tehdy, jakmile se už nedokážou kontrolovat obavy a když ty začnou ovládat čím dál tím víc jeho myšlenkové pochody a podstatně omezovat kvalitu života.

Vezměme si jako příklad zřejmě nejznámější fobii – z pavouků. Měla bych si dělat starosti, když při pouhém pohledu na pavouka dostanu husí kůži?

Zde bych především rozlišovala mezi strachem a osobní zálibou – a pavouci nejsou obecně nijak zvlášť populární zvířata. Pokud však averze zajde tak daleko, že se někdo již nemůže v klidu zdržovat v cizím prostředí, aniž by se předem přesvědčil, že naprosto a zaručeně nikde není ani jeden pavouk, pak se to stává problémem. Znám jeden případ, kdy dotyčná osoba již při pomyšlení, že má pomáhat svým dětem s domácími úkoly, dostávala návaly pocení – protože je možné, že v učebnici přírodopisu narazí na obrázek pavouka. Jestliže se dosáhne tohoto stádia, je samozřejmě nutné jednat.

Jak taková léčba vypadá?

V takovéto situaci doporučuji navštívit svého praktického lékaře a vylíčit mu svou situaci, případně příznaky. Poté následuje přechod k odbornému lékaři, v tomto případě obvykle k psychiatrovi. Tam je pak objasněno, zda je zapotřebí léčby, a pokud ano, jaký druh je vhodný. Před tímto prvním krokem – rozhodnutí jít k lékaři - mají však mnozí lidé spoustu zábran. Je tedy zapotřebí trochu odvahy postavit se čelem vlastním obavám.

Fóbie z pavouků, nazývaná v odborných kruzích arachnofobie. Stejnojmenný horor z roku 1990 vychází z velice rozšířeného odporu k těmto osminohým lezcům.

Proč? Obávají se, že je nikdo nebude brát jejich obavy vážně?

V tomto případě je mnohem důležitější, aby nejprve začal pacient brát vážně sám sebe. Mnoho lidí s počínajícími poruchami strachu se nejprve pokouší vzchopit. To však obvykle nefunguje. Často pak pouze dochází k vyhnutí se strachem nasáté situaci – a problém se tím protahuje. Základ úzkostných poruch může spočívat již v mladistvém věku. To celé se pak projevuje obvykle mezi dvacátým a třicátým rokem. Včasné rozpoznání problému je tedy důležité. U fyzických příznaků to zná každý: neléčené nachlazení může vést někdy k zápalu plic. Při poruchách strachu a problémech na psychické úrovni všeobecně se může stát přesně totéž, ale to si mnozí lidé stále ještě neuvědomují. V každém případě je smysluplné co nejrychlejší objasnění příznaků, neboť opak rozhodně nepřispívá k lepšímu zdravotnímu stavu: odvolá-li lékař kritický stav, může se pacient uvolnit. Začne-li se s příznaky bojovat za pomoci správné diagnózy a odpovídající terapie, vede to rovněž dlouhodobě ke zlepšení kvality života.

Vyskytují se úzkostné poruchy v moderní době častěji než v minulosti? Nebo jsou zkrátka lidé a zejména též odborníci citlivější?

(smích)Ano, to je vždy standardní otázka, zda jsou určité diagnózy určovány častěji jen proto, že pro ně konečně máme název. Můj dojem je, že lidé jsou více informováni než dřív. Navíc v dnešní době už není tak velkým tabu, když se rozhodneme absolvovat terapii kvůli určitým obavám. Taktéž rodinní příslušníci reagují s větším pochopením. Přesto dané stigma ještě úplně nevymizelo a statisticky nezjištěný počet je pořád stejně vysoký: v současné době trpí poruchami úzkosti okolo 15 procent německé populace. To na první pohled skutečně – přiměřeně k tomuto tématu – vzbuzuje úzkost. Současně mohou tato čísla postiženým dodat odvahu k vyhledání pomoci – už jen tím, že si uvědomí, že se svými problémy nejsou sami.

Karin Inama je vědkyně lidské práce, léčitelka pro psychoterapii s vlastní praxí, supervizorka a vedoucí zdravotní poradny Otterberg.

Rozhovor vedla Janika Rehak
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2013

    Chorobné strachy

    Fobie (úzkostná porucha): Nadměrný strach z určitého objektu nebo konkrétní situace. Nejznámější je arachnofobie (strach z pavouků), klaustrofobie (strach z uzavřených prostor) a strach z výšek. Fobie se však mohou teoreticky vztahovat na jakýkoliv objekt a jakoukoliv (sociální) situaci, například panický strach ze zčervenání, nebo ze zpocených dlaní. Možné jsou i zdánlivě „absurdní“ fobie, jako například strach z kanárků, králíků či baleného másla.

    Generalizovaná úzkostná porucha: Postižení se nacházejí v neustálém stavu úzkosti a nervového nepokoje, což vede k významnému omezení kvality života. Neustále se obávají, že nastane „něco špatného“, aniž by proto existovala nějaká   konkrétní příčina. Často samotné oběti ani nevědí, před čím vlastně mají strach.

    Panická porucha: Postižení trpí náhlými záchvaty paniky, aniž by existovalo objektivní nebezpečí. Objevují se extrémní fyzické příznaky a stavy smrtelné úzkosti. Postižení často vyvinou anticipační úzkost – strach ze strachu – a ve vážných případech již nejsou schopni opustit svůj domov.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...