„Únos Michela Houellebecqa“ („L’enlèvement de Michel Houellebecq“) patří k největším senzacím Berlinale 2014. Francouzský spisovatel prezentuje na velkém plátně ironicky vtipnou verzi svého pozoruhodného já.

Vstupenka je příliš malá. Stojí na ní jenom Únos Michela... Na film s takovým názvem by normálně asi nikdo nikoho nenalákal. Jenomže ve skutečnosti se film jmenuje Únos Michela Houellebecqa – a to je něco docela jiného. Obě první projekce na letošním Berlinale jsou zcela vyprodané a pět minut před třetí stojí ještě asi stovka lidí ve frontě a doufá, že pomůže nějaké „Sezame, otevři se“ a že si přece jen budou moci užít Houellebecqovo vystoupení na filmovém plátně.

Jméno tedy bezpochyby dělá divy. Michel Houellebecq, autor románů Elementární částice a Mapa a území, je prostě hvězda a v současnosti možná dokonce i nejslavnější francouzský spisovatel na světě. Jeho způsob psaní, ale také jeho osobnost fascinují novináře i publikum. A pak je tu i případ ze září 2011, kdy autor záhadným způsobem na dlouhé měsíce zmizel z povrchu zemského. Tento příběh nebyl navzdory žhavým spekulacím nikdy objasněn.

Freefighting a zapalovač

Filmem Únos Michela Houellebecqa chce nyní režisér Guillaume Nicloux staré tajemství trochu vyventilovat. Na roli spisovatele Houellebecqa aspiroval samozřejmě pouze jeden důstojný představitel – Michel Houellebecq osobně. Jeho příběh je tak absurdní, že se člověk ptá, jestli neobsahuje aspoň zrnko pravdy. Houellebecqa unesou tři obrovití svalovci a zavřou ho do jednoho domu ve střední Francii. Tam si spisovatel mezi hlubokomyslnými rozhovory o literatuře, zdráhavým úvodem do freefightingu a zoufalými prosbami o zapalovač pomalu zvyká na své uvěznění. Stockholmský syndrom, anebo poznání, že nečekaná událost vnese do života, který se stal bezcenným, vítanou změnu? Každopádně v okamžiku svého osvobození Houellebecq své neobvyklé hostitelské rodině řekne: „Byl bych tady rád zůstal déle. Přijedu vás někdy navštívit.“

Ironie je nejlepší obrana

Režisér Guillaume Nicloux chtěl prý svým filmem odhalit v Houellebecqovi „člověka“. Zda se mu to podařilo, zůstává otázkou. Vtipný však tento film rozhodně je, a to velmi. Absurdnost situace a více než podivné reakce vězněného Houellebecqa i jeho únosců na vzetí rukojmí působí směšně. Charakter filmu však utváří především latentní ironie, která často slouží k tomu, aby zesílila ochranný krunýř postavy a znepřístupnila její pravou osobnost. A co je na tom všem tedy pravdivé? Vidíme ve filmu „pravého“ Houellebecqa, nebo spíš postavu, která neúnavně hraje sama sebe? „Možná, že si svůj únos sám objednal,” říká jeden z těch, kteří by rádi přišli záhadě na kloub. A tato teorie opravdu není nepravděpodobná.