Paní Inamová, pro většinu lidí je jistě těžké chápat strach aspoň trošku pozitivně. Můžete nám to podrobněji objasnit?

Úzkost je reakcí na nějakou nebezpečně prožitou situaci a to na biologické úrovni. Proto se musíme v první řadě podívat na to, co se během strachu v těle děje: zvýšená srdeční činnost, zrychlené dýchání a zvýšení adrenalinu působí vysoce aktivačně. Tělo se připraví na boj nebo útěk. Po krátkém, paralyzujícím momentu hrůzy, strach každého jedince probudí a uvede ho do stavu, kdy je schopen jednat. Strach je tedy nesmírně užitečná emoce. Pokud by lidstvo neznalo strach, pak by náš druh pravděpodobně vyhynul.

Strach je tedy pozůstatkem z doby kamenné? Musíte šavlozubého tygra buďto utlouct, nebo mu utéct?

Strach je skutečně prastarou emocí. Přesně vzato se jedná o jednu ze čtyř základních emocí - vedle radosti, smutku a hněvu. Pozůstatkem bych to ale nenazývala, neboť lidé čelí nebezpečím stále stejně jako kdysi, přestože šavlozubý tygr dávno vyhynul. Existují také obavy, které nemají s konkrétní příčinou žádnou souvislost. Jedná se o takzvané existenční obavy, například o strach ze ztráty zaměstnání. Něco takového se často vyskytuje v určitých životních okamžicích: čeká-li člověka důležité rozhodnutí, narůstá v mnoha lidech strach, aby se nedopustili chyby, která by mohla mít negativní dopad na jejich budoucnost. Obavy tohoto druhu jsou zcela normální a není čeho se bát.

A kde začíná patologický strach a k tomu odpovídající nutnost jednat?

Nejčastěji se vedle fobie vyskytují především panické poruchy, generalizované úzkostné poruchy, jakož i smíšená forma úzkosti a depresivní poruchy. To, kdy je potřeba úzkost léčit, se ovšem obecně říct nedá. To je závislé jednak na druhu poruchy, tak i na jednotlivci samotném a jeho osobním pocitu. Problematické to začíná být pro postiženého vždy až tehdy, jakmile se už nedokážou kontrolovat obavy a když ty začnou ovládat čím dál tím víc jeho myšlenkové pochody a podstatně omezovat kvalitu života.

Vezměme si jako příklad zřejmě nejznámější fobii – z pavouků. Měla bych si dělat starosti, když při pouhém pohledu na pavouka dostanu husí kůži?

Zde bych především rozlišovala mezi strachem a osobní zálibou – a pavouci nejsou obecně nijak zvlášť populární zvířata. Pokud však averze zajde tak daleko, že se někdo již nemůže v klidu zdržovat v cizím prostředí, aniž by se předem přesvědčil, že naprosto a zaručeně nikde není ani jeden pavouk, pak se to stává problémem. Znám jeden případ, kdy dotyčná osoba již při pomyšlení, že má pomáhat svým dětem s domácími úkoly, dostávala návaly pocení – protože je možné, že v učebnici přírodopisu narazí na obrázek pavouka. Jestliže se dosáhne tohoto stádia, je samozřejmě nutné jednat.

Jak taková léčba vypadá?

V takovéto situaci doporučuji navštívit svého praktického lékaře a vylíčit mu svou situaci, případně příznaky. Poté následuje přechod k odbornému lékaři, v tomto případě obvykle k psychiatrovi. Tam je pak objasněno, zda je zapotřebí léčby, a pokud ano, jaký druh je vhodný. Před tímto prvním krokem – rozhodnutí jít k lékaři - mají však mnozí lidé spoustu zábran. Je tedy zapotřebí trochu odvahy postavit se čelem vlastním obavám.

Proč? Obávají se, že je nikdo nebude brát jejich obavy vážně?

V tomto případě je mnohem důležitější, aby nejprve začal pacient brát vážně sám sebe. Mnoho lidí s počínajícími poruchami strachu se nejprve pokouší vzchopit. To však obvykle nefunguje. Často pak pouze dochází k vyhnutí se strachem nasáté situaci – a problém se tím protahuje. Základ úzkostných poruch může spočívat již v mladistvém věku. To celé se pak projevuje obvykle mezi dvacátým a třicátým rokem. Včasné rozpoznání problému je tedy důležité. U fyzických příznaků to zná každý: neléčené nachlazení může vést někdy k zápalu plic. Při poruchách strachu a problémech na psychické úrovni všeobecně se může stát přesně totéž, ale to si mnozí lidé stále ještě neuvědomují. V každém případě je smysluplné co nejrychlejší objasnění příznaků, neboť opak rozhodně nepřispívá k lepšímu zdravotnímu stavu: odvolá-li lékař kritický stav, může se pacient uvolnit. Začne-li se s příznaky bojovat za pomoci správné diagnózy a odpovídající terapie, vede to rovněž dlouhodobě ke zlepšení kvality života.

Vyskytují se úzkostné poruchy v moderní době častěji než v minulosti? Nebo jsou zkrátka lidé a zejména též odborníci citlivější?

(smích)Ano, to je vždy standardní otázka, zda jsou určité diagnózy určovány častěji jen proto, že pro ně konečně máme název. Můj dojem je, že lidé jsou více informováni než dřív. Navíc v dnešní době už není tak velkým tabu, když se rozhodneme absolvovat terapii kvůli určitým obavám. Taktéž rodinní příslušníci reagují s větším pochopením. Přesto dané stigma ještě úplně nevymizelo a statisticky nezjištěný počet je pořád stejně vysoký: v současné době trpí poruchami úzkosti okolo 15 procent německé populace. To na první pohled skutečně – přiměřeně k tomuto tématu – vzbuzuje úzkost. Současně mohou tato čísla postiženým dodat odvahu k vyhledání pomoci – už jen tím, že si uvědomí, že se svými problémy nejsou sami.