Ostřílený porotce z Cannes a dvojnásobný držitel Oscara Christoph Waltz je přitom jen jednou z mnoha známých osobností, které zasednou do pestře složené poroty 64. ročníku Berlinale. Vedle Waltze jsou zastoupeny tak slavné postavy jako například úspěšný producent, šarmantní americký herec z nezávislých filmů, dánská herečka s hudebním talentem, kontroverzní íránský filmař, malíř a bývalý vítěz Berlinale, cenami ověnčený čínský herec, renomovaný francouzský režisér a jediná žena, která opravdu zná agenta 007 (ne, nikoli královna, řeč je o producentce Barbaře Broccoli).

Více informací o držitelích prestižních stříbrných a zlatých medvědů bude na tomto místě uveřejněno na konci festivalu. Až bude George Clooney, který je nejoblíbenější hollywoodskou hvězdou v Německu, kráčet za hlasitého vřískotu fanoušků přes Postupimské náměstí, budou už první ceny rozdány.

Cenu za celoživotní dílo dostane veterán festivalu Berlinale, Ken Loach. Herečka Corinna Harfouch (Was bleibt /Co zbývá) obdrží cenu Paula, kterou jsou vyznamenáváni umělci původem z východního Německa za obzvlášť velký přínos pro kinematografii znovu sjednoceného Německa. Kromě toho byli dva mladí němečtí filmaři právě vyznamenáni cenou Made in Germany – Förderpreis Perspektive – Sandra Kaudelka (Einzelkämpfer) a Sebastian Metz, jehož velkolepý dokumentární film Metamorphosen /Metamorfózy, představený na Berlinale 2013, byl právě promítán na Festivalu environmentálních filmů Zaměřeno na planetu Planet in Focus v kanadském Torontu. Cena je dotována 15.000 eury a k tomu mohou držitelé této ceny s pomocí mentora odstartovat nové projekty.

Nyní však k samotnému festivalu. Vynikající produkcí je podle ředitele festivalu Berlinale, Dietera Kosslicka, východoněmecký, hvězdně obsazený film režiséra Wese Andersona Grandhotel Budapešť / Grand Budapest Hotel, natočený v koprodukci Velké Británie a Německa). Vedle nesoutěžního, rovněž východoněmeckého filmu Památkáři / The Monuments Men s Georgem Clooneym je to druhý film, který se zabývá až nezvykle aktuálním tématem krádeže umění a ukořistěného umění. Dalším vrcholem je mnohonásobně oceněný jihokorejský snímek Snowpiercer, o který se v posledním roce doslova praly festivaly v Torontu a Locarnu.

Navzdory tomu, že Berlinale už není úplně nejmladší, na červeném koberci je stále ještě ve formě. Na to, zda se nakonec všechny trendy a předpovědi ukáží jako pravdivé, nezbývá než počkat. V minulých letech jsem takto viděla přicházet a odcházet mnoho trendů, od videa na vyžádání k televizním formátům (letos to patrně nebude velké téma), nezávislým americkým filmům (stále ještě silné téma) a německým autorským filmům (které mají právě přestávku, anebo čekají na Cannes jako Petzold a Akin), faktograficky nabitým analýzám evropské historie 20. století nebo veeeelmi dlouhým a vícedílným filmům (a to velmi mnoha).

Největším trendem v roce 2014 je patrně konkrétní pohled směrem k Asii, který se mimo jiné projevuje prezentací vietnamských sci-fi snímků a jednadvacetiletého čínského filmaře. Podle ředitele Kosslika se plánují dokonce setkání s režiséry ze Severní Korey. V sekci Fórum bude pozornost upřena na východní Evropu. Na rozdíl od minulého roku se však tento region, který jinak bývá na Berlinale vždy výrazně zastoupen, letos soutěže nezúčastní.

Hledání stěžejních tematických bodů se ukazuje jako stále obtížnější. Na konci jde vždycky o lidské bytí se všemi jeho fasetami, jako je rodina a děti, láska a sex, náboženství a sociální situace – což se projevuje především v sekci Fórum. Jedno je však jisté: Berlinale nám dává to, co od něj očekáváme, totiž mnohostranný a pestrý program. Až Bill Murray půjde po červeném koberci a sekce Retrospektiva představí japonské osvětlovací styly od roku 1915 do roku 1950, bude Berlinale úplné.

To, že výbušná politická témata i na Berlinale vždycky vzbudí velký zájem médií, se stalo už téměř tradicí. Kosslickovou odpovědí na kontroverzní situaci kolem Soči je brazilsko-berlínský příběh o lásce mezi homosexuály Pláž budoucnosti /Praia do Futuro, který je promítán jako soutěžní snímek a vzbuzuje značnou pozornost. A pak je tu samozřejmě ještě Teddy, patrně nejdůležitější cena udělovaná v sekci filmů s lesbickou, gayskou, bisexuální a transgenderovou tematikou (LGBT). Zde sedí letos v porotě Andrew Murphy, programový ředitel filmového festivalu Inside Out v Torontu. Politické diskuse by mohl vyvolat také několikanásobně oceněný, v Londýně žijící umělec a režisér Kutlug Ataman, který se ve snímku The Lamb (Kuzu), natočeném v německo-turecké koprodukci, vrací do Turecka svého dětství. Atamanův film Lola + Bilidikid / Lola und Bilidikid z roku 1999 o comingoutu jednoho gaye v turecké komunitě v Berlíně byl už na Berlinale vyznamenán. Mezitím je režisér Ataman pod palbou kritiky kvůli tomu, že údajně stojí na straně vládnoucí turecké strany, která se obrátila proti protestujícím v parku Gezi. Silně jsou zastoupeny také filmy s vězeňskou tematikou, inspirované patrně filmem Caesar musí zemřít /Caesar Must Die bratří Tavianiových, který byl v roce 2012 oceněn Zlatým medvědem a rovněž se odehrává ve vězení. O Berlinale se v současné době píše také ve smutných souvislostech, objevují se například titulky že „držitel Stříbrného medvěda festivalu Berlinale, Nazif Mujic, hledá v Německu azyl“ nebo že „bosenský herec Mujic, který patří k romské menšině, se musí obávat odsunu“ (Berlinale mu právě opatřilo advokáta).

Úplně nahoře na mém seznamu filmů, které musím vidět, je více než deset kanadských filmů, které podobně jako loni pocházejí většinou z Quebeku. Mezi nimi je například nový film Denise Côtého, nominovaného v roce 2013 na Zlatého medvěda, nebo snímek Triptych režiséra Roberta Lepage, který byl poprvé promítán na Mezinárodním filmovém festivalu v Soluni (TIFF). Peruánská režisérka Claudia Llosa, která v roce 2009 na festivalu zvítězila s filmem Mléko strachu /The Milk Of Sorrow /La Teta asustada (s Jennifer Connelly), se letos znovu utká o Zlatého medvěda, tentokrát se svým španělsko-kanadským projektem Aloft.

Dva týdny před oficiálním zahájením slibuje Berlinale mnoho rozmanitých filmů. Na kvalitu snímků můžeme být zatím zvědaví. Určitě se však – tak jako vždycky – dočkáme nejednoho překvapení.

Co nevidět se na tomto místě dozvíte více o letos silně zastoupených německých filmech a nabídnu vám svůj první portrét ze série Berlinale People.