Josef Bolf, malíř strachu

Foto: © Daniel VojtěchFoto: © Daniel Vojtěch
Josef Bolf ve svém ateliéru, Foto: © Daniel Vojtěch

Mluvení není jeho parketa, dětství také neměl nic moc, a přesto se k němu ve svých obrazech stále vrací. Jsou to obrazy plné bolesti, osamění a strachu. Už pár let se jeho obrazy dobře prodávají a Josef Bolf je považován za jednoho z nejsvéráznějších českých malířů současnosti.

Karlin Studios, pražská tovární hala z 20. let s ocelovou konstrukcí, jaké známe z nádražních hal. Vrzající dřevěné schodiště vede do horního patra, kde se objevuje chodba s dlouhou řadou dveří. Na jedněch visí cedulka: Josef Bolf. Zde má svůj ateliér malíř, který byl v roce 2010 zvolen „Výtvarnou osobností roku“.

Ateliér jako v Paříži kolem roku 1900. Všude jen štětce a barvy. Josef Bolf by ale prošel i jako vědecký zaměstnanec na univerzitě. Tmavý svetr, z něhož vykukuje světlý límec košile, vysoké čelo intelektuála, krátce střižené vlasy, které jsou na dvaačtyřicátníka možná až moc prošedivělé. Bolf se pousměje a servíruje čaj ve sklenkách, které spíš vypadají jako nádobky na umývání štětců. Vzadu na stěně visí obrazy.

Některé z nich jsou z Bolfovy poslední výstavy v Berlíně: Kachlíkované nemocniční místnosti. Špína. Prázdné chodby bez lidí. Odstavený invalidní vozík staršího data výroby. Atomový kryt civilní obrany z doby studené války. Všechno černo-bílé a fialové, škrábance voskovými barvami, tu a tam rozmazaná tuš.

„Býval jsem jako dítě hodně nemocný a poměrně dost času jsem trávil v nemocnicích,“ vypráví tichým hlasem. Vrací se tak prý do prostředí, ve kterém kdysi jako malý kluk před x lety ledasco zažil. O co mu jde, to jsou především protiklady. Vzpomínky na jedné straně a dnešní realita na straně druhé. „A mezi tím je velký, poměrně kreativní prostor, ve kterém se člověk může docela svobodně pohybovat.“

Vzpomínání je pro Josefa Bolfa spojeno také s pražským Jižním městem začátku 70. let 20. století. Dětství na obřím panelovém sídlišti, kde jedno staveniště celá léta střídá jiné, betonová budova školy, plynové masky na obličeji a igelitové sáčky na rukách - během cvičení civilní obrany pro případ atomové války v jedné ze škol komunistického státu.

Sál (2010), © Josef Bolf
Traumatizující, ztracený svět plný špinavé sterility: Sál (2010), © Josef Bolf, Quelle: www.huntkastner.com

„Já jsem byl takovéto dítě, co ho všichni oslovují příjmením“

„Tu jejich ideologii nám vtloukali do hlavy.“ Nepřítel byl důležitý. A ten byl krutý. „Když o tom přemýšlím, tak tam bylo i spousta zlosti - na školu, rodiče. Že mě do toho všeho vtahovali, i když věděli, že je to celé lež.“

Bolfovy figury jsou hlavně děti, tupé, rozplývající se dětské stíny, ve fialové a černé barvě. Některé mají zvířecí hlavu a v ruce pistoli. Jako oživlé mrtvoly stojí uprostřed krajiny z betonu, uvnitř zpustlé tělocvičny, osamocené v temném podchodu. Z očí a rukou jim teče krev. Někdy proudem. Zranění mají všude, ale křičet nemá smysl. Traumatizující, ztracený svět plný špinavé sterility. Josef Bolf je mistr deprese, úzkosti, apokalypsy. A pořád dokola se mu vrací stejné období: škola. „Já jsem byl takovéto dítě, co ho všichni oslovují příjmením.“ Následuje podivné pousmání - jako skoro po každé větě, která se týká jeho osoby.

Tehdy se Josef Bolf stahuje do sebe a kreslí. Rodiče - otec elektrikář a matka švadlena - mu kupují desetisvazkové dějiny umění. Jsou to obrazy z období gotiky a rané renesance, do kterých se jako kluk noří zas a znovu. I proto, že nebyl vychováván nábožensky, tak ne vždy rozuměl tomu, co se na obrazech odehrává. Přitahovala a fascinovala ho mytologie, všechny ty brutální scény. „Neznámou mytologii pak domýšlím do konce, hledám možné odpovědi.“

Bolf musí hledat slova, když se snaží své téma vysvětlit. A je tam tolik , až je to docela vysilující.

„Myslím, že ta hororovost... ta temnost... vychází z toho, že je to poměrně... asi jako pro mě snadná záminka, jak si neříct, že tomu úplně nerozumím. Ta temnota je samozřejmě na jednu stranu strašidelná, na druhou stranu jsou místa, kam prostě nevidím. Možná, že v tomhletom to má pro mě větší význam než v tom hororovým. Jsou to opravdu věci, které přesně neznám, kde přesně nevím, proč mě přitahujou, nebo se k im cítím nějak přitahovanej. (rozpačitý úsměv) A, a tohleto třeba nejasný pochopení je strašně důležitý a hodně to ovlivňuje tu práci.”

Kreslení pro něj bylo odjakživa jednodušší než o něm mluvit. „Celou dobu mi pořád někdo tvrdil, že mám talent, a to tak dlouho, až jsem tomu asi sám uvěřil.“ A zase ten zvláštní smích.

Podzim (2009), © Josef Bolf, Foto: Jan Freiberg, zdroj: www.huntkastner.com
Podzim (2009), © Josef Bolf, Foto: Jan Freiberg, zdroj: www.huntkastner.com

„Dlouhou dobu jsem sám sebe neměl absolutně pod kontrolou“

Rok po Sametové revoluci udělal Josef Bolf přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Poprvé v životě se ocitá mezi lidmi, kteří se jako on zabývají uměním. Následují stipendijní pobyty ve Stockholmu a Stuttgartu. Když však Josef Bolf v roce 1998 školu dokončuje, zažívá umělecká scéna v Česku své první vystřízlivění po Sametové revoluci. V podstatě jako celá česká společnost. Bolf maluje kulisy pro americké filmové produkce v Praze. Na chleba si tak tichý Bolf vydělává v ukřičeném světě. To ho vysává. Aby mohl zůstat ve svém světě, kreslí jako šílenec každý večer až dvacet portrétů. Až již nemůže vůbec dál. Celý jeden rok uniká do virtuálního světa počítačové hry Wolfenstein.

„Teď už se mám zase víc pod kontrolou a záleží mi víc na tom, jak jsou mé práce přijímány. Ale dlouhou dobu jsem se vůbec pod kontrolou neměl,“ říká s napjatým pousmáním. „Bylo to náročné, to sociální fungování a psychika. To stačí,“ zažene myšlenku mávnutím ruky, „už o tom teď dál nebudeme mluvit,“ umisťuje svým rozpačitým smíchem jasnou tečku za nedořečenou větou.

Průlom přišel před pár lety, když jeho talent objevil jeden sběratel z Brna. Dnes mají Bolfovy obrazy své místo v Národní galerii, bylo možné je vidět v New Yorku v rámci výstavy After the Fall, na jaře měl svou první vlastní výstav v pařížské Galerii Dukan a do září jsou jeho nejnovější díla vystavena v Egona Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Umění je pro Josefa Bolfa jediná skutečná svoboda, kterou zná a ve které je ochoten se otevřít. „Kdybych v sobě neměl tu divnou, exhibicionistickou úchylku, která touží po sdílení věcí, jímž nerozumím, pak bych to možná nedělal.“

Bylo by ale jiné povolání pro Josefa Bolfa vůbec myslitelné? „Musím na to odpovídat?“ ptá se s nucenou zdvořilostí. „Možná bych se pak stal potápěčem.“

Christian Rühmkorf
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2013

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...