Berlín se po těch snad pěti letech, co jsem tu nebyl, proměnil. Ulice i lidé jsou učesanější, graffiti pomalu blednou, hodně kebabáren a dalších jídelen se transformovalo na designové obchody, showroomy, malé galerie. Scéna se posunula, není to nepříjemné, jen při procházkách městem jsem mnohem hladovější než dřív. Berlinale je ve městě příjemně vizuálně neagresivní – mimo samotná festivalová centra se občas objeví plakát, zaplavovat Berlín festivalovými medvědy ale není třeba: všichni vědí, kdy a kde se festival koná.

Mnohem víc plakátů má po Berlíně německo-rakouský film Das finstere Tal, který jde zanedlouho do německých kin a je i v programu festivalu (Berlinale Special Gala). Programová ředitelka jedné z hlavních sekcí Perspektive deutsches Kino Linda Söffker, se kterou jsem měl příležitost mluvit před zahájením festivalu, film nadšeně popisovala jako „opravdu velké žánrové kino“, které je zároveň kvalitně krvavé. Zdá se, že příběh pomsty s prvky Heimatfilmu a westernu bude opravdu stát za to. Linda mi jen trochu zkazila radost tím, že prozradila celý děj včetně závěru, což se jí během zapáleného rozhovoru o současném německém filmu podařilo ještě u dalších tří snímků. Nevadí.

Festival se rozjel, The Grand Budapest Hotel byl údajně dobře vybraný zahajovací film, který poběží i v české distribuci.

Když jsem otevřel program, zaujal mě hned úvodník ředitele festivalu Dietera Kosslicka. Chválí v něm práci památkářů, kteří zásadním způsobem přispěli k rekonstrukci legendárního ZOO Palast, který byl od roku 1957 do 1999 premiérovým kinem Berlinale. Teď se „Zoo“ vrací na scénu i se všemi historickými detaily, kvůli kterým si ho pamětníci oblíbili. A tak se nabízí srovnání s nejznámějším festivalovým místem Česka – karlovarským hotelem Thermal a jeho rekonstrukcí. O té se v českých médiích mnoho nedozvíte, ale z ověřených zdrojů vím, že neprobíhá příliš radostně: původní prvky jsou demontovány a nahrazovány novými, není brán zřetel na expertýzy odborníků... Nezasahuje se sice do samotného velkého sálu, ale nejen ten je pevnou součástí festivalu. Jsem zvědavý, komu bude ředitel karlovarského festivalu Jiří Bartoška po rekonstrukci děkovat – vlastníkem hotelu je český stát. V Berlíně rekonstrukce dopadla každopádně dobře nejen podle Dietra Kosslicka, pozitivní ohlasy jsem měl i od kolegů, když jsem zjišťoval jejich názory na film Meine Mutter, ein Krieg und ich, který běžel právě zde.