„Právě jsem si venku hrál se svým synem, když kolem proběhl nějaký kluk se školním batohem. ‚Ahoj, Jacku!‘ zavolal na něj můj syn a vysvětlil mi, že ten kluk je z jeho třídy a že běží právě od domu své matky k dětskému domovu, ve kterém bydlí. Podíval jsem se na toho kluka na ulici o trochu pozorněji. Vůbec nepůsobil dojmem ubohého, opuštěného dítěte.“ Tato malá příhoda přiměla režiséra Edwarda Bergera k natočení filmu Jack, jak uvedl pro Tagesspiegel. V jeho filmu se desetiletý kluk musí v podstatě sám starat o svého pětiletého bratra Manuela. Představitelé chlapeckých rolí hrají pozoruhodně intenzivně, jako by své role intuitivně ještě více zvroucňovali.

Potulují se v noci velkoměstem a hledají svou mladou matku, která prožívá další ze svých milostných afér. Příběh se odehrává v Berlíně, což však pro děj filmu není tak důležité. Žena sice pociťuje ke svým dětem náklonnost, ale přesto není dobrou matkou. Neví, jak se má chovat, neví, jakým nebezpečím jsou děti vystaveny, když je nechává samotné. Není schopná zvládat svůj život. Je sobecká, poživačná, dětinská, ale ne potvora. Matka a děti žijí v paralelních světech. Krátké okamžiky běžného rodinného života vždycky rychle skončí, protože matka opětovně odchází a vyráží do víru velkoměsta. Neexistuje žádná omluva pro to, co se následovně děje, a takovou omluvu ani vůbec nikdo nehledá. Matka stále dělá špatná rozhodnutí (a ví to), zatímco Jack dělá ta správná, a tím je na svůj věk i mnohem dospělejší. Obrácení rolí je osudové – to dvojnásobná matka je osobou, která by doma měla velet, ale není toho schopná. Její role se proto musí ujmout Jack. Ten si naloží tíhu odpovědnosti – volně podle motta: Takový je prostě život, člověk se jím musí prokousat a udělat z něj to nejlepší. Jack se o to přinejmenším pokouší, ale přesto doslova rozráží dveře, jen aby byl u své matky.

Když se matka po třech dnech, kdy byla pryč, vrátí domů, zakřičí jen: „Kde jste byli?! Dělala jsem si takový starosti!“ Jiný ještě zdaleka ne dospělý kluk se ptá dětí: „Co teď máme dělat?“ Člověk neví, jestli se má smát, nebo plakat. Ze zoufalého chaosu je Jack opakovaně zklamaný. Přesto tenhle kluk vyzařuje naději a důvěru, chce si prostě vydobýt své právo být milován a opečováván.

Berger naštěstí neinscenuje svůj příběh v typicky západním ohnisku sociálních problémů nebo uprostřed asijských dětí ulice. Jeho poselstvím je spíše to, že takové rodiny jsou všude mezi námi, aniž bychom je vnímali, natož abychom do jejich situace nějak zasahovali. „Vždyť to není tak zlý, nebo jo?“ ptá se matka Jacka po telefonu, když mu oznamuje, že pro něj poslední školní den nestihne přijet do dětského domova a ten musí v domově zůstat. Nic horšího přitom není.

Režisér, který se jinak věnuje televizní tvorbě, je evidentně víc ovlivněn americkým nezávislým filmem než německým „arthouse“ filmem. Ruční kamera sleduje Jacka na každém kroku, vše zůstává v aktuálním čase, bez střihů. Ze stylistického hlediska je tu a tam patrná berlínská škola, ale sociální skutečnost je tu ukazována obzvlášť drasticky a některé scény jsou opravdu realistické tak, že to diváka rozruší.

Berger nám ukazuje nejen samostatné a nezávislé dítě (koneckonců každé 10leté dítě v Německu chodí do školy samo), ale také jasně a zřetelně vidíme, co znamená zanedbávání dětí. Konec filmu ale úplně nesedí. Postavy zde působí přece jen trochu nevěrohodně – možná je to výsledek Bergerova televizního působení. Přesto je Jack podobně jako film Hüter meines Bruders / Hlídač mého bratra  dalším filmem k zamyšlení o intenzivním vztahu mezi dvěma bratry. A nebude ani posledním filmem, který je vyprávěn z perspektivy dítěte – nejinak tomu bude také ve snímku Kreuzweg / Křížová cesta, o kterém tu bude řeč příště.