Aids, rakovina nebo vši…?

© Verlag Walter de GruyterFoto: © Janika Rehak
Vždy dobře naplněná a připravená na všechny nenadálé situace: domácí lékárnička hypochondra. Foto: © Janika Rehak

Hypochondři se stávají terčem posměchu. Jenže strach být vážně nemocný je pro postižené vším možným jen ne vtipným. V obzvláště těžkých případech jsou hypochondři skutečně vážně nemocní – ovšem ne po tělesné stránce, jak se sami obávají.

První zkušenost s fenoménem hypochondrie jsem zažila ve své třetí třídě – a seznámila jsem se s ním jako s jistým druhem kolektivního úkazu. O přestávku projížděla jedna spolužačka vlasy jiné a najednou vřeštivě vyskočila: „Igitt! Ty máš vši!“ Údajně zavšivená dívka dostala hysterický záchvat a musela se poslat domů.

V průběhu následujících hodin se zvedaly různé ruce – ovšem v žádném případě ne kvůli tomu, aby něčím přispěly k probíranému tématu: „Paní učitelko? Má hlava mě svědí...! - „Jo, i mě!“ - „A mě!“

I mně se vůbec nezamlouvala představa o malých lezoucích živočiších na mé pokožce. A aniž bych si toho sama všimla, začala jsem se i já škrábat na hlavě. Vyučování ten den bylo každopádně vyřízené.

Všechno jen přelud (?)

Ve všední mluvě se hypochondrie označuje jako sklon k namlouvání si všech možných nemocí, aniž by pro to existoval důkaz na organické úrovni. Postižený je náchylný k silnému sebepozorování a tělesné signály ihned interpretuje jako symptom těžké nemoci, například rakoviny nebo AIDS. Tímto způsobem se v představě postiženého stává z lehké bolesti hlavy nádor na mozku a lehké pálení žáhy po jídle vypovídá přinejmenším o žlučníkových kamenech, ne-li dokonce o rakovině slinivky v konečném stádiu.

Často začíná odysea od jednoho lékaře k dalšímu. Když se tomu pak nedaří nic najít na tělesné úrovni, není to pro pacienta něco uklidňujícího: Spíše se takováto diagnóza vnímá jako důkaz o neschopnosti lékaře. Volně podle motta: „Já přece cítím, že tam něco je, takže tam musí taky něco být!“

Znám někoho, tam byla rakovina...!

© Verlag Walter de GruyterChybějící důvěra v kompetence ošetřujícího lékaře vede k tomu, že se postižený sám „informuje“ a občas se i sám „léčí“ pomocí volně dostupných medikamentů. Lidé trpící hypochondrií jsou často experti v „rozpoznávání“ a přiřazování symptomů nemocí. Zatímco si dříve musel člověk vzít k ruce Psychrembel, obsáhlý lékařský lexikon, stačí dnes často jen krátká hledání přes Google. Lékaři důrazně odrazují od tohoto druhu obstarávání si informací na internetu, a sice z jednoho dobrého důvodu: jako důsledek toho se totiž vyvinula nová podoba hypochondrie: cyberchondrie. Na různých fórech se setkávají rádoby pacienti a vypráví si o svém utrpení. Chronickém kašli, bledosti, bolestech podbřišku: pro každou podskupinu symptomů je tu něco – a s jistotou se taky najde někdo, který předloží k diskusi s náměsíční jistotou dramatickou podezřelou diagnózu rakoviny: „Nechci tu nikoho zneklidňovat,“ zaznívá, „ale strýc mého nejlepšího kámoše to měl taky a u něho pak našli nádor v jedné z plic, velký jako pomeranč...!“.

Srovnání symptomů s internetovými stránkami, jedno jak seriózně se tváří, nemůže v žádném případě nahradit návštěvu lékaře. Jenže často tam člověk ale již byl – a doktor nemá stejně žádnou páru! Nebo člověk najde na síti potvrzení toho, čemu už stejně dávno věřil, že to ví: Je smrtelně nemocný. To bylo jasné. K čemu tedy ještě ztrácet čas u lékařů, kteří mu stejně už nedokážou pomoct?

Hypochondrie – nic k smíchu!

Lidé náchylní k hypochondrii se stávají terčem posměchu, jsou nechvalně známí jako simulanti nebo platí za přecitlivělé, kteří jednoznačně berou své bolesti až příliš vážně - a které proto nikdo nemůže brát vážně. I u lékařů jsou vším možným jen ne oblíbenými pacienty: neustále stojí přede dveřmi s nějakými novými bolístky, již dávno určili vlastní diagnózu a občas ji i dokonce přinesli ve formě vytištěného článku z Wikipedie.

Kdyby nebyla tak tragická, mohla by být hypochondrie opravdu vtipná. Záludné na hypochondrii je však to, že si pacient v žádném případě jeho bolesti „jen“ nenamlouvá, ale že se v jeho vnímání skutečně vyskytují. Postižení opravdu mají bolesti hlavy nebo břicha, píchání poblíž srdce nebo tahání v podbřišku.

Samozřejmě že nebyla po „případu se všemi“ u mojí spolužákyně celá třída rázem zavšivená. Přesto cítil každý z nás zřetelně ono svrbění - mě nevyjímaje.

Foto: Gilles San Martin, CC BY-SA 2.0
Veš (samička), Foto: Gilles San Martin, CC BY-SA 2.0

Nespustit své zdraví z očí? Ano, ale s mírou!

Starat se o své tělo a zdraví je bezesporu v pořádku. A i sklon k tomu, že se člověk strachuje, že trpí vzácnými, neléčitelnými nemocemi, o nichž si právě přečetl v časopise, je vesměs ještě v rámci „normálu“. Problematické je, když se ze sebepozorování stane nutkání a když strach z nemocí určuje každý den. Podle Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) se jedná o hypochondrickou poruchu, když strach, že člověk trpí těžkou nemocí, nastává během většiny dnů v týdnu, po dobu minimálně šesti měsíců.

Faktem je, že se může z hypochondrické poruchy opravdu vyvinout nemoc, i když ne zrovna na fyzické, ale na psychické úrovni. V těžkých případech proto může být smysluplná psychoterapie, občas podpořená užíváním léků.

A co ty vši...?

Mimochodem: Žádný případ se všemi se v naší třídě nekonal. Nejspíš si daná spolužačka zatáhla nějakého brouka ze dvora během přestávky, který ji pak lezl ve vlasech a jež se nedopatřením zaměnil za veš.

Přesto: Mě samotnou štvalo otravné šimrání, dokud jsem nešla spát. A když jsem mým rodičům u večeře vyprávěla o „případu se všemi“, začali se taky náhle škrábat. A to i přesto že měl můj táta již několik desetiletí pleš, tedy ani jedno strdí, kde by se byla dokázala usadit nějaká veš...

překlad: Jan Kout

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2013

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...