Festival se vyznačuje mimo jiné zvýšenou koncentrací lidí nejrůznějšího věku a pohlaví, nosících plátěnou taškou s tancujícím medvědem a srocujících se v centru Berlína. Třeba v kinech před promítáním – to by bylo poměrně v pořádku. Ale aby se do kina člověk dostal, tak musí mít lístek. A to má ten následek, že nosiči medvěda se schází ve velkém počtu každé ráno také před hlavním festivalovým centrem na Potsdamer Platz, kde se snaží získat vstupenky na vybrané filmy. To už úplně v pořádku není, protože lístky potřebuji i já. A tak mi nezbylo, než vydat se do boje. Centrum otvírá v půl deváté a první návštěva byla dobrá, čekal jsem asi pět minut. Den poté jsem se nestačil divit – den po zahájení se fronta klikatila hodně daleko před vchodové dveře a její vystání zabralo dobrou hodinu. Ten samý den mně ale přálo štěstí, našel jsem alternativní prostor, kde byla fronta zhruba pěti lidí. Hned další den jsem zjistil, že to opravdu funguje – nirvána, lístky bez čekání! Takže mi ještě zbylo dost času na kontrolu festivalového centra. Fronta byla minimálně dvakrát delší než den předtím, její konec se ztrácel za rohem opravdu velké administrativní budovy. Odhaduji to minimálně na dvě hodiny čekání. Pokud to nebude nutné, už se sem vracet nebudu – nerad se stresuju hned po probuzení...

Měl jsem šťastnou ruku ve výběru filmů, série oněch specifických snímků, která začala Nehotovým ve vlaku do Berlína, zvesela pokračuje. Viděl jsem sérii krátkých filmů-vizuálních básní rakouské filmařky Friedl vom Gröller, která je známá ve světě fotografie pod jménem Friedl Kubelka. Černobílé filmy bez zvuku jsou skládané nekompromisně z nestříhaných třicetisekundových záběrů pořízených 16mm kamerou („Film umím editovat jen v kameře, jinde ne“), vliv fotky je u Gröller jasně patrný. A podobně jako forma, ani témata nejsou u Gröller příliš mainstreamová. Během promítání sedělo o řadu za mnou několik studentek FAMU, tipuji první ročník produkce. Takže kromě jejich pohledu na film jako takový a promítané snímky jsem se především ještě dozvěděl nejnovější gossip z naší prestižní univerzity: „... no to je ten hipstr X, nebo spíš houmlesák, pf... a přišla tam i produkční Y od Z, víš která. Takže průšvih!“ Ten pocit, když většinu aktérů příběhu osobně znáte... :)

A ještě krátce k akreditacím, na jejichž základě se získávají ony tak hodnotné vstupenky. Nikdy bych to býval neřekl, ale i v Berlíně jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Jak jinak si vysvětlit, že s kolegou z workshopu stojíme na lístky na Grafovy ! Die geliebten Schwestern o milostných dobrodružstvích mladého Schillera, já jdu první a lístek nedostanu, a on s tím po mně nemá problém? Akreditaci máme oba stejnou. Další z kolegů dostává lístek, který mně se nepodařilo sehnat v devět, ještě ve tři odpoledne. Také se základní festivalovou akreditací. Rovnost závisí na čísle, které je na festivalpasu, a nikdo údajně netuší, podle čeho se čísla přidělují. Zvláštní. Ještě štěstí, že od zítřka budu mít také onu stejnou-ale-lepší akreditaci a budu si moct trochu přispat. Díky Evo