Nicole, takže se bojíš panenek. Kterých druhů panenek se to přesně týká?

Břichomluvících panenek! Ty jsou pro mě úplně nejhorší! A porcelánových panenek! Při pohledu na ně mi vážně naskakuje husí kůže. Kašpárkovské divadlo! To vůbec nedám! Loutky! Taky naprostý děs! Uf, mrazí mě, jen si na to vzpomenu…!

Zdá se, že tě tohle téma už teď úplně dostává. A to jsme sotva začaly.

No, na tom je asi vidět, jak rozvinutá je moje fobie (směje se). Tedy, v zásadě platí, že čím živěji panenka vypadá, tím hůř. Jakmile se ještě navíc umí hýbat, například jako mluvící panenka, tak je to pro mě fakt hrůza.

Kdy sis tenhle strach uvědomila poprvé? Nebo ho spustilo něco konkrétního?

Panenky mě děsily odjakživa. Už jako malá jsem s křikem utíkala z kašpárkovského představení, jakmile se zvedla opona. Jeden klíčový zážitek se ovšem udál, když mi byly tři: musela jsem na jarmarku tančit s loutkou, která byla stejně velká jako já. Nejdřív jsem se zdráhala, ale nakonec mě více či méně donutili. Lidi si mysleli, že jsem jen nesmělá. Nikdo nepochopil, že jsem v ten moment cítila skutečnou paniku. O této scéně se mi dodnes zdají noční můry. Když mi bylo asi tak pět, zhlédla jsem omylem kus filmu Dětská hra. Pak se celá věc náležitě manifestovala, protože jsem v tom samozřejmě viděla potvrzení všeho, co jsem si kdy myslela: panenky nejsou milé, panenky jsou zlé! Tma strach mimochodem ještě umocňovala. Jakmile zhaslo světlo, představovala jsem si, že mi panenka Chucky sedí na posteli a chce mě zavraždit.

Podle toho, co říkáš, jsi jako dítě taky měla velice bujnou fantazii.

A jak! Problém to byl například i tehdy, když jsem byla na návštěvě u babičky – sbírala totiž panenky. Její celý byt byl jimi plný, v každém pokoji seděla nejméně jedna. Když jsem u babičky přenocovala, musely se předtím všechny panenky odklidit a zavřít do sklepa. Přesto jsem prožívala bezesné noci. Panenky mají přece taky ruce. Kdopak mi zaručí, říkala jsem si, že neumějí použít klíč? Vím, že se to pro lidi zvenčí jeví vskutku prapodivně, stejně jako ta věc s Chucky. Ale takové scény se mi tenkrát odehrávaly v hlavě. A i když se tomu dneska sama směji, nebylo na tom tenkrát vůbec nic směšného.

Jak reaguješ dnes, když jsi nečekaně konfrontována s panenkou?

Řeknu to takhle: dospělý člověk umí zatnout zuby. Jako puberťačce mi to šlo ještě ztuha. Jednou jsem v záchvatu paniky dokonce zničila porcelánovou panenku, která měla hodnotu 200 eur. Byl to sběratelský kousek, limitovaná edice. Majitelka samozřejmě nebyla nadšená, jak si jistě můžete domyslet.

Ale i dneska cítím k panenkám skutečný odpor. Mám husí kůži a scvrklý žaludek. Taky nevstupuji do místnosti, když vím, že je uvnitř panenka, tedy rozhodně ne, pokud jsem sama. Když jsou přítomni i jiní, je to pro mě o něco snazší. Jednak proto, že mě rozptýlí, jednak kvůli tomu, že je mi tahle fobie samozřejmě taky trapná a nerada se k ní před ostatními přiznávám.

Panenkám se tedy, pokud je to možné, klidíš z cesty. Plynou z toho pro tvůj každodenní život problémy?

Nepřímo ano. Například hlavně na prvním stupni existuje bezpočet výukových metod, při nichž se využívají panenky. Ani jednu z nich nemůžu aplikovat. Při zápisu se v Brémách zásadně využívají panenky. To nikdy nezvládnu, vždycky musím poprosit kolegy o pomoc.

Uvažovala jsi někdy o terapii?

Ne, protože mě fobie ve všednodenním provozu zas až tak silně neomezuje. Sice používám určité defenzivní manévry. Tak často ale člověk panenkám zase vystavený není. Takže si nemyslím, že by pro mě měla být terapie kdy bezpodmínečně nutná.

Strach z panenek je spíše neobvyklou fobií. Jak na ni reaguje tvoje okolí?

Řada lidí to vůbec neví, jen moje rodina, můj partner a pár dobrých přátel. Ti byli vlastně vždycky velmi chápaví nebo přinejmenším ohleduplní. Je mi ale jasné, že ne každý může tuto fobii pochopit. Já sama to vidím dokonce velmi podobně: realisticky viděno má i v mých očích mnohem větší smysl bát se pavouků nebo hadů nebo, dejme tomu, bakterií či nemocí. Žádná panenka nikdy nikomu neublížila. A ještě něco, když se zrovna bavíme o realitě: ano, vím, že Chucky existuje pouze ve filmu!

A když se ti později narodí děti? Budeš s tím mít problém?

No, to by mohlo být skutečně komplikované. Myslím, že jim pak budu dávat tolik plyšáků a jiných hraček, že na poličkách nezbude pro panenky místo. Příbuzné a známé bude samozřejmě třeba náležitě instruovat, co je povoleno dětem přinést, a co ne.

Skutečně náročná bude ovšem situace, kdyby si některé z mých dětí někdy usmyslelo stát se břichomluvcem. Jako pedagožka samozřejmě schvaluji podporovat sny dětí. Jako osoba stižená fobií z panenek bych naproti tomu nemohla být nikdy pro.