Aids, rakovina nebo vši…?
Hypochondři se stávají terčem posměchu. Jenže strach být vážně nemocný je pro postižené vším možným jen ne vtipným. V obzvláště těžkých případech jsou hypochondři skutečně vážně nemocní – ovšem ne po tělesné stránce, jak se sami obávají.
První zkušenost s fenoménem hypochondrie jsem zažila ve své třetí třídě – a seznámila jsem se s ním jako s jistým druhem kolektivního úkazu. O přestávku projížděla jedna spolužačka vlasy jiné a najednou vřeštivě vyskočila: „Igitt! Ty máš vši!“ Údajně zavšivená dívka dostala hysterický záchvat a musela se poslat domů.
V průběhu následujících hodin se zvedaly různé ruce – ovšem v žádném případě ne kvůli tomu, aby něčím přispěly k probíranému tématu: „Paní učitelko? Má hlava mě svědí...! - „Jo, i mě!“ - „A mě!“
I mně se vůbec nezamlouvala představa o malých lezoucích živočiších na mé pokožce. A aniž bych si toho sama všimla, začala jsem se i já škrábat na hlavě. Vyučování ten den bylo každopádně vyřízené.
Všechno jen přelud (?)Ve všední mluvě se hypochondrie označuje jako sklon k namlouvání si všech možných nemocí, aniž by pro to existoval důkaz na organické úrovni. Postižený je náchylný k silnému sebepozorování a tělesné signály ihned interpretuje jako symptom těžké nemoci, například rakoviny nebo AIDS. Tímto způsobem se v představě postiženého stává z lehké bolesti hlavy nádor na mozku a lehké pálení žáhy po jídle vypovídá přinejmenším o žlučníkových kamenech, ne-li dokonce o rakovině slinivky v konečném stádiu.
Často začíná odysea od jednoho lékaře k dalšímu. Když se tomu pak nedaří nic najít na tělesné úrovni, není to pro pacienta něco uklidňujícího: Spíše se takováto diagnóza vnímá jako důkaz o neschopnosti lékaře. Volně podle motta: „Já přece cítím, že tam něco je, takže tam musí taky něco být!“
Znám někoho, tam byla rakovina...!Chybějící důvěra v kompetence ošetřujícího lékaře vede k tomu, že se postižený sám „informuje“ a občas se i sám „léčí“ pomocí volně dostupných medikamentů. Lidé trpící hypochondrií jsou často experti v „rozpoznávání“ a přiřazování symptomů nemocí. Zatímco si dříve musel člověk vzít k ruce Psychrembel, obsáhlý lékařský lexikon, stačí dnes často jen krátká hledání přes Google. Lékaři důrazně odrazují od tohoto druhu obstarávání si informací na internetu, a sice z jednoho dobrého důvodu: jako důsledek toho se totiž vyvinula nová podoba hypochondrie: cyberchondrie. Na různých fórech se setkávají rádoby pacienti a vypráví si o svém utrpení. Chronickém kašli, bledosti, bolestech podbřišku: pro každou podskupinu symptomů je tu něco – a s jistotou se taky najde někdo, který předloží k diskusi s náměsíční jistotou dramatickou podezřelou diagnózu rakoviny: „Nechci tu nikoho zneklidňovat,“ zaznívá, „ale strýc mého nejlepšího kámoše to měl taky a u něho pak našli nádor v jedné z plic, velký jako pomeranč...!“.
Srovnání symptomů s internetovými stránkami, jedno jak seriózně se tváří, nemůže v žádném případě nahradit návštěvu lékaře. Jenže často tam člověk ale již byl – a doktor nemá stejně žádnou páru! Nebo člověk najde na síti potvrzení toho, čemu už stejně dávno věřil, že to ví: Je smrtelně nemocný. To bylo jasné. K čemu tedy ještě ztrácet čas u lékařů, kteří mu stejně už nedokážou pomoct?
Hypochondrie – nic k smíchu!Lidé náchylní k hypochondrii se stávají terčem posměchu, jsou nechvalně známí jako simulanti nebo platí za přecitlivělé, kteří jednoznačně berou své bolesti až příliš vážně - a které proto nikdo nemůže brát vážně. I u lékařů jsou vším možným jen ne oblíbenými pacienty: neustále stojí přede dveřmi s nějakými novými bolístky, již dávno určili vlastní diagnózu a občas ji i dokonce přinesli ve formě vytištěného článku z Wikipedie.
Kdyby nebyla tak tragická, mohla by být hypochondrie opravdu vtipná. Záludné na hypochondrii je však to, že si pacient v žádném případě jeho bolesti „jen“ nenamlouvá, ale že se v jeho vnímání skutečně vyskytují. Postižení opravdu mají bolesti hlavy nebo břicha, píchání poblíž srdce nebo tahání v podbřišku.
Samozřejmě že nebyla po „případu se všemi“ u mojí spolužákyně celá třída rázem zavšivená. Přesto cítil každý z nás zřetelně ono svrbění - mě nevyjímaje.
Nespustit své zdraví z očí? Ano, ale s mírou!
Starat se o své tělo a zdraví je bezesporu v pořádku. A i sklon k tomu, že se člověk strachuje, že trpí vzácnými, neléčitelnými nemocemi, o nichž si právě přečetl v časopise, je vesměs ještě v rámci „normálu“. Problematické je, když se ze sebepozorování stane nutkání a když strach z nemocí určuje každý den. Podle Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) se jedná o hypochondrickou poruchu, když strach, že člověk trpí těžkou nemocí, nastává během většiny dnů v týdnu, po dobu minimálně šesti měsíců.
Faktem je, že se může z hypochondrické poruchy opravdu vyvinout nemoc, i když ne zrovna na fyzické, ale na psychické úrovni. V těžkých případech proto může být smysluplná psychoterapie, občas podpořená užíváním léků.
A co ty vši...?Mimochodem: Žádný případ se všemi se v naší třídě nekonal. Nejspíš si daná spolužačka zatáhla nějakého brouka ze dvora během přestávky, který ji pak lezl ve vlasech a jež se nedopatřením zaměnil za veš.
Přesto: Mě samotnou štvalo otravné šimrání, dokud jsem nešla spát. A když jsem mým rodičům u večeře vyprávěla o „případu se všemi“, začali se taky náhle škrábat. A to i přesto že měl můj táta již několik desetiletí pleš, tedy ani jedno strdí, kde by se byla dokázala usadit nějaká veš...